Za oponou snů /POZASTAVENO/

36. Otázky a odpovědi

„A to znamená co?" vyhrknu s mírně přidrzlým podtónem. Nyní jsem to já, kdo má navrch. A cosi v mém nitru se rozhodlo jí ten pokořující pocit podřazenosti vrátit.
„Vůbec si neuvědomuješ, s čím si zahráváš. Ty to nechápeš," odtuší Asha s vážnou tváří, zjevně rozezlená z mojí neurvalé reakce. Všimnu si, že přehnaně gestikuluje, jako by tak chtěla podtrhnout své výřečnosti.
Má pravdu - nechápu, co to znamená. Nechápu totiž vůbec nic. Jenže ona je jen výplod mojí fantazie, a stejně tak tohle všechno. Nic z mého okolí neexistuje, i když možná do reality zasahuje. Vlastně je to poprvé, co jsem si ve snu uvědomila, že jde o sen. A co takhle toho využít? Nakloním hlavu na stranu při představě, že bych si mohla vytvořit vlastní hranice. O lucidním snění jsem četla mnoho knih a internetových článků, abych byla schopna včas rozeznat skutečnost od ač neskutečně skutečných snů, avšak nikdy se mi nezdařilo. Až doposud. A jestliže si uvědomuji své snové bytí, měla bych být schopna si tento svět přetvořit podle svého gusta.
Asha vyprskne smíchy a já si poraženě uvědomím, že mi myšlenky opět proklouzly mezi prsty. Ačkoliv je před Ashou ve spěchu pomyslně zazdím, už něco málo slyšela.
„Kéž by to bylo tak jednoduchý," sepne ruce, jako by se modlila, a protočí posměšně panenkami. „Jenže tohle není ledajaký sen, víš? A už vůbec ne jen tvůj."
Nenechám se rozhodit. „Subjekt mého snu tohle nemůže soudit." Založím si ruce na hrudi, bradu vzdorně vystrčím, abych jí dala najevo projev svého nesouhlasu.
„Mystifikuješ samu sebe. A ty to víš," opáčí černovláska. „Po tom všem, co se ti stalo, po těch ztrátách, nemůžeš s lehkou hlavou prohlásit, že je to vlastně tvůj sen a že si ho můžeš předělat podle svýho. Tak to nefunguje. A sama tomu nevěříš." Slova takřka cedí skrz zuby, zdá se, že jsem ji nahněvala. Část mé osoby tento fakt sevře strachy, ale drtivá většina mě samé se jen tak nevzdá. Krví mi zapulzuje adrenalin.
„A co když jo?"
„Bože, za co mě trestáš?" protáhne zkroušeně obličej, prsty si zajede do vlasů. Chce si je pročísnout, avšak příliš brzy se zarazí o ve spletitých uzlích zamotané prameny. „Já existuju, chápeš to? My všichni. Tohle totiž není sen, nýbrž jiná dimenze, na níž nejsi zvyklá. A když už sem hodláš zatahovat na spoustě fámů postavené lucidní snění, jistě jsi také našla i něco o sdíleném snu. Tedy, že se zdá dvěma a více lidem tentýž sen. A toto je v tomhle ohledu docela podobné, jen s tím rozdílem, že realitou je tu prostě všechno."
Přimhouřím oči ve snaze odhalit fakta a rozlišit je od výmyslů a lží, jenže pak si vzpomenu na Ashino vysvětlování odlišného vidění pravdy. Tam v lese naznačovala, že pravda neexistuje pouze jedna, nýbrž se přede mnou rozprostírá nezměrné množství možností. Řekla, že si mohu vybrat, co bude mou cestou ve jméně mojí pravdy.
„Jak to myslíš?" vyzvu ji, aby pokračovala. Mírním své jednání, neboť mi dochází, že něco na tom přeci jen bude. Nepříjemně mě zašimrá v žaludku, když si uvědomím, že s největší pravděpodobností možná i více než jen něco.
„Prostě si nemůžeš říct, že se zničeho nic proměním v prach a scenérie se přetvoří v matějskou pouť jen z tvého rozmaru. Protože jestli sis nevšimla, tady to neplatí. A když to neplatí, znamená to, že hranice neudržuješ jen ty sama, nýbrž v tom musí být i něco dalšího. Tady si žádná vlastní pravidla nevytvoříš, narozdíl od snu. Tady jsou už pevně daná. A ačkoli tato dimenze od dvojky, tedy snové, není příliš odlišná, v tomto směru se značně odlišuje. To, co si vytvoří tvé podvědomí, bys totiž byla schopna ovlivnit. Přeci jen se ale tohle neodehrává jen ve tvé hlavě."
„Nikdy bych netušila, že mám tak bujnou fantasii," podotknu s notnou dávkou nadsázky. Nechce se mi dát najevo, že mě uvedla na vážky, neboť by to znamenalo jistý druh prohry.
Asha obrátí panenky v sloup, doprovázena teatrálním povzdechem. „Ty si jen tak říct nedáš, co?" Přemýšlím, jestli tuší, co se mi honí hlavou. Jestli ví, jak moc mě její řeči zviklaly - co když tomu tak skutečně je a tohle vůbec není ledajaký sen, nýbrž rovnou jiný svět? Má vůbec cenu něco předstírat? „Doufám, že se Benjaminovi povede líp. Já na tohle nemám." Pažemi zalomí vzhůru.
Pak si ale uvědomím, že i na ní je něco zvláštního. Ačkoliv emoce z její tváře doslova srší, ona jako by nasadila nečitelnou masku. Připadá mi, že se uzavřela jakýmsi zvláštním vnitřním způsobem do sebe.
„A teď už to najednou nejde, co?" ušklíbne se, „Děláš mi to samý a ani ti to nedochází. Kdybych ti otevřela své vědomí, také bys slyšela mé myšlenky. My však většinou necháváme proudit jen své emoce, uvažování si schováváme pro sebe. Přesto je to neuvěřitelné, jak snadno člověk dokáže třebas jen mimoděk přilnout k podvědomé dedukci pocitů."
V tu chvíli jako by mnou projel hrot nože. Mé obranné vrstvy jsou pobořeny, a já bych si toho nebýt Ashina poukázání ani nevšimla. Jak je to jen možné? Zasáhne mě prazvláštní vír, plný zklamání a šoku.
„Jo, ono magie není procházka růžovým sadem," pookřeje dívka. Najednou se zdá být mnohem přístupnější a čitelnější než kdy dřív. Cítím její zlost, kterou se snaží vytěsnat, i radost, že jí konečně věřím.
„Proč mi vůbec pomáháš?" zamračím se, mé rty tato slova vyřknou dříve, než se nad nimi stačím zamyslet. Můj mozek si až ve zpětném rázu uvědomuje, co jsem právě řekla. Ústa mi nervozitou vyschnou, až pocítím nutkání se znovu napít, i když jsem tak udělala před sotva pár minutami. Už je však pozdě litovat. Nelze jich vzít zpět.
Až příliš pozdě mi dochází rozsáhlost této jediné věty. Skutečně chci vědět odpověď?
Jenže černovláska se pouze pousměje. „To my tak děláme. Pomáháme si navzájem," pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. „Musím ti představit Fey, myslím, že zrovna s ní si budeš rozumět."
Využiju její vstřícnosti a nedá mi to: „Kolik vás tu vůbec je?" Ona jména se nesmyslně kupí, a já se v nich začínám nadobro ztrácet. Vědět jejich počet mi udá alespoň, jestli má vůbec cenu se snažit o jejich zapamatování.
Nejčastěji zaznělo Fey, z čehož soudím, že musí jít o někoho pro ně velmi blízkého.
„Koho? Našeho druhu jsou stovky, ale to asi na mysli nemáš, že?"
Zkroušeně se kousnu do vnitřní strany tváře, nevědoma, jak s novou informací naložit. „Jak to myslíš? Vašeho druhu?"
„Našeho druhu. Neboj, vše se dozvíš, až bude třeba," odbyde mě, „Pro dnešek už ale máme nabitý program dost a dost."