Za oponou snů /POZASTAVENO/

47. Odhodlání

Probudím se ještě před východem slunce. Můj pokoj je pohroužen do chmurného mlžného šera, že mi trvá několik zdlouhavých vteřin, než si mé oči přivyknou  přítmí. Plně však procitnu během jediného okamžiku. Všechen roj včerejších vzpomínek se na mě sesype jako mávnutím kouzelného proutku, hned, jakmile se prvně nadechnu. Most setkaný z lodyh rostlin. Sfarling. Dráče. Liščí návštěva. Kasférské desky. Ohnivý dort. Všechno.
Před mou postelí leží na zemi paklík oblečení, které s radostí vyměním za své zpocené a umazané. Hnědé kalhoty se zdají pevné a hrubé, když je promnu v prstech, přesto se ukážou být pohodlné. Nejsou ničím zvláštní, ani nikterak krásné, přesto jsem za ně vděčná. Jsou volné, disponující několika kapsami a sedí mi jako ulité. K nim mi neznámý dárce přinesl bílou halenku s dlouhým rukávem.
Překvapivě si připadám čilá víc než dost. Zatímco doma jsem běžně vstávala pozdě, s nechutí a opovržením k dalšímu šerednému dni, najednou mi nečiní sebemenší problém vylézt zpod peřiny časně z rána, ke všemu plna entuziasmu.
V obývacím pokoji mě čeká nečekaný host. Asha mi starší paní představí jako hraběnku Cassadelly. Trvá mi několik krátkých okamžiků překvapení, než ze sebe vyloudím uctivý pozdrav. Nejraději bych na ni jen vyjeveně civěla. Letitá, životem poznamenaná dáma si mě mírně povýšeným pohledem změří, načež jen přitaká.
Zahalena do staromódních šatů připomíná skutečnou hraběnku, která jako by odcestovala v čase. Její béžová róba není kromě škrobených rukávů příliš zdobená, ale to jí na jisté honosnosti dávné šlechty neubírá. Hnědé, stříbrem protkané vlasy jsou přísně staženy ve složitém drdolu. Nejvíce mě však zaujme její tvář, rozdělená na dvě poloviny. Dolní část obličeje se vyjímá svojí ladnou drobností - maličká ústa stažená v lehkém úsměvu, úzký pršáček, lehce protáhlá útlá čelist, z níž visí povolená kůže, svraštělá stářím jako nahnilé jablko. Horní polovina však jako protiklad zaujímá zvětšený vzhled. Lícní kosti vyčnívají do stran, vypouklé oči div nevypadnou z důlků a čelo mi připadá vyšší, než bývá obvyklé. Na jejím vzhledu se již mimo jiné podepsaly i známky stáří, přesto působí jakýmsi vitálním a při tom starobylým dojmem.
Ona hraběnka se stane mou samojmennou kadeřnicí. Pokyne mi, abych se posadila, a bez dlouhých řečí se pustí do mých vlasů. Pečlivě je rozčeše, načež s nimi začne svými zručnými prsty kouzlit. Všimnu si jisté majestátnosti, vyzařující z jejích gest, jako by její titul hraběnka rozhodně nebyl bez pádného důvodu. I na stará kolena si zachovává ladnost a okázalost. Nechám ji, aby si s mojí hlavou dělala, co se jí zachce.
I když na ni nevidím, její puntičkářství vycítím i otočena zády k ní. Neustále mi prameny přečechrává a upravuje, několikrát dokonce své mistrovské dílo rozplete, když se jí na něm něco nepozdává. Její prsty se po mé hlavě doslova hemží, jen zručně kmitají. Jejich jednotvárná rychlost mě uvede do jakési líné monotónnosti. Hraběnka pracuje mlčky, jen občas si něco hvízdne, ale jinak si zachovává nezvyklou nevýřečnost, jaká by jí podobné paní rozhodně neměla být cizí.
Se svým výtvorem skončí ve chvíli, kdy už se za okny vyklube první listopadový den v plné své kráse a slunce protáhne své paprsky, až jimi vykreslí světelné tabulky po podlaze a nábytku.
„Tak, a je to," pronese svým babičkovským hlasem po pár minutách, co mi zpětně účes přerovnává. Mluví velmi pomalým tempem. „Můžeš se jít podívat do zrcadla. Kdyby se ti něco nepozdávalo-"
„Já myslím, že to je dokonalý," skočí jí pohotově do řeči Asha, „Hlavně jí ty vlasy nemají při tréninku překážet, na kráse tu stejně nesejde. Takže to svůj účel splní. A Elisabeth bude spokojená."
Ještě krátkou chvilku se dvojice dohaduje, ale jde jen o jakési lehké pošťuchování, při němž jedna k druhé zachovává úctu.
Poslechnu hraběnku - vedle ní si najednou připadám jaksi neomaleně - a uberu se do koupelny za zrcadlem.
Můj vlastní odraz mi vyrazí dech. Tmavé narezlé vlasy jsou spleteny do složitých copů, jakými mi hraběnka ověnčila hlavu. Jediný vlásek z nich křivě nečouhá, až mě ona neochvějná přesnost vyvede z míry. Přesto to není účes, co mě vykolejí ze všeho nejvíc.
 Ona dívka se zdá být jinou, a přesto stejnou, než ta, kterou jsem vídávala v zrcadle doma. Tápu v jejím obličeji po změnách, avšak nedopátrám se jich. Špičatý nos, hustě posypán nespočtem pih, působí kropenatě, či dokonce strakatě, jak moc se na něm na sebe těsnají pihy. Rty, symetricky rovné, se stáčí snad i do lehkého úsměvu, přesto ani to nezpůsobilo můj zmatek. Křivka čelisti se zůstává neměnná, stále ostrá a brada jemně zašpičatělá. Laní oči na mě zírají se smíšenými pocity, temně hnědé, jen o pár odstínů tmavší než vlasy. Právě na nich se cosi změnilo.
Chuť k životu, chtíč po dobrodružství, napoví mi skrytý hlásek. Konečně pochopím. Ono odhodlání vzalo mé tváři přirozený vzhled a dodalo jí jakousi jiskru. Jiskru, kterou jsem celých pět let strádala. Ale nyní jsem ji nabyla, snad znovu či poprvé. Na tom nesejde. Cítím se však připravena. Připravena na dary, které mi nový den nadělí.