Za oponou snů /POZASTAVENO/

13. Město jednotvárnosti

Jdeme a jdeme. Procházíme ulicemi a bloky, míjíme honosné vily i nevkusné chudinské shluky chatrčí. Zprvu příjemná cesta se během sotva několika hodin dá nazvat bezútěšnou, palčivě jednotvárným mučícím nástrojem. Sžírá mě, s každým krokem se propadám do hlubší a hlubší nepříčetnosti, zatímco mechanicky kladu nohu před nohu. V hlavě mám prázdno - katastrofální, zoufalé i slastné myšlenky kolosálně došly a zanechaly po sobě jen ryzí vákuum. Jsem jako robot. A kráčím dál a dál.
I dívce přinejmenším z části došel elán, i chlapec se přestal ušklebovat; teď jenom jde a jde, kráčí a kráčí, dál a dál.
Nudím se.
My všichni se nudíme.
A přesto pokračujeme v cestě, a to navzdory všem palčivým emocím nicoty.
Před námi vyrůstají další a další části města Andelix, aby ty za námi mohly s nezměrnou fádností zmizet v dáli. Obcházíme jej dokola, po vnější straně obsypané rodinnými domy zpravidla se zahradou. Zdá se mi, jako bychom se vyhýbali modernímu centru, kde mrakodrapy ve vší své kráse propychují oblaka, zatímco obrovská třpytem zalitá okna odráží sluneční záři. S rodinou jsme tam chodívali často - natolik často, abych mohla říci, že jsme i navzdory odstrčené čtvrti šli docela jistě s dobou. Matně si vzpomínám na obchodní střediska, muzea, kina a divadla. To všechno i přes předlouhý čas ve mně zanechalo jistý kulturní prožitek. S odchodem mé jediné krve jsem se tam však neukázala. Nevím proč, snad jsem se bála jet sama nebo jsem se strachovala z představy, aby mě tam někdo neodhalil a neposlal rovnou do sirotčince, kam ostatně patřím stůj co stůj dodnes.
V porovnání s noblesním středem města se zdají tato území starobylá a nijaká, jakoby něčím ochuzená. Tomuto dojmu napomáhají až podezřele vylidněné ulice. Dokonce ani z parků se neozývá veselý výskot dětí, jak bývá zvykem, obchůdky jsou všechny zavřené a nejen chodníky, ale i silnice zejí prázdnotou.
Musím zapátrat v paměti, než si uvědomím, že dnešní den je také předposledním dnem týdne. V sobotu není pusto i v jindy přeplněných distancích tolik překvapivé, ale představa naprosto opuštěných dětských hřišť se nezdá realistická. Dnes však této idee kdosi vdechl život.
Což je vskutku zvláštní, to se musí nechat.
Jenže již po pár hodinách mě tento klid včetně filozofie nad jeho důvodem omrzí. Nejsem zvyklá na sport, ani na předlouhé tůry čítající desítky a desítky mil, a tak se k mé monotónnosti po delší době přičítá i bolest stehen z rychlé chůze.
Trvá nekonečně dlouho, než se před námi vynoří něco jiného než další, takřka identické bloky.
Les.
Krásný přívětivý les rozevře svou náruč přímo za hrstkou chatek a letitých domečků, jejichž věk by se snad dal počítat v řádech staletí. Cesta - prašná, jako by město ani nemělo na pořádnou asfaltovou stezku nebo alespoň na nějaký kočičími hlavami dlážděný chodníček - se vine přímo do nitra lesa.
Mé dlouhým časem otupené srdce se úlevně zachvěje. Konečně přichází spása. Únik z naprosto nezajímavého, okoukaného města pro mě znamená veselí. Snažím se působit nadále pokud možno nenuceně, ale zrychlení, a to dokonce přes namožené svaly, se neubráním. Periferním viděním zaznamenám, jak se po mně dívka překvapeně ohlédne, ale nevšímám si jí. Jediné, co pro mě nyní existuje, je hřejivá naděje na útěk tesákům nudy, které do mých zad ťaly již hodnou dobu.
Jakmile mě ztěžklé nohy zanesou do chladivého stínu stromů, sama pro sebe se pousměji. V lese se jen těžko dá najít (téměř) totožné místo - rozmanitá příroda zdejších míst tuto možnost k mému štěstí docela jistě vyvrací.
„Chtělo by to pauzu,“ zhodnotí dívka, která se mnou chvatně srovná tempo a zaujme pozici po mém boku.
„Neremcej a dělej, ať už jsme tam,“ uzemní jí chlapec za ní. „Víš, že tahle putování úplně nenávidím. Nechápu, proč si nemůžeme ušetřit tuhle votravnou cestu, a prostě se neportnout.“ Lehkovážně rozhodí rukama.
Dívka se mírně ošije. Její kroky zvláční, zpomalí, až nakonec zůstane stát. Zastavím také, chlapec rovněž tak. Několik dlouhých vteřin tam oni dva jenom stojí a vyměňují si svárlivé pohledy. Napětí mezi nimi by se dalo krájet, až mě popadne touha zachvět se. Zatajím dech, nehty zaryju do dlaní, abych zabránila jakémukoli neúmyslnému, ač irelavantnímu, pohybu.
Dvojice působí, jako by se do sebe měla každou chvíli pustit nejen slovně, ale i fyzicky. Nejde ani tolik o jejich slova, ale o způsob, jakým na sebe hledí. Nemilosrdně. Bojovně.
Polknu. Tohle se mi nelíbí.
Přemítám, co bych měla dělat, kdyby se opravdu napadli. Vzbuzuje to ve mně pocity nepatřičnosti.
„Nech si tyhle řeči pro sebe a přestaň ze sebe dělat debila. Ta tvoje neopatrnost tě jednou přivede do hrobu!“ zavřískne dívka nahněvaně, ale v jejích očích se nezračí jenom chlad, ale spíše cosi naprosto jiného. Starost. Strach o svého bratra.
Ačkoli se možná mezi nimi koná mnoho rozmíšek, nemění to nic na skutečnosti, že si jsou velmi blízcí. Bodne mě u srdce, když si uvědomím, že já nikoho takového nemám.
„Už jenom s tím sledováním jsi dal najevo svoji nezodpovědnost. Musíš přeci dávat pozor!“
„Jasně, jasně, rozumím,“ odvětí. Jeho hlas podbarví otrávenost a ironie, čemuž ještě napomůže protočení panenkami. Nejen, že ho dívčiny výtky naprosto nevrušují, dokonce jí i přes její striktnost, jakou by si dokázala podmanit i toho nejvzpurnějšího hřebce, dává najevo, jak nezajímavá pro něj její slova jsou.
„Myslím to vážně.“
„To já taky.“
„Nemůžeš všechno brát s takovým klidem! Uvědomuješ si vůbec, co se mohlo stát?“ opáčí černovláska přísně.
„Ne a nezajímá mě to. Ještě něco?“ jízlivě se uchichtne, ruce složí na hrudi.
„Kdyby jsi tam byl aspoň sám, ale ohrožovat i ji? A ještě by sis pošetile krátil cestu.“ Dívka vyčítavě zavrtí hlavou.
Rychle zareaguju, dříve, než se uchýlí k něčemu dravějšímu. Neboť pak už by mohlo být pozdě.
Vpadnu mezi ně a chraplavě vyhrknu: „Nechcete už jít?“
„Jsem pro,“ prohlásí chlapec, zjevně nadšen, že se vyhnul kázání.
Dívka se zamračí, ale nakonec svolí mírným pokývnutím. „Probereme to při přestávce. Tak snadno zase neunikneš.“
A tak se během několika mála chvil opět pohroužíme do chůze.