Za oponou snů /POZASTAVENO/

16. Klíček ke svobodě či zámek k žaláři zmaru

Čím více nad tím přemýšlím, tím spíše však začínám Ashe věřit. Přeci jenom se mi už párkrát stalo, že jsem se ve snu probudila, včetně toho týkajícího se ztráty Ronyho. To znamená, že jsem v něm musela i usnout, a dokonce se mi tam zdál sen. To ale nevylučuje nic na nelogičnosti těchto jevů. Pochybuji, že někdy pochopím vše, natož pak tyto složitosti plné smyček, hádanek a tisícovek otazníků, jenže sejde na tom vůbec? Nejdůležitější je se zbavit svého prokletí a už víckrát o něj ani myšlenkou nezavadit.
Rozhodnu se Ashu poslechnout, alespoň co se odpočinku týče, a položím se na volný pás deky. Nerovný povrch mě sice tlačí do zad, ale nakonec se mi podaří najít si v něm vzhledem k okolnostem přiměřené pohodlí. Ovšem během několika mála chvil se přede mne postaví další problém a já poprvé od svého odchodu z domova zakouším hlodavý mráz. Do mého nedostatečně silného svetru se opře lehký, ale za to ledový vánek, který mě zamrazí až v morku kostí. Vlněná látka nedokáže vzdorovat, a tak se mu za nedlouho poddává. Nedokážu ji zahřát vlastním tělem, oproti zdejší zimě je má tělesná teplota nedostačující, a ona prosakuje chladem. Když vytrvale nerázujeme napříč lesem, nemám šanci se zahřát a můj svetr na to nestačí.
Nakonec se na boku schoulím do klubka, vak si přitáhnu k hrudi, a abych ho zabezpečila před jakoukoliv vnější hrozbou, ovinu ho rukama.
Nemám v plánu usnout, i kdyby tu byla možnost, že se mi zadaří. Všechny dnešní události mě sice unavily, ale nedovolují mi zamhouřit oči. Již se nemohu dočkat, až se sprostím svého údělu. Třeba se pak svět zvrátí k lepšímu.
Ve skrytu však znám ještě jeden důvod, proč zvolit bdění. Kdyby mi ti dva plánovali něco provést ve spánku, aspoň tak získám výhodu a konečně dostanu šanci odhalit alespoň zlomek jejich záměrů. Slíbím si, že pokud nepostřehnu něco nezvyklého v sledujících hodinách, budu jim moci do jisté míry důvěřovat.
Plynou minuty a minuty bezduché atmosféry. Asha si s Aaronem stačí vyměnit pár šeptaných slov, týkajících se naprosto nezajímavých věcí. Jednou se ozve Asha, ptajíc se, jestli Aaron ještě nemá hlad. Jindy Aaron oznámí, že si dojde na záchod, načež ho z mého doslechu doprovodí praskání větviček. Nic zvláštního se však neděje.
Občas zamžourám do tmy, abych se ujistila, jestli je všude okolo stále stejné temné šero, které před absolutní černotou chrání jen mihotavé světlo lucerny.
Nevím, jak dlouho ležím a předstírám spánek, či zda se mi skutečně nezdaří mimovolně usnout. Každopádně když znovu otevřu oči, obloha je již pohroužená do šedivých závojů, očekávajíc brzký východ slunce.
„Dobré ráno," ozve se zvesela odkudsi zpoza mých zad. „Je čas vstávat."
Natočím hlavu za zvukem, načež se shledám s Ashinou tváří s úsměvem od ucha k uchu a jiskřičkami v očích.
„Musíme vyrazit," zkonstatuje zcela bez okolků Aaron, aniž by se obtěžoval zdravením. Ačkoli se nenachází v mém zorném poli, z jeho slov čišících obvyklým chladem si dokážu živě představit jeho podmračený výraz.
Uvědomím si, že už mi není zima. Naopak mě obklopuje příjemné teplo, jaké, jak zjistím v zápětí, mi zajistila deka. Zamrkám překvapením. Přes má ramena někdo přehodil tlustou hřejivou přikrývku, zatímco jsem snad spala. Jak je možné, že jsem si jí nevšimla už, když mě jí onen dobročinný neznámý přikrýval? Neděsí mě ani tolik fakt, že jsem možná usnula, jako skutečnost, že dotyčný s nejvyšší pravděpodobností poznal chvíli, kdy jsem spala. Z toho vyplývalo, že se mohlo dít i něco nekalého. A já nedostala příležitost to něco odhalit. Zaplaví mě vlna studu, zmatení i bázně. Na druhou stranu to, že ještě stále žiju, znamená, že by nemuseli být zlí.
Navzdory mé nechuti vstávat se přinutím vyhoupnout do sedu. Ihned ke mě zavane chladný vzduch, který mi pronikne až na kůži. A tak deku spěšně omotám kolem sebe, abych se chránila před zimou.
Asha mi do ruky vtiskne sendvič, který mi připomene, jak moc velký pociťuji hlad. Žaludek mám stále stažený, tentokrát však prázdnotou, nikoliv rozmanitými pocity. Hladově se zakousnu do docela obyčejného sendviče, ale v tu chvíli mi v důsledku dlouhého hladovění připadá jako to nejlahodnější jídlo na světě.
Asha s Aaronem si vezmou každý po jednom jablku. Jakmile pozřeme poslední sousta a vše zapijeme vodou, spakujeme se (a já se k mému smutku musím vzdát hřejivé deky) a vydáváme se zpět na cestu v době, kdy se východně obloha zabarví do lehkého růžového oparu. My vyrazíme směrem na sever.
Navzdory tomu, že zdaleka nejsem najezena dosyta, nestěžuji si. Mé původní naděje na krátký zbytek cesty se rozplývají, když procházíme skrz pomalu se probouzející les. Všechno působí svým způsobem mírumilovně. Krajina vypadá, jako by ani nemohla být skutečná. Jako by šlo o nějaký naprosto autentický obraz lesního klidu, vyvedený pastelovými barvami a tahy velmi šikovného malíře. Postupně vybarvuje oblohu modří a vykresluje kučery oveček, prohánějících se po nebi. S východem slunce den nabírá barev, zvuků i pachů, jaké za noci zůstávaly skryty.

Kapitola po tisíci letech a ještě k tomu úplně o ničem... :/ Nicméně se můžete těšit na další dvě nová dílka a padá to, že ani zdánlivě zapomenutá Poslední nezůstane bez konce! :D