Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 46.

Šla jsem tak dlouho, dokud jsem si neřekla, že už stačí. Byla jsem unavená, ale rozhodně ještě nebylo pozdě. Mnoho žáků teprve odcházelo, protože dojídali jídlo, nebo to byli žáci, ze sedmého ročníku. Zarazilo mě, když mě oslovil jeden malý chlapeček. 

"Promiňte, j-já jsem se ztratit a nevím, kam jít," řekl a nervózně se díval kolem. Klekla jsem si k němu. Byl strašně maličký, ani jsem nechápala, jak může být takový prcek. 

"A do jaké koleje jsi byl zařazený?" zeptala jsem se jej mile a on zčervenal. 

"Havraspár," špitl a já se usmála. Moc dobře jsem věděla, kam jej mám zavést. Několikrát jsem šla nahoru k Havraspárské věži, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych chodila tam, kam maminka. Po několika měsících mi došlo, že opravdu patřím do Zmijozelu a byla jsem na to pyšná. 

"Tak pojď," pobídla jsem ho a on za mnou cupital. Byl strašně sladký a to byl jen o několik let mladší než já. 

"A jak se jmenuješ?" optala jsem se, když bylo dlouhé ticho. 

"Jim," odpověděl mi, ale pořád byl nesvůj. I když uznávám, že já bych se taky necítila zrovna uvolněně, kdybych šla s nějakým starších klukem. 

"Ty?" zeptal se teď on a já byla ráda, že už nebyl takový stydlín jako na začátku. 

"Nancy," 

"To ty jsi ta holka od Harryho Pottera?" vyhrkl rozjařeně a já vykulila oči. 

"Cože? Ne!" zasmála jsem se a jemu spadl zářivý úsměv. Šlapali jsme po schodech a on lapal po dechu. Byla jsem napřed. Cítila jsem, že už nemůže. Posadila jsem se na schůdek a počkala na něj. 

"Jimmy, jak jsi na to přišel, že..no.." 

"Říkali to kluci, ještě než jsme šli před Moudrý klobouk." vysvětlil a já přikývla. Pokračovali jsme dál a po zbytek cesty už bylo ticho. 

Zastavila jsem se u dveří s klepadlem v podobě orla. 

"Tady to je, ale musíš zodpovědět otázku, abys mohl dál," řekla jsem a odstoupila dál ode dveří. Jimmy se na mě vystrašeně otočil.

"To nezvládnu," protestoval, ale já už pádila dolů po schodech. Kráčela jsem po chodbách hradu. Znala jsem tady už každá kout, a proto mě překvapilo, že jsem zrovna v této části narazila zrovna na tuhle osůbku. 

"Pettigrewová," zasyčela a já se zastavila v pohybu. Ušklíbla jsem se a podívala se do její tváře. 

"Weasleyová," oplatila jsem ji a ona se ještě více zamračila. 

"Tady nemáš co pohledávat," odsekla. Přišla jsem k ní blíž, za zády jsem raději měla hůlku, kdyby se náhodou neovládla. 

"Chceš mi poroučet?" řekla jsem překvapeně, ale zároveň jsem měla skrčené obě obočí. Lehkomyslně pokrčila rameny a ve mně to vřelo. Snažila jsem se uklidnit, ale její řečičky mi v tom moc nepomáhaly. 

"Co na tobě sakra vidí?" vyprskla a já už to nevydržela. Doslova a do písmene jsem na ní začala křičet. 

"Já Harryho nechci! Kdy už to sakra pochopíš?! Je jen tvůj!!" lekla se, muselo se to dít znovu. Oddechovala jsem, když jsem se složila na zem. Cítila jsem se svobodně. Konečně jsem všechno vykřičela a nic mě už netížilo. Tedy skoro nic..

"Jsi obyčejná zrůda a zrádkyně," zašeptala zhnuseně a bázlivě zároveň.. Trvalo to asi vteřinu, než jsem byla přišpendlená na zeď. Moje hůlka se zrovna válela kousek ode mne a ona toho náležitě využila. Mířila na mě svým kouzelným proutkem. 

"Takhle se ti to bojuje, že?" vyplivla jsem. V duchu jsem po sobě křičela, ať už držím pusu, jinak to neskončí dobře. Neposlouchala jsem se. Něco ve mně toužilo po tom, abych se jí vysmála. Chtěla jsem si způsobit bolest, aby věděla jaké to je. 

"Buď ticho, nebo na to doplatíš!" vyjekla, když uviděla, jak její kouzlo pomalu povoluje. Mohla jsem trochu hýbat svou levou rukou. Zavřela jsem oči a soustředila se na to, že neviditelná síla, jež mě tlačila proti zdi, je pryč. A najednou jsem se mohla znovu hýbat. 

Vyplázla jsem na ni dětsky jazyk a vzala si do levačky svou milovanou hůlku. Točila jsem s ní, přitom jsem pozorovala Ginny. Pořád měla v očích nebojácnost. Něco se ve mně zlomilo. Musela si toho taky všimnout, protože celkem znejistěla. 

Odhodila jsem hůlku pod její nohy. Podívala se na ní, pak na mne. Nechápavě nakrčila nos. 

"Harry je pouze kamarád.." vydechla jsem. Napjala se. Určitě mi nevěřila.

"Nevíš, jaké to je, když nemůžeš být s někým, koho zbožňuješ..Netušíš, jak trpím, když ho vidím s ní..Nemáš ani ponětí, jak mi to trhalo srdce, když jsem ho musela nechat jít." pronesla jsem plačtivě. Mé oči se plnily slzami, ale nechtěla jsem plakat a ještě k tomu před Ginny. 

"Všimla jsem si, že ti jde létání. Zkus se přihlásit do družstva, tak si získáš cestu k Harrymu," zašeptala jsem, zvedla svou hůlku a obešla ji. 

"Nevěděla jsem-" 

"Nech toho, Ginny. Buď radši mrcha, protože o lítost fakt nestojím," řekla jsem a pokračovala v cestě do své společenské místnosti. 

V hlavě jsem si přemítala, jak bude asi dnešní ročník vypadat. Modlila jsem se, ať se nestane něco hrozného, protože další bolest už bych nepřežila. 

"Nemáte být v posteli?!" 

Lekla jsem se a otočila se za hrubým hlasem. Nový profesor na Obranu proti černé magii mne propaloval svým živým i umělým okem. Alastor Moody mi vždy naháněl hrůzu, už jen z fotografií z Denního věštce. Cítila jsem k němu respekt. 

"J-já..už jdu," vyhrkla jsem a chtěla odejít. 

"Počkejte," zastavil mě, "pojďte," pobídl mě a šel opačným směrem, než je zmijozelská společenská místnost. 

Pajdal a já šla vedle něj. Divoce oddychoval. Procházky mu asi dělaly problém. Otevřel svůj kabinet a posadil mě na židli. Měl to tu celkem..smutné. Žádné obrazy ani nic podobného, jako tu měl Remus. 

"Vím, že mi do toho nic není, ale ty Vaše jizvy, slečno, mě deprimují. Natřete si je tímhle," hodil mi nějakou mast, která už přes obal strašně smrděla. Ale pokud to opravdu pomůže, jsem ochotná riskovat, že se tím smradem udusím. 

Poděkovala jsem a raději jsem urychleně vypadla z té místnosti. Nechtěla jsem s ním strávit už ani jednu minutu. Něco mi na něm nesedělo. Ano, byl vždy divný, ale tohle bylo už moc..

Běžela jsem a spokojeně jsem vydechla, když jsem si sedla do křesílka u krbu. 

"Kde jsi zase byla?" vyjekla jsem, jakmile jsem spatřila stín. Postava vyšla více na světlo. Oddechla jsem si, když jsem poznala Pansy. 

"Prošla jsem se," odvětila jsem a více se natiskla na pohodlné křeslo. Přikývla a sedla si naproti mě. 

Chvíli bylo ticho. 

"Aby bylo jasno. Vím, o co ti jde. Nesnaž se mi Draca ukrást, kamarádko," výhružně řekla a já zaúpěla. No tak! Dneska jsem měla žárlivých hádek už dost, ne?

Neodpovídala jsem, pouze jsem vstala a šla do pokoje. Neuběhlo ani pět minut, co jsem si lehla do postele, když do místnosti vešla potichu i Pansy a ulehla do svého lůžka. 

"Neboj se. Vím, že ti na něm záleží, Pansy. Jsi moje kamarádka, neublížila bych ti," pověděla jsem do ticha. 

Nedostala jsem odpověď, ale věděla jsem, že ještě nespala..