Za oponou snů /POZASTAVENO/

12. Jako den a noc

Jako den a noc, takoví jsou. Naprosto odlišní, až mě udivuje, že mezi nimi může panovat nějaký příbuzenský vztah. A přesto tam je. A já ho viděla.
Připadá mi to všechno jako jeden velký paradox.
Ona je milá, přívětivá, on odtažitý, ledový až do morku kostí. Kromě jejich černých vlasů a mrazivého pohledu, jejž ovládají oba přímo bravurně, nemají takřka nic společného. Ona je menšího vzrůstu, štíhlá, ale přesto s výraznými ženskými tvary. Jemu byla naopak přidělena nadprůměrná výška a vypracované svaly. Dívčina tvář nabírá opáleného snědšího jednolitého odstínu - světle měděného jako mátožné slunce - a pyšní se špičatým nosem bez jediné sebemenší odchylky, který se z profilu dá připodobnit ladné křivce hyperboly. Za to chlapcova pleť připomíná svojí barvou povrch měsíce - šedý a chladný - a na jeho nose jako skoba se uhnízdil nespočet maličkých pih, hvězd, jež kontrastují s bledou kůží. Její plné rty skoro vždy zaujímají pozici milého, trochu poťouchlého úsměvu, který odhaluje mírně pokřivené zuby. Při tom on jenom krabatí čelo, občas po někom či něčem - například po nevkusném stromě, jako by to byla jeho starost - hodí nějaký pro něj typický úšklebek prošpicovaný jízlivostí. Chová se egoisticky a při tom ničím tak nezaujatě, že se nikdy na víc než pohrdavý úsměšek nezmůže. Jeho odstup od všeho živého i neživého mě skutečně udivuje, jako by mu na ničem kromě sebe nezáleželo a jako by ho nic nevzrušovalo více, než si občas za čas odfrknout kvůli nějaké malichernosti, ale zároveň neustále a za každých okolností zachovávat stoický klid a ležérně si vykračovat dále. Zdá se mi zahořklý vůči světu, i když jeho sestra rozhodně touto nestoudnou povahou netrpí, ta na rozjaření nepostrádá. Stále se zubí na všechny strany, ale já vím, že někde uvnitř se skrývá i ona ať už sebemenší část spřadená z ledu, jakou sdílí s chlapcem.
Těžko říci, zda-li jde o přetvářku nebo taková opravdu jejich povaha je. Možná dívka jenom předstírá dobrosrdečnost a možná to celé je pouhá divadelní hra, která mě má zlákat na nesprávnou cestu. Každopádně takto jsem stačila vypozorovat jejich - byť třeba fiktivní - povahy za tu kratičkou dobu, co jsem je znala.
Spěšná chůze mě uspokojuje. Zaměstnává mě, avšak nezadržuje proud mých úvah, které neustále zaměstnávají moji pozornost a derou se na povrch. Já z dlouhé chvíle mám čas se nad každou trochu zdržet, abych je maličko usměrnila. Před očima se mi promítá celičký můj život, můj svět od začátku až do konce. Vzpomínky přeskakují jedna druhou. Najednou si dokonale vybavuji veškeré své prožitky spjaté s domem, onenž už možná nikdy neuvidím. Ale třeba je to tak lepší. Vydávám se do neznáma, stojím před tajuplnou cestou, z jejíhož konce nevidím zhola nic. Děsím se toho, co se mnou udělají, avšak ona dívka mi dala skutečnou naději, že nejde o zlé úmysly.
Otázka zní, zda-li tomu tak opravdu je.

Taková kratší oddechová část bez děje...
V poslední době se mi bohužel moc nestává, že by se sešel čas s chutí psát - pořád je jeden z těchto faktorů nebo hned oba někde pryč. Čert ví, kde se poflakují. Každopádně mám takový pocit, že si asi museli pohádat, protože se sobě vyhýbají širokým obloukem. :D