Za oponou snů /POZASTAVENO/

46. Polykat oheň

Cosi se zableskne. Nadpřirozně lesknoucí se nůž, kolem jehož jílce se obtočily Ashiny prsty, se zanoří do zvláštní hmoty na pekáči. Jazyky ohně zastaveného v čase zmizely a zbyla tu po nich jednolitá masa čehosi, nemajícího s ohněm společného zhola nic. O dřívější existenci plamenů vypovídají pouze drobné nerovnosti a občasné výstupky. Dokážu si představit, jak výstražné ohnivé spáry klesaly, hroutily se, aby mohly splynout v nepřerušený pokryv, který připomíná koláč. Ohnivý dort. Těžko říct, jestli tento proces proběhl přirozeně, či jej někdo ovlivnil během mých mdlob. Nyní však relikvie mých důkazů jen nehybně leží, jako bych si je snad vymyslela.
Asha ukrojí několik menších kusů, jeden z nich podebere prsty a nabídne mi jej. Chvilku na ni jen opařeně hledím. Chuť k jídlu mě nadobro přešla, toužím už jen po vyhřáté posteli. Jenže Asha mě v argumentaci předběhne. „Vem si to. Bude ti líp, věř mi," odporuje nanejvýš přesvědčivě. Zavrtím hlavou. Donedávna hladový žaludek, ždímající ze sebe poslední, učiní několik kotrmelců. „Jen to zkus!" řekne již o něco rázněji, vyžadujíc mou poslušnost, až ve mně hrkne. „Doplní ti to síly, je v něm víc magické energie, než si myslíš. Alespoň jedno sousto a pak si dělej, co chceš." Neodbytně mi koláč strčí před obličej. Potlačím nutkání ji od sebe odstrčit, rezignuji. Vyzná se v tom lépe, než já, opakuji zvláště svému žaludku, který chce protestovat. Za jiných okolností bych snad vzdorovala dál, avšak po zkušenosti s kolující magií vím, jak moc naplňující záležitost to je.
A tak neotálím více. Nechám si koláč vložit do dlaní - dosud lehce hřeje. Při prudším pohybu se nepatrně zavlní, podobně jako pudink nebo hustá želatina, z hlediska konzistence je však daleko pevnější. Zachoval si svoji barvu - rudou, přecházející do vínové až dokonce místy do černé. Zhluboka se nadechnu s přáním, že dort nevyzvracím dříve, než vůbec začnou působit účinky, o nichž Asha mluvila.
Zakousnu se.
Pomalu přežvykuji, avšak slíbený efekt nenastává. Hmota připodobnitelná obyčejnému tuhému těstu chutná nasládle, nese s sebou i lehce připálenou příchuť; přesto se zdá být poživatelná.
Jenže pak polknu. V tu chvíli nastane hotové peklo. Mé hrdlo uchvátí plameny, skryté v onom zdánlivě bezelstném kousku koláče. V krku mi pálí, sžírá mě zevnitř neoblomný žár. Vybaví se mi okamžik, kdy jsem ve svých dvanácti nalezla ve spíži vodku - stačil jediný lok, abych se zalykala lávou. Od té doby jsem po alkoholu ruku nevztáhla.
Tohle je však horší. Mé útroby se kroutí, žaludek zevnitř rozleptává bolest. Z mých plic, náhle jakoby naplněných dýmem, se vydere zaúpění. Vžene mi slzy do očí, jejich štípání ale sotva vnímám. Musí to být jen několik vteřin, přesto se mi to zdá jako celá věčnost, než vnitřní plameny ustoupí. Ona nepříjemná zkušenost doznívá nekonečně dlouho. I přesto si však všimnu zajímavého jevu - po malátnosti nezbyly ani stopy. Cítím se svým způsobem nabita jakousi energií, již mi předal onen žár. Zatímco to rozdýchávám a vnitřní pálící bolest ustupuje, pohledem zabloudím k Ashe. Ačkoliv si nejsem jistá, co si myslet, dobře patrná zlost mi pulzuje krví.
„Ale no táák! Nedívej se na mě tak pohoršeně," opáčí Asha, jako by o nic nešlo. Zakloní hlavu, ústa sešpulí v němém kroužku, načež se z nich vyvalí tenký kouřový řetízek. Rozplyne se téměř okamžitě po té, co se jí odlepí ode rtů. „Je to jak droga," zazubí se po několika vteřinách ticha. Onen úsměv mě však vykolejí. Skýtá cosi, co bych nazvala nepřítomným příživníkem. Jako by se v ní probudila skrytá stránka, která doposud čekala na probuzení. Temná stránka.
„Nechceš si jít lehnout?" nadhodí Feyere ze svého místa na zemi. Ona na rozdíl od Ashy žádný nakousnutý koláč v rukou nesvírá. Nejspíš se ani jí nepozdává výsledek. Spěšně se ohlédnu za oběma chlapci. Aaron zírá do prázdna, zatímco z nosních dírek se mu valí proužky dýmu. Apaticky se zakusuje do koláče. Málem bych zapomněla, že tu s námi je. Jason hledí přes stůl naším směrem, spokojeně přežvykuje. Oba se mi však zdají svým způsobem zvláštní.
Feyere se pohotově sebere, kývne hlavou ke dveřím a odrázuje ven z místnosti. Poslechnu jejích němých pobídek a následuji ji. Je to jediná osoba, která se mi nezdá jiná.
„Co to je?" vyprsknu na ni na chodbě. Zním jedovatě - příliš. Bodne mě u srdce, že se takto chovám k dobromyslné Feyere. Jenže ta slova mi bez rozmyslu vyklouznou z úst, stejně, jako Ashe tenký obláček kouře.
„Něco jako alkohol, prostě oblbovák, tak působí. A bude to s nimi ještě mnohem horší, tohle je jen začátek. Stačí pár minut, jeden kus, a jsi úplně grogy." Feyere se tváří, jako by mě ani neslyšela. Z jejích slov čiší naléhavost, a pokud jsem si jej nevymyslela, snad i špetka odporu.
„Proč?" Udeřím na ni s další otázkou, o něco mírněji. Cosi v mém břiše se sevře. Co to se mnou udělá? „Proč já?" Kdybych věděla, co to je zač, nikdy bych si od Ashy nevzala. Najednou už mi vše zapadá dohromady. Onen Ashin pohled nebyl o moc odlišný od zastřeného zakaleného pohledu mého otce, když se vracel z nějaké párty nebo slavnosti v hospodě. Právě on se mi nepozdával, když se usmívala.
„Má to svůj účel. Tohle je takový vedlejší účinek, ale o nic nejde. Zítra budou zase v pohodě."
„Tímhle se tu bavíte?" Vůbec samu sebe nepoznávám. Feyere důvěřuji, dokáži s ní jednat spontánně, a přesto nebo snad právě proto po ní pouze šlehám svým hněvem.
Feyere mě chytne za rameno. Naprosto přesně, mířeně, a i když silou, vůbec ne hrubě. „Ne! Asha má za sebou náročný den a tohle je cesta, jak si rychle a bez složitostí nejenže dokonale obnovit magii, ale vůbec nabýt jí. Zítra ti to pomůže, bude ti mnohem líp. Až to odezní, zbyde pouze ta energie, kterou je ohnivý dort doslova přesycen. To je především důvod, proč jej pozříváme. A to sousto tě nezabije, zítra za něj budeš ráda." Z prstů mi zručně sebere koláč. „Doporučovala bych ti teď si jít lehnout."

Tu noc nemohu usnout. Dlouho do noci se mi hlavou honí nejrůznější myšlenky, ozubená kolečka o sebe nepokrytě skřípou. Byl to náročný den.