Za oponou snů /POZASTAVENO/

57. Balancujíc mezi pohaslými nadějemi

Jason mi vysvětluje, že druhá dimenze je sen, tam se dostane takřka každý. Formujeme si ji každý zvlášť. Naopak dimenze číslo tři je něco mezi dimenzí první a druhou. „Prakticky dimenze dva je jenom takový nezajímavý vzduchoprázdno, které kolem nás utváří iluze a klamné obrazy vlivem naší fantazie. Když umíš tu část mysli, která má REM spánek na starosti, ovládat, tvoříš si vlastně svět podle libosti. Třetí dimenze se dá připodobnit jedničce, ale jde o její jakousi plastickou verzi, kterou tvoří a ovlivňuje shluk spousty myslí. To znamená, že tu nějaké zákony fyziky sice máme, protože právě na ty jsme zvyklí, avšak máme tu také docela otevřenou moc. Nicméně je to tady taky velký chaos díky protichůdným ideám. Proto je potřeba dodržovat určitá pravidla." Jason se snaží o trpělivost, beztvarý výklad ho však unavuje. Občas prohodí nějaký žert, ale bohužel o tomto tématu se zřejmě moc vtipkovat nedá.
„Dimenze čtyři je potom prostě nebe, peklo, ráj či jak si tomu místu chceš říkat. Tam se člověk dostane po smrti. Vyvolení běžně dokáží cestovat mezi prvními třemi světy, čtvrtý už navštíví jen ti nejsilnější z nejsilnějších. Tedy, každý se tam jednou dostane po smrti, ať už vyvolený je, nebo není. Mám na mysli ty, kteří se tam dokáží opakovaně vracet. Možná k nim jednou budeš patřit i ty."
Prudce se nadechnu, nejsem si jistá, jestli kvůli obsahu slov, nebo snad hrdosti (či už začínám blouznit?), jíž do nich vložil.
„Takže dokážete navštívit mrtvé?" skládám si vše ohromeně dohromady.
„Někteří," opraví mě Jason.
„A ty?"
„Ano," pronese vyhýbavě a s hlubokým povzdechem, jehož významu nerozumím. „Ale ne, není to tak, jak myslíš!" vyhrkne ve spěchu.
Jenže já ho téměř nevnímám. V uších mi duní krev s novým nápadem. Mám snad šanci je ještě byť jen jedinkrát za svůj život spatřit? Krev mi vzpění adrenalinem. Chytám se naděje jako tonoucí stébel trávy.
Vše si v rychlosti přerovnávám v hlavě, ale nedokážu se soustředit. „A můžu tam najít zesnulé?"
Jason přikývne, jeho nadšení však chybí. „Ano. Říká se, že všichni mrtví na onom světě žijí posmrtný život, dokud se na ně nezapomene v první dimenzi. Ve chvíli, kdy svět živých opustí poslední osoba nosící jejich život v paměti, rozplynou se v pouhá zrnka prachu. Je ale velmi obtížné zde kohokoli najít." Semknu rty, abych své nadšení ukočírovala. Musí to vyjít. Dala bych za to cokoliv. Jsem jako na trní, jen stěží se krotím, abych alespoň v klidu vydržela sedět. Chce ještě něco dodat, ale přeruším ho.
„A můžu je přivést zpátky?"
„Ne!" odsekne Jason rázně, až se zarazím. „Poslouchej mě chvíli!" Ono dobře patrné rozhořčení způsobí, že okolní svět na malou chvíli zcela utichne. Zmateně zamžikám. „Vím, co máš v plánu," řekne Jason chmurně. „Chceš svou rodinu i psy zpátky." Odmlčí se, jako by čekal, kdy mi to dojde. Jeho výmluvnost mě však pobuřuje. Už otevírám ústa, abych něco kousavého odsekla, když znovu promluví. „Je tu menší zádrhel. Nikdo z tvé rodiny, ani ze psů nezemřel." Jeho hlas je klidný; příliš. Zůstanu na něj hledět. Srdce vynechá, ono náhlé ticho, nepřerušované jeho veselím, je úmorné. Zalézá mi až do morku kostí společně s onou osudnou větou. Čekám, kdy se Jason rozesměje. „To byl vtip, neboj se. Vždyť právě proto tu jsme, ne?" zachechtá se v mých představách, jiskřičky v očích opět smějící se. Jen hodně špatný vtip.
„A kde tedy jsou? Co se sakra stalo?" vyjedu na něj. Nevím, na koho je ten vztek směřován - zlobím se na něj, nebo na sebe? Co když se mě Jason snaží jenom zmást? Co když lže? A co když nelže? ozve se titěrný hlásek kdesi ve skrytu. Chci jej umlčet, jenže ona osudná otázka mě i tak připraví o úder srdce.
„Pouze zmizeli. Jejich těla se nikdy nenašla. To bys měla vědět lépe než já." Vyčítavost v jeho hlase se zaleskne jen matně, že si nejsem jistá, zda jsem si ji nevymyslela. Najednou si nejsem jistá ničím. Mou myslí cloumá zmatek, drtí moji lebku neúprosným tlakem, svírá ji v kleštích. Nezemřeli. Zmizeli. Co je lepší?
„Co se jim stalo?" zopakuji svoji otázku o poznání úsečněji.
„Vlastně existuje ještě jedna dimenze. Téměř se o ní nemluví, znalosti o ní jsou pouze mlhavé. Všechno jsou to jen domněnky, nikdo o ní nic neví. Ani její existence není jistá. Dimenze číslo pět. Tam se nachází tvá rodina i psi, všichni do jednoho."
Zůstanu na něj hledět, dech mi uvázl v krku. „Takže mi pomůžete je dostat odtamtud." Snažím se o silný tón, zamaskovat třas se mi však nedaří.
Jason si promne kořen nosu, jako by mu tato konverzace činila neskutečné potíže. Vzedme se ve mně nová vlna hněvu - jeho se to netýká. Uvědomuje si vůbec, jaké utrpení to znamená pro mě?
„Je to jinak, než si myslíš," zopakuje neurčitě s jistou frustrací v závěsu. „Je to příliš nebezpečné, příliš riskantní. Brána do páté dimenze se otevírá čím dál častěji, ztrácíme v ní lidi. A nemůžeme dělat vůbec nic." V bezbranném gestu rozhodí rukama. Zůstanu na něj hledět s pokleslou čelistí.
„A co jako? Necháte je tam?"
„Snažili jsme se a ztratili jsme další," ohradí se. Jeho pohaslé oči mi vyzradí nesmlouvavou pravdu - rezignovali.
„A co tu tedy dělám já?" Najednou svůj hlas nepoznávám. Zní tak odtažitě a cize. Pouhá maska, za níž se skrývá čirá bezmoc.
„O to právě jde," odvětí zastřeně, ale rozhodně, jako by právě ze země seškrábal zbytky své rezolutnosti. „Neumíš svou sílu ovládat a tak můžeš obrat o život - a nejen ten - i jiné. Večer se setkáš s Jacobem. Bude se tě pravděpodobně ptát na jisté pro tebe možná citlivé věci, ale věř, že je to pro dobro věci."
Zmatek mnou lomcuje tak mocný, že mám strach, aby mě nerozerval zaživa. Mé hlasivky vypoví službu. A možná je to tak dobře, neboť bych si snad jinak vyřvala plíce.