Za oponou snů /POZASTAVENO/

52. Dusivé vteřiny

„Takže tohle je něco jako ústav pro raněné draky?" ujišťuji se opatrně. Žaludek se mi z mně neznámého důvodu při pohledu na postižené draky, jejichž úrazy jsou najednou vidět víc, než kdy jindy, stáhne.
Fey pokývá hlavou. „Řekněme. Ústav to ale rozhodně není," poučí mě. „Spíše se snažím drakům poskytnout pomoc a útočiště. A také bezpečí. Nejde o ústav." Následuje odmlka. Dvě dráčata zaskřehotají, načež se rozeběhnou dlouhými skoky pryč. Jedno honí druhé. Fey se zasměje, já však úsměv vyloudit nedokážu. Zdá se mi to příliš nepřirozené. „Většina draků se ke mně dostane kvůli úrazu, který je nějakým způsobem omezí v létání. Uzeměný drak se rovná mrtvý drak." Všimnu si pokorné úcty, jaká se v jejím hlase matně zableskne jako zastřené světlo v umazaném zrcadle. „Jakmile nejsou křídla v naprostém pořádku, riziko úmrtí je mnohonásobně vyšší než šance na přežití několika hodin. Jakmile drakovi sebereš možnost létat, je to stejný, jako bys ho zabila. Draci mezi sebou často bývají agresivní a velkou roli hrají i kory. I kdyby se takto postiženému drakovi podařilo najít dostačující úkryt, zemřel by hlady. Predátoři číhají všude a krom toho se většina draků při lovu spoléhá právě na létání." Nabere do ruky poslední várku mršin za osrstěné ocásky a rozhodí je. Širokým obloukem se rozletí jako ohňostroj do stran. Draci se ženou za nimi, někteří neomaleně vzlétnou, většina se však sotva odlepí od země a i navzdory máchání křídly se musí s notnou neohrabaností spolehnout na své nohy. Trávou se mihne černofialová šmouha, která dráčata bleskurychle předčí. Nepřekvapí mě, když se z ní vyklube Alysson.
Feyere mi pokyne hlavou, abych ji následovala. Dráčata necháme za sebou. Zatímco jdeme, snažím se si urovnat Feyina slova. Ta bolest v hlase, jíž se tolik snažila skrýt, se mi s ohledem najednou zdá mnohem výraznější. Fey se dračím sirotkům snaží poskytnout pomoc, jenže místo jim ve světě zajistit nedokáže. Spousta z nich už nikdy nebude normální. Pravda na mě dolehne s nečekanou vervou. Zatíží mou duši jako těžký balvan.
Pláň se ukáže být táhlá snad dobrý kilometr, i když v poměru k délce nepříliš široká. Že jsme dorazily na místo mi spíše dá najevo nepříjemné svrbění v podbřišku v neblahé předtuše než vizuelní dojem. „Sharcey?" hlesne Fey lehce nejistě, jako bych byla malé štěně, které se snaží nevyplašit.
Jako bych se s tím jménem už stačila dokonale sžít. Překvapí mě, že mým uším nové oslovení ani špetkou nezní nepatřičně, nýbrž dokonce takřka přirozeně. „Představuji ti Rianson," řekne a vzápětí se ve vzdálenosti několika metrů tráva povážlivě zachvěje. Mé ušní bubínky zahltí nový zvuk - něco mezi hlasitým syčením a podmanivým bručením. Trávu povalí masivní kmen stromu, který se však ukáže živým. Pomalu, těžkopádně se k nám přibližuje zvíře, pod nímž traviny pokorně lehají na zem.
A pak najednou mi krev ztuhne v žilách, snad ještě dříve, než si uvědmím, na co hledím.
Upírají se na mě dračí oči, jejichž hrozivé úzké panenky se zdají být svisle proťaty čistým řezem. Mezi rozpůlenými zornicemi je vidět pouze narůžovělé maso. Celé se to utápí v krvavé lázni - jasně rudé, která se okolo paprskovitě rozbíhá do stran.
Obrovská dračí hlava přede mnou si odfrkne, načež se zdvihne ze země. Navzdory lávově rudému odstínu duhovek, navozujícímu pocit horka, mi po zádech cupitá mráz. Úpěnlivě se mi zatíná do kůže.
Hlava vzrůstá výš a výš, místo krku obrovské hadí tělo, jehož šupiny jsou vzorovány jako kůra. Musím se zaklonit, abych na ni stále viděla, tak moc vysoko je. Zvíře rozevře tlamu a mě se tak naskytne pohled na řádku ostrých běloskvoucích zubů - hadích tesáků o délce mé dlaně - od zápěstí až k napnutým konečkům prstů. Tváří se, jako by nás každou chvíli plánovalo slupnout jako malinu a nyní jen zvažovalo, koho z nás dvou si zvolit za svoji první oběť. Nechce se mi věřit, že by nás Fey chtěla vydat napospas tomuto monstru. Muselo se tu vyskytnout omylem. Možná přepadlo údajnou Rinson. Možná její tělo právě tráví žaludeční šťávy tohoto netvora. V hlavě se mi rodí jeden scénář za druhým, zatímco v pozadí bliká poplašné červené světlo a houkají sirény.
Všimnu si, že můj dech je hluboký a přerývaný, zadrhávající se s každičkým sebenepetrnějším pohybem zvířete.
Snažím se soustředit na něj a ne na hrozivý chřtán, lemovaný tesáky, jimiž by se mohl pyšnit kdejaký slušný hororový film. Nezmůžu se na nic, jen marně zarývám nehty do dlaní - tu bolest však vnímám jen vzdáleně, zastřeně pod přívalem strachu. Otočím se k Feyere, očekávajíc, že zavelí vzít nohy na ramena, zmizet dříve, než se přidáme k polorostrávené Rinson. Jenže ona se zachová mimo rámec mých očekávání. Pokusí se o povzbudivý výraz - marně - je v něm příliš viditelné roztřesení, nelibost, sebezapření. Pokouší se tomu vzdorovat.
Pysky zvířete se ohrnou v chystaném útoku, masivní vystouplé nozdry se hrůzně zvětší. Smrt. Nedokážu myslet na nic jiného. Chci utéct, ale nohy jako by mi zakořenily do země. Mnoho zlých psů při prudkém pohybu vystartuje spíše, takto máme leč sebemenší šanci, že si nás třeba nevšimne nebo že nás přejde bez většího rozezlení, které by znamenalo smrt. Vteřiny, během nichž čekáme na rozsudek života a smrti mě trýzní. Zalykám se jimi. Fey mě chytne za ruku a pevně ji stiskne, na můj vkus příliš křečovitě. „Nemůže ven," zašeptá skoro zoufale, a snad i soucitně. „Nám nic nehrozí." Musím se donutit na malý okamžik odvrátit zrak od stvůry, abych se podívala na ni. Příliš rychle. Příliš prudce.
Osudová chyba. Dolehne na mě s obrovskou mocí, dusivě mi stáhne hrdlo. Drak vystartuje. Vrhne se na nás. Nejsem si jistá, jesli jsem jen zavřela oči nebo se mi před nimi udělalo temno. Nesejde na tom. Tohle je konec.