Za oponou snů /POZASTAVENO/

49. Dračí zpěv

Alysson se neklidně zavrtí. Hlavu, na jejímž temeni se pyšní dva čertí růžky, zvrátí dozadu, směrem k nebi. Podlouhlá, u nozder rozšířená, tlama se rozevře a ticho pročísne nejprve zavřísknutí, načež kolísavý táhlý soprán rozťaje Cassion jako klikatý blesk. Rezonuje snad každičkou buňkou v mém těle. Nejsem si jistá, co přesně má dráče v plánu, ale s pohledem upřeným kamsi k nebi vypadá, jako by chtělo zpívat. A snad se mu to i daří, svým dračím způsobem. Jde o něco nelidského, nezvyklého, a přesto libozvučného. Ohromeně jej pozoruji, netušíc, jestli to brát jako výstrahu či coby přátelské gesto. Ona melodie se zdá být příliš spletitá, smíšená, že i přes jejich sílu, emoce do ní vložené nedokážu rozeznat. Skoro jako by do svého vřískavého zpěvu dalo dráče všechno - jako by pělo teskně a při tom vesele; jako by do oné klidné a zároveň dramatické intonace vdechlo snad celý svět.
„Jak to..." hlesnu do ztracena, nemohouc se nabažit oněch tónů. „Jak to dělá?"
Feyere se smutně usměje. Jako by to byl pro dráče podnět, aby ztichlo. Svoji krásnou neobvyklou píseň zakončí dlouhým vypísknutím, a potom jeho dračí hlas nahradí melancholicky stoický klid. Oklepe se a zahledí se na mě.
„Popiš mi, co jsi slyšela," vyzve mě Feyere, oči se jí najednou chmurně lesknou. Z pomněnkově modré se stane jakási šedivá, jako když se obloha před bouří zatáhne. Jemně pohladí svého společníka po křídle, komunikujíc s ním skrze pouhé posunky. Jejich souznění je neuvěřitelné.
Zakroutím odmítavě hlavou. „Nedokážu to popsat," nakrabatím čelo. Nerozumím, proč se ptá. Zkouší mě?
„Takže je to pravda. Vážně je slyšíš," zašeptá Feyere uctivě. „Myslím, že se ti tímto chtěla Alysson představit." Prudce se nadechne. „Prosím, co jsi slyšela?" Ona úpěnlivost v jejím hlase mě zaráží.
„Zpěv," zamumlám zkoprněle. „Slyšela jsem zpěv. Nelidský. Všeobjímající... Nepopsatelný." Chvíli na sebe jen hledíme - tápu v její povadlé tváři po příčině.
„To zní nádherně," pronese nakonec. A pak mi to dojde. Smutek v její tváři. Otázky. Vše do sebe hladce zapadne, až příliš snadno. Jak jen jsem mohla být tak slepá? Odpověď mi celou tu dobu visela přímo před nosem.
„Ty je neslyšíš," procitnu. Jako by mnou projel elektrický proud.
Slyšet draky je dar. Dar, který Feyere nemá. S černým dráčetem ji spojuje takřka hmatatelné pouto, již na první pohled lze poznat, jak perfektně si dvojice rozumí beze slov. Jsou jako zpřízněné duše; souznění dává jejich bytí řád. Jenže to neznamená, že by Feyere patřila mezi vyvolené.
Mlčky přitaká. Smutek se do její tváře nesmazatelně vepsal. „Ale rozumíš jim," vydechnu.
„Vím, co chtějí. Znám jejich záměry, dokážu se do nich vcítit. Čtu v nich a oni ve mně. Ale mé sluchové buňky pro tohle nebyly určeny." Sklopí zrak. Alysson pro podtržení jejích slov krátce, tesklivě zaskřehotá, načež se ozvou i ostatní. Na malý moment se louka změní v kakofonii hlubokých i vysokých dračích výkřiků. Přesto to osoba, jíž jsou určeny, nemá šanci slyšet.
V hrudi mě bodne trn soucitného smutku. Jaké to asi pro ni je? Nikdy nezjistí, jestli by se jí dračí pění líbilo. Nikdy se nedozví, co pro ni draci zpívají.
„Feyere, já..." hledám správná slova. Ze všeho nejradši bych nadhodila úplně jiné téma - i pro ni by to nejspíš bylo příjemnější. Přesto ve mně hlodá nutkání se alespoň pokusit několika kýčovitými frázemi její neduh odčinit - jako by to byla moje vina. „Nechtěla jsem..."
Feyere mě zadrží gestem ruky. Ukáže mi dlaň, abych svých trapných pokusů nechala dříve, než to bude ještě horší. Má pravdu - politováním to nenapravím. A kromě toho se mi na jazyk drala jen otřelá vyjádření soustrasti, jejichž řečník to tak či onak jen málokdy myslí upřímně.
„Říkej mi Fey," odvětí zrzka prostě, bez servítek. Všechnu svoji kajícnost potlačí do pozadí - jako jsem u ní viděla již tolikrát. Dokáže své emoce perfektně skrývat.
Vyvedena z míry se zmohu jen na chabé přikývnutí. „Fey." Hledím jí do očí, naprosto netušíc, co mám udělat, či co bude následovat. O to více mě její návrh překvapí.
„I tobě bychom měli vymyslet přezdívku," vyhrkne, nikoliv překotně, nýbrž s jistotou - a jako by si tuto větu plánovala již hodně dlouho a jen čekala na vhodný okamžik. „Tví rodiče tě pojmenovali Elisabeth a tak ti i říkali. A pak jsi o ně přišla. Musí být bolestné mít jméno, které ti je určitě připomíná, kdykoliv jej někdo vysloví. Ale teď už to všechno můžeš nechat za sebou. Vracet se do minulosti je zbytečné, jen oživuje zdánlivě zhojené rány. Myslím, že je čas za tvým životem udělat velkou tlustou čáru. Pokud tedy souhlasíš." Další neurčité pokývání hlavou. Pomalu si dávám dohromady, kam tím míří. Ale co po mně potom chce?
„Nový život můžeš začít od nuly. S čistým štítem. A s novým jménem - takovým, které tě již nepotopí," tázavě nakloní hlavu na stranu. A pak náhle nadhodí: „Co takhle Sharcey?"
Chvíli na ni zírám - nepotřebuje číst moje myšlenky, přesto mě má celou přečtenou. Ba ne - spíše jen ví, co přesně člověk potřebuje.
Dlouho nad její nabídkou dumám. Začít nový život. Právě to potřebuju. Opravdu je klíč k novému životu nová přezdívka? „Sharcey." To jméno převaluji na jazyku, opakuji jej znovu a znovu. Líbí se mi. Hladí moji duši. Ale jsem ho hodna? Teď možná ne. Zatím. Ale jednou si ho zasloužím. Ta myšlenka mi vlije do krve novou vlnu nadšení a adrenalinu.

Moc vás prosím o názory, ať už pozitivní či negativní. Jak se Vám Kapitola líbila? Co říkáte na Alisson? A co na jméno Sharcey? :) Teď se to možná může zdát trochu zmatené, ale v další části se dozvíte o dračích více a vše se (snad) vyjasní. ;)