Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 82.

Zaraženě jsem se dívala na Rona, který nás oba propichoval pohledem. Kdyby jen pouhý pohled uměl zabíjet, byla bych ve vteřině mrtvá. V ruce měl meč a viteál, který mi musel sundat z krku. Už předtím jsem jej měla na starost já, protože by se Mia s Harrym asi pozabíjeli a to jsem nechtěla. Logicky..

"Proč sis tu věc nesundala?" vyjekl a já zmateně zamrkala. Omluvila jsem se a kouzlem se usušila. 

"Děkuji," špitla jsem, než jsem se zvedla na nohy a dala klukům soukromí. Plahočila jsem se unaveně zpátky ke kmeni stromu. Cítila jsem se vyčerpaně, jako by mě ten náhrdelník úplně vysál. Sedla jsem si a zády se opřela o kůru. Spokojeně jsem vydechla a zavřela oči. 

"Je pravý?" zeptal se Harry. Myslel Nebelvírův meč, to mi bylo jasné. Ron se chvíli neozýval, určitě přemýšlel, poté se však rozpovídal.

"Je mi fuk, co jste tady dělali a co mezi vámi je. Ta laň mě sem zavedla, protože jsem vás chtěl najít. Myslel jsem, že je tvoje, ale ty parohy. Jsem hlupák, odpustíte mi to? Oba?" 

Otevřela jsem svá kukadla. Byla jsem překvapená, doslova mi vyrazil dech svými slovy. Kdo by čekal, že jednou na mě ten zrzek bude milý? Pomalu jsem přikývla, ale nedívala jsem se na něj. Vím, že mě sledoval, ale já se mu nedokázala podívat do očí. Možná proto, že se mi v mysli honila ta odporná slova, kterýma mě předtím urážel. 

"Zjistíme, jestli to není další falešná kopie," řekl naposled, než otočil tělu k Harrymu a něco mu šeptal do ucha. Harry pak pouze zakroutil hlavou a zasmál se. 

"Můžeme?" otázal se pomalu Ron a jeho společník přikývl. Pak jsem uslyšela další slova, ale nerozuměla jsem jim. Byly proneseny moc potichu a já bylo až příliš daleko. Lekla jsem se, když se objevila hustá černá mlha. Postavila jsem se na nohy, v ruce jsem tiskla hůlku. Připravená bojovat jsem vyšla vstříc dýmu. 

"Nahlédl jsem do tvého srdce a patří mně," zrychlila jsem, jelikož jsem ten hlas poznávala. Voldemort mluvil k Ronovi, Harry se držel za jizvu, nepochybně jej bolela. Nechápala jsem, proč mi to tak trvá, nebyla jsem až tak vzdálená. Připadalo mi, jako bych běžela a chodila na místě. Jako by mě nějaká síla držela zkrátka. 

Vypískla jsem, jakmile jsem spatřila pavouky pohybující se k Ronovi. 

"Viděl jsem tvoje sny, Ronalde Weasley. A viděl jsem i tvoje obavy. Nejméně milované dítě matky, jež toužila po dceři. Nemilován ani dívkou, jež dává přednost tvému kamarádovi." 

"Neposlouchej ho, Rone! Jen si s tebou hraje!" zakřičela jsem, drala se přes prach, který pálil mé oči. Šla jsem dál, i když moje nohy říkaly dost. Musela jsem. 

"A tvůj kamarád se zajímá více o jednu hloupou holku, místo tvé sestry. Zahrává si se všemi, které zná. Proč mu neublížíš, aby věděl, jaké to je?" 

Nekoukala jsem se na pohyblivý obraz Harryho, který nejdříve líbá Hermionu, poté mě a později Ginny. 

"Proč nezraníš i ji?" pronesl ten slizký hlas. Spatřila jsem rozlíceného Rona. Nozdry měl větší než předtím. Pokoušel se uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Zvedl se, byla jsem přímo vedle viteálu, avšak mým úkolem nebylo jej zničit, protože já meč neměla. Tohle záviselo jen na Weasleym.

Křik, který ze sebe vydal mě donutil mu znovu věnovat pozornost. Běžel přímo mým směrem, Nebelvírův meč držel nad hlavou, připravený udeřit. Vyjekla jsem a chránila se rukama. Byla jsem tak nešikovná, že jsem hůlku upustila, jakmile zakřičel. 

Vydechla jsem, když sekl vedle mě, přímo na viteál. Držela jsem se kamene a úlevně jsem zavřela oči. Děkovala jsem Merlinovi za to, že Ron si zanechal chladnou hlavu a neuřízl mi mou. 

Harry se taky pomalu sbíral ze země. Všichni jsme zrychleně dýchali, popadali jsme dech. 

"Už jsem si myslela, že mě fakt trefíš," pověděla jsem, když jsem se postavila a do dlaně si vzala svůj kouzelný proutek, který ležel několik decimetrů ode mne. 

"Měl jsem to v plánu, pak jsem si to rozmyslel," odsekl a já si povzdechla. Starý Ron je zpátky. To mu ta dobrota moc dlouho nevydržela. Harry se raději do naší štvanice nezapojoval. Trvalo ještě několik hodin, než jsme se rozhodli jít zpátky ke stanu. Svítilo už slunce, když Harry zavolal Hermionu. 

"Děje se něco?" zeptala se a šlo poznat, že se teprve vzbudila a on ji svým křikem donutil vstát z teplé postele. 

"Ne, nic." řekl ledabyle a pokrčil rameny. Stála jsem opřená ležérně o kmen. Sledovala jsem to s poťouchlým úsměvem. I před to jak nemám Rona ráda, jim to přeji. Budou dobrá dvojice. 

"Všechno je v pořádku, Mio," zvedla jsem více hlas, aby mě lépe slyšela. Podívala se na mě s nepochopením s očích. 

"Možná i víc než to," pokračovala jsem, když vyšla nahoru a uviděla Rona. Zamračila se a já věděla, že teď nás čeká scéna. A nemýlila jsem se. Harry s Ronem se culili. Byli jako bratři.. Cítila jsem se tu navíc..

"Ahoj," řekl vesele Weasley a já se musela praštit do čela. To nebyl zrovna dobrý tah. Nechala jsem Hermionu, aby si vylila svůj vztek, jelikož jej potlačovala až moc dlouhou dobu. 

Byla jsem promrzlá až na kost, proto jsem šla do stanu a zabalila se do deky.

"Vím, že teď není zrovna vhodná doba na povídaní, ale potřebuji s tebou mluvit," zvedla jsem hlavu a zamračeně jsem se podívala, jak si Ron vedle mě sedá. Uběhla ani ne půl hodina od toho, co jsem odešla do tepla. 

"Povídej," řekla jsem mu odměřeně. Povzdechl si, ale mezitím mlčel. Hledal na správná slova. 

"Je mi líto, jak jsem se choval," 

"V pohodě. Byl jsi naštvaný z toho, co jsi viděl," odpověděla jsem mu s pokrčením ramen, ale on zakroutil hlavou. 

"Nemyslí tohle. No, vlastně to taky. Prostě se omlouvám za všechno, co jsem ti provedl a že jsem tě urážel. Pořád jsem toho názoru, že mezi tebou a Harrym to pořád jiskří. Nechci, aby ublížil Ginny. Proto chci vědět- Co k němu cítíš?" zeptal se zpříma. 

"Je to prostě kamarád. Stejně by nám to neklapalo a sama jsem ty dva dala dohromady. Není to kluk pro mě," 

"To ani Malfoy," uchechtl se a já chtěla něco namítnout. Pohybem ruky, mě však zarazil. 

"Nemusíš mi nic nalhávat. Jenom doufám, že víš, co děláš," podíval se na mě a já v jeho očích našla známky strachu a obav. 

"Kdo by čekal, že zrovna od tebe uslyším taková slova," zasmála jsem se a on se mnou. 

"Někdy jsem prostě na zabití," přiznal se smíchem. 

"Jen někdy?" vyprskla jsem a málem spadla z postele pod návalem smíchu. Jakmile jsme se přestali smát, zvážněl.

"Jak dlouho na mě bude naštvaná?" zeptal se smutně. Poplácala jsem jej po zádech.

"Nevyznám se v holkách, promiň," řekla jsem a zvedla se z lůžka. Uslyšela jsem ještě něco ve smyslu 'Vždyť jsi holka!', ale to už jsem se věnovala Hermioně, která vešla do stanu. Harry v ruce schovával hůlku. Poznala jsem, že není nikoho z nás. 

"Musíme zajít za Xenofíliem Láskorádem. Určitě ví něco, co potřebujeme. Zná tento znak," ukázala nám znovu obrázek dopisu z knihy, který kdysi napsal Brumbál. Každou hlídku strávila s tou knihou a hledala cokoliv, co by nás posunulo dál. 

"Nic jiného nám nezbývá. Stejně nevíme, kde další viteály hledat," řekla jsem a ostatní přikývli. 

Mrknutím oka bylo ráno a my šli přímo k jeho domu. Cítila jsem se zvláštně a ignorovala jsem ten protivný hlásek v hlavě. 

'Tenhle pocit byl vždycky pravdivý. Něco se stane, holka!'