Za oponou snů /POZASTAVENO/

35. Nedát se

S vyschlými ústy a s úmyslem co nejrychleji najít něco k pití se odeberu dolů. Po chvilce hledání zavítám do malé koupelny s modrými kachličkami vypodloženou podlahou. Okamžitě zamířím k umyvadlu, aniž bych se nějak rozhlížela po okolí. Plnými doušky lokám tekoucí vodu z kohoutku a hasím nekonečnou žízeň.
Odtáhnu se a narovnám, zrcadlu ve zdobeném rámu se však vyhnu velkým obloukem. Před vlastním odrazem uhnu pohledem, abych nemusela čelit svému ztrhanému zjevu. Vím, že by mi nevytvořil úsměv na tváři.
Proklouznu kolem sprchy a otevřu dveře. Div nenadskočím, když na chodbě spatřím siluetu.
„Elisabeth, nevěděla jsem, kam jsi zmizela," objasní Asha, čelo zkroušené starostmi. „V poslední době jsme měli..." Nervózně se ošije, jako by zvažovala, zda je dobrý nápad mi to prozradit. „Měli jsme jisté potíže s výkyvy magie," vyhrkne nakonec rozpačitě, „Ono je to na dlouhé povídání." Popadne mě za ruku, ale najednou znehybní, jako by jí tělem projela vlna elektrického proudu, a rychle mě zase pustí. „Co se stalo?" zbystří. „Co se ti stalo?" Tentokrát zní téměř histericky.
Doslova cítím, jak se mi prsty přehrabuje v myšlenkách. Jemně, nechce mi ublížit, ale zároveň svým způsobem spěšně a násilně. Ve spáncích se mi roztepe krev a setkám se pouze s nevolí. Prohledává mé vzpomínky, najednou mi živě vyskakují jejich záblesky před očima. Naskočí mi až husí kůže, když si uvědomím, jak moc je mi ta představa narušení soukromí nepříjemná.
Bezděčně zacouvám, jako by mi těch pár drobných krůčků mělo pomoci se vymanit z jejího neurvalého zacházení s mými osobními věcmi. Žaludek se mi bolestivě sevře, vzteky z jejího chování bez mého souhlasu.
Zatnu nehty do dlaní a všechny obrazy vytěsnám ze svého vědomí. Asha se snaží získat převahu, když to nejde po dobrém, zkouší to po zlém. Nenechávám si nic líbit. Zarputile vzdoruji, v uších mi najednou začne nepříjemně pištět a hlavou mi pulzuje. S notnou dávkou sebezapření ji vymáčknu, vystrčím ji zlostně pryč z míst, kde nemá co dělat, a téměř doslova jí zabouchnu dveře před nosem.
V tu chvíli všechno ztichne. Okolí upadne do hrobového ticha, slyšet není takřka nic. Zmateně hledím Ashe do zelených očí, které zničehonic pozbyly veškerou svoji příjemnou atmosféru. Je to snad poprvé, co se v nich zračí opravdový šok. Po očekávané krvežíznovosti po mých myšlenkách však není ani památky. Hledíme na sebe, ani jedna neschopna slov.
Zvítězila jsem. Jsem to já, kdo ji porazil, ačkoli to ani jedna z nás nepředpokládala. Dokázala jsem se jí postavit a vyhrála jsem.
Zlostně zaskřípu zuby, abych potlačila hromadící se vztek na její účet. Připadám si zrazená, navzdory úspěchu se cítím jako největší nula. Málem jsem si nechala podrazit nohy někým, koho jsem nazývala přítelem.
Děs v její tváři se postupně formuje v něco jiného, co zprvu nedokážu identifikovat. Zírá na mě jako na zjevení, jako na něco naprosto nereálného. Ústa otevře v němém úžasu. A pak tu emoci pochopím - je to ohromení.
„Jak," špitne, jako by neměla dost sil promluvit nahlas. Jako by ji natolik zmáhalo ono uchvácení, že se na nic víc nezmůže. „Jak jsi to udělala?" Její čelo je svraštělé, svojí strukturou připomíná zkrabacenou látku manžestru.
Pátrám po známkách jakékoli škodolibosti nebo zlého úmyslu mi ublížit, ale nic z toho nenajdu, ať se snažím sebevíc. Mám pocit, že mi něco uniká, neboť se mi její reakce zdá přehnaná v poměru s mými činy. Asha jistě čte něco za řádky, pro mě ukrytého a zastřeného za všemi těmi podněty, jimž ani krapet nerozumím. Jenže co ona ví a já ne? Co v ní vzbuzuje tak intenzivní pohnutky?
Chytne mě za zápěstí, pevně a bolestivě. Její nehty se zaboří do mé kůže, když její ruce obemknou ty mé. Pokusím se jí vysmýknout, avšak nedá se. Celým mým tělem, od hlavy až po konečky prstů na nohou zalomcuje panika. Narozdíl od Ashy ji nedokážu zastavit, zatímco se mi lačně prokousává žaludkem.
Čekám, kdy se Asha pokusí o vpád do mé mysli znovu, snažím se proti tomu obrnit. K mému překvapení se však další útoky nekonají a Asha nedává sebeméně najevo, že by měla zájem mi ublížit - ne tímto způsobem.
„Jak jsi to udělala?" Tentokrát takřka zasyčí, sotva je jí rozumět. Zalomcuje mnou dříve, než onomu nečekanému pohybu stačím jakkoliv vzdorovat.
Hrůza, která mnou projede, je ostřejší než čepel kteréhokoliv nože. Umanutě tisknu rty k sobě. Zakroutím hlavou, netušíc, co v takové situaci dělat.
Asha zopakuje svou otázku, znovu se pokusí mnou zacloumat, tentokrát už jí to však nedovolím. Pevně se zapřu patami. „Já nevím," hlesnu přiškrceně. Konečně její sevření povolí a já se prudkým trhnutím vymaním z jejích spárů.
Několikrát přikývne, jako by jí to pomohlo si vše urovnat. „Promiň, nechtěla jsem," zajíkne se. „Já... Neuvědomila jsem si to. Já jen..." Zadrhává se, snaží se zachránit situaci. „Nečekala jsem takovou reakci. To, co jsi dokázala..." Její hlas se jaksi vytrácí.
Nedokážu se zbavit konsternace z jejího chování, přesto se nemůžu pomoci. Chci ukojit hlad po odpovědích.
„Co jsem dokázala?" zachrčím.
Teď už promluví pevně, neochvějně, ale po zbývající sebejistotě nezbydou ani památky. Zdá se být naprosto vyvedená z míry. „Něco, co jiným lidem trvá naučit se dobré dva měsíce úpěnlivého tréninku. A ty jsi to zvládla naprosto sama, bez pomoci."