Za oponou snů /POZASTAVENO/

1. Do hlubin lesa

Zhluboka se nadechnu vlahé vůně mechu a vydechnu pokud možno co nejklidněji, a přesto se do mého výdechu vloudí i velmi dobře patrné roztřesení. Ačkoliv se sebevíce snažím zachovat klid, splašeně bušící srdce zklidnit nedokážu.
Někde tady musí být.
Zavolám ještě jednou, tentokrát zřetelněji a hlasitěji. Jenže po něm ani stopy. Po jeho černém kožichu, neposedném ocásku a tmavých očích se slehla zem. I mohutný štěkot zanikl v hloubi lesa. A zanechal tu jenom samotinkou mou maličkost bez jakékoli naděje na jeho návrat.
„Rony!" zařvu z plných plic, až mě zapálí v hrdle, v němž se mi usadil knedlík. Chvěju se po celém těle. Cítím, jak se mi po tvářích nekontrolovatelně řinou potoky slz, zatímco popotahuji a rozhlížím se okolo. „Rony!" Křičím na něj zas a znova a dělala bych to dál, kdybych věděla, že se pak můj zastřený jekot plný zoufalství střetne s úspěchem. Jenže tohle je beznadějné a já si tím jsem zcela jistá. Nevrátí se. Ta myšlenka do mě udeří jako blesk a roztrhá celé mé tělo na kousíčky. Nevrátí se. Zaplaví mě vlna Tsunami čirého neštěstí. Nevrátí se.
A přesto se ve mně najde nějaký jindy věčně skrytý kout mysli, který ještě nezhasil plamínek naděje a zarputile mě nutí hledat dál.
Voříšek se ale ztratil stejně jako štvaná zvěř, či co to vlastně zahlédl. Překvapivé, jak i v takovém maličkém kříženci může být špetka vlčí podstaty a tedy i loveckých pudů. K ochočování divokých psů docházelo přes staletí a tisíciletí, psi zásadně zasáhli do dávné minulosti lidstva, a přesto se v nich dodnes muselo nacházet cosi z jejich vlčích předků. Člověk pro něj mohl udělat cokoliv a stejně nakonec zvítězily skryté instinkty.
Jako vždy.
Před očima se mi promítne několik různých psů. Každý jiný; jinak velký; jinak stavěný; jinak zbarvený. Ale ať už se jednalo o obyčejného yorkshirského teriéra nebo borderkolii, něco měli tito psi společného. Všichni prohráli v boji proti vlkovi, který se skrýval hluboko v jejich duši. Žádný z nich neobstál ve zkoušce zlověstné matky přírody.
Škytnu. Přes krůpěje slané vody, jež se mi derou z očí, se mi rozostřuje pohled, a tak se ani nebráním, když se mi podlomí kolena, a opřu se o kmen nejbližšího stromu.
Nevrátí se.
Sesunu se k zemi do podušky z jehličí. Nerovná hrbolatá kůra mě dře do zad, možná jsem si rozpárala triko, ale vím, že na tom nezáleží. Nezáleží na ničem. Kolena přisunu blíže k tělu a obejmu je, abych do nich mohla zabořit uslzený obličej.
Všichni mě opustili. I pes, nejvěrnější přítel člověka, mě opustil. Vykašlal se na mě a dal přednost snad nějaké srně, které jsem si já nevšimla.
Má rodina mě opustila.
I přes bolavé hlasivky jméno svého jediného zbylého společníka stále opakuji. V ústech mi vyschlo. Mé plíce zadusil oheň srdceryvného žalu, v krku mi hoří. Jako bych spolykala žhavé uhlíky. Dusím se a lapu po dechu. Zalykám se vlastními slzami. Škrtím se a rdousím. Letmo si sáhnu na krk. Jen tak, snad abych se ujistila, zda-li mé hrdlo nerozpáraly spáry kdejaké stvůry, která se mezi mým fňukáním nezpozorovaně připlížila ke mně, ale je aspoň zdánlivě v pořádku. Kůže se zdá neporušená.
Jako by to zrůdné monstrum bylo uvnitř mě a prožíralo se mým hrtanem, pomalu a bolestivě.
Skrytě.
Navzdory palčivé bolesti se nutím k dalšímu nádechu. Nesmím to jen tak vzdát.
„Rony!" zavřeštím do prázdných hlubin lesa a můj hysterií prodchnutý hlas se ke mně nese ozvěnou.
Srdce mi vynechá úder, jako by si to uvědomilo dříve než já.
Ozvěnou?
Ihned se zase ocitnu na nohou. Od čeho by se můj hlas mohl odrážet tady, uprostřed lesa? Tato otázka mě dokonale probere k životu; naplní mé žíly troškou blahodárného žal zastřujícího adrenalinu.
Copak je tu v blízkosti stěna?
Nemotorně se vydám přibližným směrem bariéry, která se stala překážkou mým slovům, a zoufale se snažím ignorovat rozmazaný svět, jejž rozpila slaná voda. Nohy se mi pletou. Malátně se vyhýbám stromům a keřům, opírám se o ně, jako se tonoucí chytá stébel trávy. V uších mi zvoní tisíce zvonků. Zem se točí pod mýma nohama, jímá se mě závrať.
Mé smysly jsou otupené.
Ne, to já jsem otupená.
„Rony!" Pokusím se o přivolání svého psa naposled, ale tentokrát za jiným účelem. Ona zřejmá beznaděj je téměř hmatatelná. Po několika hodinách hledání člověku zkrátka veškerá víra vyprchá, stejně jako světlo na konci tunelu zhasne, když se slunce, zdroj světla, uloží ke spánku.
Jeho jméno se však ozývá ještě několikrát než zcela nesplyne s až děsivě hrobově tichým lesem.
Přidám, nyní napůl jdu, napůl klusám. Vím, že v tom nic velkého nebude, ale stále lepší než truchlit nad dalším ztraceným psem do sbírky. V hlavě si udělám poznámku vlepit i jeho obrázek do alba. Jako by to už nebylo samozřejmostí, pomyslím si hořce nad tou banalitou.
Cosi mě udeří do tváře. Náhle a nečekaně. V úleku uskočím. Do něčeho jsem musela narazit. Po mém obličeji se rozlije vlna bolesti, jež během chvíle přechází především v jakýsi do jednotvárnosti pohroužený rytmus tepání. Ustoupím ještě o krok dozadu a promnu si bolavý nos, neubráním se husí kůži ani zrychlenému tepu. Nešlo o příliš prudký náraz, ale o to nejde. Vyjeveně obhlédnu okolí, stále ještě v šoku.
Nic přede mnou není - žádný strom či cokoliv, co by se mohlo stát mou překážkou. Jako by tu nic nebylo. Bolest ale svědčí o opaku.
V tomhle mátožném stavu mě to však nijak obzvlášť nevzrušuje, spíše se snažím za každou cenu odreagovat od mnohonásobně palčivější ztráty, která surově řeže mé srdce na cáry.
Zašátrám nataženou rukou před sebou a mé prsty se dotknou čehosi chladného. Zapojím i druhou dlaň. Opatrně, odtažitě ohmatávám to cosi, už tak stažený žaludek se mi svírá. Rozeznám rovnou desku, ale mé oči ji stále nevidí. Že by sklo?
Pomocí hmatu zjistím, že tato stěna se rozléhá široko daleko a pravděpodobně dělí les na dvě části. Přesto se na ní nenajde jediná stopa mé ruky, ani se nezamlží, když na ni fouknu. Ať se na ni koukám z jakéhokoliv úhlu, nenaleznu sebemenší náznak odlesku. Nemůže to být dokonale vyleštěné sklo, tím jsem si jistá. Jenže co tedy? Pokusím se na ono cosi zabušit, avšak ani se to nehne, natož aby zazněl jakýkoli zvuk. Jediným důkazem je mi hmat. Jak se něco takového mohlo dostat do lesa? Zacouvám, abych se podívala z dálky, avšak má záda se zastaví o další zeď.
Strnu. Mráz při vší své ledovosti mi přejede po šíji. Z úst se mi vydere drobné zakvílení. Vyrazím s pažemi nataženými před sebou, abych jimi pozorně prozkoumala okolí, doprava, ale i tam se zarazím o stěnu. Polknu. I na druhé straně se objevily ony zábrany, jak zjistím vzápětí. Ocitla jsem se uvnitř čtvercového neviditelného vězení, přibližně metr širokého.
Zjevně se jednotlivé stěny objevily postupně. A o to děsivější je otázka, zda se nezhmotní ještě nějaké, takové, jaké by můj život rozdrtily na prach. Při té představě mnou zacloumá ochromující panika.
Jenže jak ven? Rty tisknu pevně k sobě, točím se dokola, opakovaně se ujišťuji, zda zdi mého vězení nezmizely. Nějaká úniková cesta přeci existovat musí.
Spíše je otázka, zda-li o ni skutečně stojím. Jestli není lepší zemřít zde, na tomto zřejmě mnou vysněném místě. Představím si hlad, jenž by třebas mohl alespoň zčásti strávit tlak v mé hrudi. Jediné, co by mě mohlo spasit, je sama smrt. Jen ona by mě mohla sprostit pout, která mi snad byla předurčena ještě dříve, než jsem spatřila svět.
V uších mi zběsile buší, ten nadpřirozeně pravidelný zvuk narušuje mé soustředění.
Neobtěžuje mě to. Spíše mi pomáhá, abych nemusela stále naslouchat všem sžíravým myšlenkám.
A najednou koutkem oka zaznamenám pohyb. V keříčku lesních borůvek, kterým prochází jedna z pomyslných hranic, se mihne huňatý zrzavý ocásek s bílou stopkou. Jak veverčí. Jen o trošku větší než ten veverčí.