Za oponou snů /POZASTAVENO/

7. Skomírající podzimní radovánky

Jedno vím jistě - za ním se už nevrátím. Netuším, co ode mě očekává, ale nejsem sebevrah, abych ho jen tak poslechla.
Je to šílené. Můj život je v troskách; už za mého dětství se zbortil jako domeček z karet, jež následně někdo roztrhal, ale rozhodně o jejich pozůstatky stojím a nedopustím, abych i o ony kousíčky přišla. Budu za ně bojovat, a za naději, kterou mi udržely vzpomínky na to, jak jsem onu životní piramidu z karet stavila, jak prosperovala a rostla. Život jsem kdysi milovala a užívala si ho v plné míře, a jenom památka v podobě rozcupovaných útržků mi brání se ho vzdát. Kdybych se chtěla zabít, dávno bych to udělala a nemusela bych čekat, až to někdo provede za mě. Jenže já pořád věřila, že se zase můj svět zvrátí k lepšímu, že se mi zase podaří karty slepit dohromady. Možná jsem naivní, ale v mojí situaci vždycky byla víra to jediné, co mě drželo nad vodou, zatímco se mě osud snažil strhnout do hlubin bezedných moří zoufalství a prázdnoty, na jejichž dně číhá sama smrt.
A i kdybych to nedělala pro sebe, pak alespoň pro rodiče a bratra, neboť oni by si zcela jistě přáli, abych nadále mohla žít. Stejně jako já shnila a zhynula tam uvnitř, zemřela i má rodina a nemohu dopustit, aby z celého světa poslední vzpomínky na tak úžasné osoby se rozplynuly společně s mojí smrtí, a tak i oni upadli v zapomnění.
Jako bych své nevyřčené sliby tak potvrdila, odhodlaně otevřu okno.
Mou tvář políbí chladný vánek, ale spolu s ním mě do nosu udeří odér připomínající zápach kompostu. Nepřekvapí mě to.
„Musím utéct,“ opakuji si pro sebe potichu, abych si dodala odvahy, když se sápu na parapet.
Jiná alternativa neexistuje - z předsíně je přímo vidět do obývacího pokoje propojeného s jídelnou včetně kuchyňského koutu; a na záchodě je příliš malé okno. Nikde v přízemí bych neměla šanci. Ale tady ji mám.
Dopomůžu si nohou zapřenou o topení a vyhoupnu se nahoru. Posadím se do okenního rámu, nohy přehodím ven. Srdce mi buší až v krku při představě, k čemu se chystám. Naslouchám té dunivé symfonii jeho úderů, ale svým způsobem mě uklidňuje. Bojím se, že kdybych neunikla, už bych ji nikdy nemusela slyšet.
Jsem asi patnáct stop nad zemí. Přímo pode mnou se rozprostírají zanedbávané záhony lemující trávník. K sobě se tisknou nejrůznější chřadnoucí keře, jejichž opadalé listí utvořilo koberec zčásti kryjící dlouhou žlutobílou trávu, ve které ani plevel nenašel své útočiště. Desítky pampelišek, žebříčků a jitrocelů vykukuje zpod listnatého příkrovu, aby natáhly své zažloutlé listy ke kotouči zastřeného světla. Suché a horké léto si vyžádalo svou daň ještě větší než kdy dříve.
Nebe je zachmuřené, v šedomodré se utápí mračna, za jejichž závoji se ukrývá slunce, až odsud působí lehce malátně a zesláble.
Můj zrak však podvědomě sklouzne zpátky k naší skromné zahradě. Kdysi bývala krásná, v tomto ročním období hýřila barvami, ale nyní jako by jí někdo vzal duši. Je nijaká. Vítr si zasmušile pohrává s bažinatě zhnědlými tlejícími listy, rozvává je všude, avšak i on ztratil svoji bezstarostnost. Jak je možné, že ještě ve svých dvanácti letech jsem měla příležitost nahlédnout do světa divů plného pestrých odstínů červené, oranžové a žluté? Tehdy je průvan proháněl po celé zahradě, vždy jsem obdivovala tu krásu honiček směsi různých listů, milovala jsem tu souhru barev plnou naděje a štěstí. Do toho se mísila vůně podzimu, svěží a plná ryzé radosti z nádechů. Tohle všechno je pryč, skoro jako by to ani nemohla být tatáž planeta, natož to samé místo. Vzduch se mi zdá těžký, přináší s sebou hnilobný puch. Znuděný vichr se zoufale snaží zabavit mrtvými listy, jeho zádumčivost mě tíží na srdci. Všechno je mrtvé. Jako kdyby to sama příroda vycítila, jako by s mojí zesnulou rodinou byla pevně spjata a s tím neštěstím se stejně jako já nedokázala vyrovnat. Nikdy jsem nevěřila, že rostliny mají rozum nebo city, ač si vzpomínám, jak k nim občas matka promlouvala a povídala si s nimi svým líbezným hlasem. Říkávala mi, že květiny jsou naprosto jiná existence, ale to neznamená, že by neměly emoce. Prý cítí jako my. Považovala jsem to jenom za takové ty báchorky pro malé děti na dobrou noc, ale nyní se její slova zhmotnila do skutečné podoby.
Listy zaševelí a na mé tváři se objeví potutelný úsměv. Možná, že měla svým způsobem pravdu.