Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 90.

Zděšeně jsem se otáčela a hledala tu dívku, jejíž křik mi drásal mé ušní bubínky. Nebyla jsem jediná. Harry se taky marně rozhlížel, ale nedalo se nic vidět. Všichni stáli jako solné sloupy. Prodrala jsem se skupinkou a klekla si před holčičkou. Krčila se bázlivě v rohu a držela se za své ouška. 

Položila jsem ji svou dlaň na její rameno. Cukla sebou, ale křičet konečně přestala. Vyděšeně se dívala na všechny, kteří ji pozorovali. Přitáhla jsem si ji do náruče. Mohlo ji být teprve jedenáct. 

"Co se děje, broučku?" zeptala jsem se mile. Bála jsem se odpovědi, jelikož jsem v nitru věděla, co bude následovat. 

"Blíží se," zavzlykala a já bolestně stiskla víčka. Každý v místnosti ji slyšel, poněvadž nikdo ani nedutal. Mrtvolné ticho mne ubíjelo. Než jsem ji však stihla uklidnit, že to zvládneme, rozezněl se Velkou síní ledový hlas, s jeho majitelem jsem už měla co do činění. 

"Vaše snaha je zbytečná, se mnou nemůžete bojovat. Já nechci rozlévat kouzelnickou krev," někteří se drželi se strachem za ruce, já si pořád tiskla malou mrzimorskou dívku k tělu. Třásla se, stejně jako já uvnitř sama sebe. 

Pohledem jsem vyhledala Harryho, který se mračil. Nepochybně věděl, že teď přijde ten velký háček. 

"Vydejte mi Harryho Pottera," ozval se znovu ten slizký hlas Vy-víte-koho, "dejte mi jej a nikomu se nic nestane. Nebudu však tak milý dlouho, máte čas do půlnoci." 

Znovu nastalo to strašné ticho. Byla bych za něj radši, než abych zaslechla hlas mé bývalé spolubydlící, která mi posledních pár let lezla na mozek. 

"Někdo ho chyťte!" vykřikla Pansy a nevychovaně ukazovala na Harryho svým dlouhým ukazováčkem. Někteří zmijozelští zakroutili hlavou, avšak většina byla s ní. Ginny se z čistajasna vynořila před Molly a chytila svého Harryho za rukáv. Později se k ní přidali ostatní z různých kolejí. Nikdo z mé se však neodvažoval pohnout. Předsudky byly i tady. 

"Už toho sakra nech! Copak ti nedochází, že on svoje slovo nedodrží?!" rozkřikla se Bea, která kousek od ní stála. Profesorka nechtěla ztrácet čas, jelikož každá minuta se hodila. 

"Pane Filchi, začíná evakuace studentů. Prosím všechny, aby se nestrkali a následovali jej do bezpečí," promluvila podivně zbarveným hlasem. Všechny kolejní stoly se začaly vyprazdňovat. 

Zbyli tu jen starší žáci, kteří cítili jakousi povinnost chránit školu. Někteří prckové se snažili zůstat a skrýt se za hábity těch druhých, ale jejich plán selhal. Bylo to až moc nebezpečné a tyhle děti si nemohly hned ze začátku zničit život. 

McGonagallová a Kingsley rozdávali rozkazy. Napjatě jsem poslouchala a pokoušela si každou maličkost i důležitou informaci zapamatovat. Jakmile však vše řekla a učitelé se rozprchli na pozemky ve snaze Voldemortově armádě i jemu samotném zabránit se k nám tak rychle dostat, Harry se vydal pryč opačným směrem než ostatní. Spatřila jsem rychle utíkající Lenku, ale přes všechny ty lidi se mi to mohlo jen zdát. 

Vyběhla jsem přímo před hrad a společně s profesory a členy Fénixova řádu pronášela tichým hlasem obranná kouzla. Se zavřenýma očima jsem se soustředila. Praskání mě ujistilo v tom, že všechno zatím probíhá, jak má. Pomalu jsem otevřela oči a dívala se nahoru. Zábrana, která se nad bradavickým hradem tvořila, oddělila mozkomory od naší blízkosti. Zatím se nepřipravovali k útoku, což bylo jen dobře. 

Hnala jsem se zpátky dovnitř, pár kluků do mě strčilo, když se snažili dostat pryč, ale já jim to neměla za zlé. Taky jsem měla nekontrolovatelnou chuť se rozprchnout daleko odtud. 

Proběhla jsem několik chodeb a do někoho narazila. Zase jsem se omlouvala, protože tohle byla celkem velká rána, až jsme si z toho oba kecli na zadek. Vyjeveně jsem čuměla do tváře osobě, kterou jsem srazila.

"Doro? Co tu, proboha, děláš?! Nemáš být s Teddym?" chrlila jsem jednu otázku za druhou, div jsem popadala dech. Pouze se nad mým zmatením usmála a lehce se znovu postavila na nohy. Následovala jsem jejího příkladu, zatímco mi ona zodpověděla všechny otázky. 

"Nemohla jsem doma nečinně sedět a myslím, že zrovna ty to chápeš. Nemusíš se bát, Teddy je u mé matky," pověděla mi a já rychle pokývala hlavou. Chtěla jsem ji ještě něco říct, ale obrovská rána mě donutila zmlknout. 

Dora mě objala a hnala se pryč. Byl čas. Musela jsem začít bojovat. Držela jsem pevně hůlku v ruce a běžela opačný směrem než Tonksová. 

Na nádvoří se dělo hodně hluku. Zvuky boje a bojovné pokřiky neznámých lidí mě hnaly rychleji kupředu. Odrážela jsem kletby, bojovala zuby nehty a křičela jsem po Levanduli, ať se drží blízko mne. Táhla jsem ji svou pravou rukou dovnitř, přesně jak hulákala profesorka McGonagallová. 

Všude zavládla panika. S jekotem se všichni hnali pryč, hledali úkryt, nejbezpečnější bojové pozice, kromě mě. Já se snažila najít trio. 

Jakmile se několik smrtijedů dostalo do hradu, začalo to všechno nanovo. 

"Mdloby na tebe!" uslyšela jsem známý hlas, proto jsem byla připravená za ním běžet. Avšak neudělala jsem to. Ne, když tam byla Ginny a procítěně se s ním loučila. Po polibku utíkala sebevědomě pryč. Tohle se mi na ní vždy líbilo. Pravá nebelvírská odvaha a sebedůvěra. 

"Harry!" vykřikla jsem, ale on mě přes všechen ten jekot neslyšela. Zamručela jsem si potichu a vyběhla přímo za ním. Párkrát jsem jej skoro ztratila z dohledu, ale když zahýbal za roh, chytla jsem jej za předloktí. V tu ránu jsem měla hůlku u krku. 

"Blázníš? Málem jsem tě zabil!" vyčetl mi do tváře a kouzelný proutek sklonil. Stáli jsme před stěnou a mě došlo, že se bude jednat o vstup do Komnaty nejvyšší potřeby. Podívala jsem se na Harryho tvář a napodobila jeho činy. 

Zavřela jsem oči a v mysli se mi objevily dveře. Po tomhle jsem právě teď toužila. Znamenalo to konec téhle šílenosti. Nevěděla jsem skoro nic, ale tušila jsem, že Harry ví, co dělá. Toto byla nepochybně ta správná cesta. 

Obrazce se začaly ztvárňovat na kamenné zdi, poté však spletice čar a přesmyček daly dohromady dveře. Vstoupili jsme, naše boty klapaly, když jsme procházeli různými hromady věcí.

"Co přesně hledáme?" zeptala jsem se jej tiše. Můj hlas zněl v komnatě jako ozvěna. Harry ke mně stočil svůj obličej. Dýchal zhluboka a s odpovědí si dával na čas. 

"Diadém." To bylo vše. Odvážili jsme se rozdělit, i když jsme nevěděli, jak dokáže být místnost veliká. Procházeli jsme uličkami, které hromádky vytvořily. 

"Harry?" oslovila jsem jej, ale teď mě totálně ignoroval. Bylo ticho, kdo ví, kde ten přesně byl. Rozdělit se byl ale hloupý nápad.

 Zakroutila jsem hlavou a v mysli jej počastovala různými nadávkami. Když jsem uviděla toho střapatce, kterak se sklání nad nějakou krabičkou, rozhodla jsem se zpomalit. Náhlý hlas a osoba mě však donutila zastavit úplně. 

"Co tě sem přivádí?"