Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 78.

V noci jsem nemohla spát, pořád mě tížil divný pocit. Divila jsem se, že ostatní v klidu chrápali. Než bych stačila mrknout bylo ráno a já na Harryho krku uviděla zvláštní náhrdelník. Nikdy jsem jej u něj nespatřila, proto mi to přišlo ještě více zvláštní.

"Co to máš na krku?" zeptala jsem se, jakmile jsem spolkla sousto jídla, které jsem uklohnila. Nebylo to nic moc, ale hlad to zahnalo alespoň na několik hodin. 

"To je ten viteál, o kterém jsem ti říkal. Jen ještě nevíme, jak ho zničit." přiznal mi a já pokývala hlavou. Hledala jsem v paměti, jak bychom jej mohli zneškodnit, ale nic mě nenapadalo. Připadala jsem si beznadějně, neboť jsem věděla, že obyčejné kouzlo fungovat nebude. Zapotřebí bude něco magického. Ano, tenhle termín je celkem směšný v našem světě. 

Celou dobu jsem mlčky seděla v trávě, myslela na všechny doma a v rukou jsem držela svůj blok na zapisování nejrůznějších nápadů, které mi zrovna v hlavě blikly. Snažila jsem se ignorovat hádky Rona a Hermiony, nechtěla jsem jim do toho vstupovat, mohla bych toho pak litovat nebo ještě hůř- seřvali by mě. 

Nechápala jsem, co má Ronald za problém. Hermiona dělá první poslední, abychom se měli dobře a byli zdraví, on to avšak nedokáže ocenit. Harry si vedle mě sedl a začal se mě vyptávat na zvláštní věci. 

"Co budeš dělat, až tohle všechno skončí?" 

"Nebude to hned. Přece jen potřebuji ještě hodně odpovědí a zjistit pravdu." řekla jsem mu s klidem a dívala se do dálky. 

"Máš teď zase na mysli toho zmetka Malfoye?" zeptal se znovu a já pouze přikývla, nechtěla jsem mu lhát, později by to bylo ještě horší. 

"Víš, Nancy, nechápu, proč ho máš neustále ráda. Je to hňup a necitelný trouba," prskal kolem sebe. Nepoznávala jsem jej, ale nechávala jsem to být. Prostě se chtěl vyřvat z toho stresu, který neustále přibýval. 

"To, že na mě použil Cruciatus neznamená-"

"Cože?!" postavil se a mě vytáhl do stoje. Třásl se mnou. 

"Ty nejsi normální!" křičel a tím přivolal své kamarády, kteří na nás potichu koukali, ani jeden nezasahoval. Báli se, že ublíží i jim. Nechala jsem se, protože měl na to právo. Jsem hloupá, ale jak už jednou řekl Sirius- srdci neporučíš..

Dívala jsem se na jeho ústa, která vypouštěla ta hnusná slova. Sjela jsem pohledem na jeho krk, kde se blyštil viteál. Blesko mi v očích pochopení, natáhla jsem se a jednoduše mu jej strhla. Zapotácel se, kulil očima a potichu se mi omlouval. Náhrdelník jsem hodila Ronovi, který měl jednu ruku pořád uvázanou k tělu. 

Beze slov jsem šla do stanu. Beze slov jsem s nimi strávila ještě několik týdnů, dokud nás jeden neopustil. 

Začínala už být zima, my tři se třásli u plamínku, Ron byl ve své posteli, u hrudi měl přenosné rádio a kontroloval, zda-li nehlásí nějaké dobré zprávy. Teda to jsme si mysleli. Zahřívací kouzlo ani deky nám nestačili. Venku foukalo a já se divila, že vítr ještě neodnesl celý stan spolu s našimi věcmi. 

Opatrně jsem se napila svého čaje, neposlouchala dialog Hermiony a Harryho, spíše jsem se oddávala svým myšlenkám. Znovu a pořád dokola. Už mě to z toho přemýšlení bolela hlava, ale já prostě nedokázala přestat. Bylo to něco, co neumíte vypustit z hlavičky, i kdyby jste chtěli všechny vzpomínky vymlátit kladivem. 

Uviděla jsem stín u plátna, proto jsem se urychleně zvedla. Vydechla jsem úlevou, když jsem poznala Rona. Byl bílý a na jeho krku seděl viteál. Ach, ne...

"Zase něco plánujete beze mě?" optal se. V jeho hlase šla slyšet zloba a znechucení. 

"Všechno bychom ti řekli," bránil se Harry, ale zrzek si pouze odfrkl. 

"Rone, měl bys-"

"Drž hubu! Tebe poslouchat nebudu! Co si vůbec o sobě myslíš, ty špinavý hade?!" vyprskl na mě a já ucukla. Lekla jsem, když zakřičel. Zamračila jsem se a pouze bojovně vystrčila hlavu. Nebyla jsem schopna slova. 

"Takhle s ní mluvit nebudeš!" řekl hlasitě Harry, bála jsem se, co teď přijde. Začala jsem znovu litovat toho, že jsem za nimi šla, že jsem je šla zachránit. Zase na to doplácím a jsem si jistá, že to není zdaleka vše. 

"Aha," potichu si zamumlal Ron pro sebe, pak zvedl hlavu a oba nás probodl pohledem. Hermiona se třásla pod náporem vzlyků, netušila, co se to s ním děje. Nedokázala uvěřit jeho chování. Toto přece nebyl ten kluk, kterého zbožňovala. Ne. Nebyl, jen čirá zloba a ten zpropadený viteál. 

"Takže spolu chodíte co? A co moje sestra, už tě omrzela?" vyjekl znovu, teď už se nikdo neodvážil odpovídat. Ron si z toho však vyvodil kladnou odpověď. Mlčení znamená souhlas..

"Víš, proč jsem si pořád pouštěl to rádio? Doufal jsem, že tam neuslyším ani jedno jméno z mé rodiny. Chtěl jsem vědět, že jsou pořád naživu. A ty? Vůbec se nestaráš, ani ty viteály pořád nemáme! Je to hloupost," 

"Myslíš, že nevím, jaké to je mít o někoho strach?! Myslíš si, že se nebojím o někoho z mé rodiny?!"

"Ne, protože ty nemáš rodinu! Jsi hlupák a ona je nicka!" kývl hlavou ke mně. Oba si vyhrnovali rukávy, chýlilo se k bitce. 

"Protego!" zakřičela jsem a oba uskočili. Jako by je ta stěna držela od sebe. Oddechovali, jako by uběhli maraton.. 

"Vypadni a viteál tu nech," procedil skrze zuby Harry. Ron mu jej hodil před nohy a vzal si pár svých švestek. Otočil se na Hermionu. 

"Jdeš nebo zůstáváš s nimi?" otázal se, jeho oči už nebyly kalné. Kouzlo z viteálu, jež ho dělalo ještě chladnějším než normálně, bylo pryč. 

"Já-já..Zůstávám, přece jsme mu slíbili, že-" začala mluvit, zadrhávala se, snažila se zahnat slzy. Nesnášela se dívat na jejich hádky stejně jako já. 

"Chápu, vybrala sis jeho," odplivl si a vyšel kvapem ze stanu. Hermiona se za ním rozutekla, ale bylo pozdě. Byl pryč. Zmizel. 

Celou noc jsem pak utěšovala Hermionu, nadávala na Rona. Nesnášela jsem ho. Ne kvůli tomu, co o mně řekl, ale protože tak moc ublížil Hermioně. A já to znala. Znala jsem bolest až moc dobře. Hlavně od těch, od kterých to vůbec nečekáte. Proto to bolelo nejvíce. 

"To bude v pořádku, vyplakej se," hladila jsem ji po vlasech. Několikrát přišel i Harry, ale já ho zakroucením hlavy a pohledem odehnala pryč, zatímco měla Mia obličej v polštáři a do něj procítěně vzlykala. 

"Proč to tak moc bolí?" zeptala se plačtivě. Nedokázala jsem odpovědět, najít tu správnou. 

"Protože jej miluješ. Znám to až moc dobře," 

"Vím, že se to sem nehodí, ale doufám, že si vybereš správně. Nechci ti říkat, co je dobře a co ne, to poznáš až ty sama," 

Usmála jsem se, ale moje nitro křičelo. Kdo ví, jestli...

---------------------------------------------------------------------------

Sice v dnešní kapitolce není žádná zmínka o Snapeovi, ale nedokážu nezmínit roční ztrátu nejúžasnějšího herce, který právě tuto postavu ztvárnil. Alan Rickman pro mě vždy bude legendou a mým vzorem.

R.I.P. 

S láskou, N. ♥