Za oponou snů /POZASTAVENO/

42. Na druhý konec světa

„Úžasný, co?" vydechne Feyere okouzleně, zatímco její panenky kloužou po pohybujícím se zemském povrchu. Střídavě pozoruji ji i sunoucí svahy, které jako by se nám snažily uniknout svým pomalým, vláčným tempem. Dívka mě jemně uchopí za ruku, jako by byla z křehkého porcelánu, a lehce za ni zatahá, když udělá několik kroků vpřed. Onen posunek si vyložím takřka okamžitě, přesto se přistihnu, jak váhám. Kam půjdeme? Z neznámého důvodu se mi zdá, že onen opačný břeh světa skýtá záludnou léčku. Co když pod námi zeje propast? Nebo co když jde jen o iluzi, jejímž úkolem je zastřít něco daleko horšího?
Feyere však zůstává klidná. Vypadá to, že ji mé nejisté chování ani coulem nepřekvapilo. Pozvedne koutky rtů ve shovývavém úsměvu a pobídne mě. „Neboj se, nic ti nehrozí."
Svým způsobem mě ona pětice prostých slov upokojí. Jako by se mi do žil napustily konejšivé látky a mísily se s krví.
Následuji ji až k předělu; tři stopy od něj se Feyere sama zastaví a já ji nenutím pokračovat. Až nyní ke mně dolehne neuvěřitelně tiché přesýpání půdy. Desky o sebe třou, v naprostém souladu, ani jedna z nich nepřevyšuje druhou. Každá si jde svým směrem, podobně jako dva kolemjdoucí na ulici. Maximálně se nevzrušeně pozdraví, aniž by se odklonily od cesty ke svému cíli. K mému překvapení se žádná strž neukáže. Pouze celistvá zemina, náhle přerušená a nahrazená novou. Sotva v pár centimetrů širokém pruhu mezi nimi lze spatřit ve víru pohybující se hlínu, spolu s podemýlanou trávou, která jako by nevěděla, ke které straně se připojit. Vše probíhá nadpřirozeně tiše a poklidně, naprosto odlišně od procesů, o nichž jsem se učila před pár lety. Zatímco litosférické desky se posouvají při svém pomalém tempu sotva několika metrů za rok, doprovázeny zemětřesením a vulkanickou činností, jejich kasférické obdoby v této dimenzi jsou jejich přímým protikladem. Kvapnější a při tom neuvádějící svět do nerovnováhy. Ba dokonce by se dalo říct, že jej vyvažují.
„Takhle se nám přeuspořádává svět přímo pod našima nohama. Je to dechberoucí záležitost," praví tiše Feyere a já nemohu jinak, než souhlasit. I když stále nedokážu setřást zbytky po strachu, připadám si naprosto uchvácená, lačná po dalších informacích. Přistihnu se, jak bezděky zaujatě přikyvuji. Nedokážu pohled odlepit od oné podívané, která jako by skýtala vstup do naprosto nového vesmíru.
„Jsou vždy tak... souzněné?" Nedovolím si promluvit nahlas, mám pocit, že bych tak mohla porušit všudypřítomnou posvátnou bázeň. A tak se spokojím s šepotem.
„Skoro vždycky," hlesne zadumaně rusovláska. Z jejího účesu se pár rezavých pramenů uvolnilo a nyní jí nevkusně splývají po šíji. „Bez jejich svárů by se nikdy nevytvořila jediná pahorkatina, a ty povětšinou doprovází mnoho otřesů zemské kůry. Naštěstí tu ale čas funguje úplně jinak a po pár posledních staletí se nám daří udržet relativní stabilitu."
„A co takhle nějaká litosféra? Magma?" vyptávám se na podrobnosti. Najednou jsem vděčná za své znalosti z oblasti geologie. Nikdy bych nevěřila, že se mi budou hodit.
„Kůra tu není tak vysoká, jako tomu je u první dimenze, a kasféra je o něco méně viskózní než litosféra, takže k pohybu desek není potřeba tolik energie," ujme se vysvětlování. „Největší rozdíl však spočívá v pohonné síle. Tou totiž nejsou konvenční proudy, nýbrž protipóly myslí různých tvorů. A magma koluje převážně podle těchto sil."
Pak se ale náhle odmlčí a vzhlédne, opatrně, jako by po špičkách našlapovala po křehké skořápce půdy, pod níž vře žhnoucí láva. Jediný styk s touto ohnivou tekutinou znamená rozleptanou kůži. A jediný chybný neuvážený krok znamená její nemilosrdné objetí.
„To znáš že školy?"
Její otázka mě zaráží, žaludek se mi najednou až bolestivě sevře. Obezřetně pokývu hlavou, netušíc, co všechno o mě Feyere ví, ani obsah jejích záměrů.
„A pak... Potom, co..." zadrhává se a tápe po neurážlivých a co nejméně sžíravých slovech. Vím, co chce říct - má na mysli smrt mé rodiny. Jsem jí vděčná, že to neřekne přímo, jak by nejspíš udělala Asha. „Však víš... Potom jsi do ní přestala chodit?" Její hlas se zdá být chvějivý a jaksi nakřáplý, skrz naskrz protkaný něčím, co bych nazvala porozumění.
„Domácí vzdělávání. Zprvu jsem zpátky mezi ostatní děti nechtěla. A pak si to zase nepřála teta," sklopím zrak. Nedokážu zformulovat smysluplnou větu, ale Feyere se netváří, že by si něčeho všimla.
Možná, že kdyby mě tehdy teta donutila mezi svými spolužáky zasednout do školní lavice, začlenila bych se do společnosti a neskončila takhle. Jenže to ona neučinila. Dokonce to byl možná její záměr, abych skončila na domácím studiu, odtržená od ostatních. Nebylo v jejím zájmu, aby vyšlo najevo, jak moc mě zanedbává.
„Učila jsem se doma. Sama. Teta za mnou občas jezdila, tak jednou týdně. Vysvětlila mi, co jsem z učebnic nepochopila. Dvakrát do roka jsem taky byla přezkoušena, jestli všechno učivo zvládám."
Přeruší mě Feyeřina chápavá dlaň na mém rameni a pár vteřin tak setrvá. Je zvláštní najít oporu po tolika letech hledání a vzdávání se veškeré své naděje.
„Nesmím ti to říkat, ale myslím, že bys měla vědět, že se tě na to bude Benjamin vyptávat," sdělí mi sotva slyšitelně.
Uvědomím si, jak moc se atmosféra mezi námi i za tak krátkou dobu změnila. Ohromení vystřídalo něco, co mi bylo tak dlouho odpíráno. Soucit.
„Můžeme jít?" otáže se shovívavě, když ticho začne být příliš tíživé. Trvá mi, než mi v plném rozsahu dojde její dotaz. Bezduše přikývnu.
Nohy mě nesou samy, při tom však stále kontroluji Feyere. Spojnici mezi dvěma různými břehy překročíme současně. Jako bychom vstoupily do nového života a veškeré popsané stránky života spolu s hrůzou skončily smazány v nenávratnu. Stačilo jen otočit na nový list.