Za oponou snů /POZASTAVENO/

34. Liščí návštěva

Po hodině, dvou, ke mně zvenku dolehnou hlasy. Nerozumím jim, ale spolu s jejich posloucháním jako by v mém srdci narůstal klid. Zní vesele, občasně se však vyskytne i rozlícené podbarvení, ale zdají se být přátelské. Rozpoznám mezi nimi Ashu a Jasona, snad se občas ozve i Aaron, ale třetí z hlasů je mi cizí. Připomíná hebký satén; nezaslechnu ho často, ale když už se tak stane, je jako pohlazení na duši.
Nakonec se k nim přidá ještě cosi podobného štěněcímu kníkání a ňafání. Neubráním se úsměvu, koutky úst jako by se mi zvedly samy od sebe, zatímco má bolest z nostalgických vzpomínek se pomalu odplavuje pryč. Před očima se mi zjeví obraz maličkého psího miláčka, který přímo vábí k obejmutí. Pocítím nutkání ho spatřit.
Zvednu se, ale ihned toho zase zalituji, když mi pokoj splyne do jediného černého fleku. Dostaví se náhlá nadlehčenost a dezorientace, zatímco se snažím z onoho spletitého víru vyklouznout za každou cenu. Vše se kolem mě točí. Rukou zašátrám ve vzduchu ve snaze najít nejbližší opěrný bod, a tím se mi stane rám postele.
Pozvolna vypouštím vzduch z plic, víčka pevně semknutá, prsty křečovitě svírající sloupek. Uvolňuji se, při čemž se můj svět zase vrací do normální hladiny. Z temna před očima se stávají skvrny, až nakonec s mrkáním ustupují v pouhé mžitky.
Co to bylo?
Nemusím dlouho hledat logické řešení. Pokud by můj sen měl skýtat běžné fyzikální zákonitosti, není to příliš překvapivá odpověď. Dlouho jsem nepila, a to všechno v kombinaci s velkým emočním výlevem, a s přihlédnutím na pláčem ztracenou vodu, čistě biologicky docela snadno po dlouhém sezení vyvrcholilo náhlou změnou tlaku a pocitem na omdlení. Přesně takto jsem se cítila v době, kdy jsem po zmizení rodiny odmítala cokoli pozřít. Podobné stavy mě tehdy pronásledovaly na každém kroku.
O tom, jak to s nimi je, jsem se dozvěděla z jedné fylozofické knihy, kterou jsem nalezla na půdě pod příkrovem dek. Nikdo mi nezbyl - nikdo, kdo by se o mě zajímal - a příběh o trýzni mi pomohl se trochu vzpamatovat.
Frustrovaně si promnu spánky, jakmile naberu dostatečnou rovnováhu, abych mohla stát bez opory. Mé okolí se postupně vyjasňuje. Jako bych se vracela zdaleka, prodírám se mlžnými závoji a hledám samu sebe. Všimnu si, že se mé prsty nepřirozeně chvějí.
Pomalu, jakoby v mrákotách, se přesunu ke svému cíli. Odhrnu clonu stranou a vyhlédnu ven do čerstvého odpoledne. Přejedu očima přes vzdálené hory, houževnaté lesy i sličné louky, až se zarazím na postavách pod oknem. Vidím je pouze zvrchu, sotva něco více než temena jejich hlav, ale jen podle vlasů identifikuji Jasona, Ashu i Aarona. Kdo však přibyl, je klečící dívka se dvěma drdoly, rusými jako liščí kožich, jehož vlastníka svírá v rukou. Maličká lištička se zčernalýma ouškama na ni s tichým výskotem doráží, zatímco ji děvče se smíchem odstrkuje. Trvá mi, než si uvědomím, že mu líže tvář.
„Co tu asi dělá?" kroutí hlavou Asha, jejíž hříva z tohoto úhlu působí snad ještě zacuchaněji. Zašklebím se při představě rozčesávání, a pak mi dojde, že mě ono strastiplné úsilí dát své teď už spíše ptačí hnízdo do pořádku čeká též.
„Je to miláček," odvětí rozverně zrzavá dívka. Její veselost se nevytratí, ani když praví: „Myslím, že tu něco hledá. Kde se tu jen vzala?"
„To je právě ten problém," odtuší vyčerpaně Asha, zjevně zrzčino nadšení nesdílí. Ba naopak, zdá se být mírně podrážděná.
„Tohle nadělení nás pronásledovalo,"  objasní Jason. „Celou cestu šla za námi, myslel jsem, že ji setřásneme, ale," zakroutí hlavou, „očividně to nevzdala."
Asha si sedne na pošlapanou trávu vedle rusé dvojice, aby se i ona mohla pomazlit se zvířátkem. Hladí ho po zádech a mazlivé lišče si to nechá líbit, jen něžně mrskne tlustou oháňkou. Rusovláska, která si s ní doposud něžně hrála, ji jemně vezme za bradu do dlaní a liška se nebrání. Zdá se, jako by se domluvily na přesném čase, kdy se odtáhnou. „Měla k tomu pádný důvod. Tím si jsem jistá."
Potom si však všimne Jasona s Aaronem, postávajících stranou. Bez rozmýšlení se hbytě postaví, naposledy se sehne, aby políbila svoji zvířecí dvojnici na čelo, a zamíří za chlapci. „Ale no tak, Jasone," řekne povzbudivě, „Netrap se, už jen kvůli Kaol. A nezapomínej, že tento drak za nic nemůže. Záští k reonům nic nezměníš, to mi věř." Její nadšení rázem opadá, nahrazuje ho vážnost a jakási takřka hmatatelná tíha, když se mu vrhá kolem krku. Podle toho, jak ho svým objetím strhne dolů, odhaduji, že není příliš vysoká. Výškové rozdíly odtud nerozeznám, ale v tomhle si jsem jistá. „Ani ty, Aarone, nebuď tak povadlý. Já vím, že to je těžký období, ale snaž se... Snaž se jít dál."
Chvíli ještě Jasona svírá, mladík něco mumlá, avšak jeho slova už nepostřehnu, ať napínám sluch sebevíc. Když se od sebe odtrhnou, dívka se obrátí k Aaronovi, jenže toho už neobejme. Možná mu věnovala povzbudivý úsměv či tak něco, avšak nebo právě proto ani jeden nepromluví.
To už lišče vycouvá z Ashiny náruče a rozběhne se za rusovláskou. Bez okolků po ní rozpustile skáče, přední tlapky jí pokládá na kolena. Zrzka se zvonivě zasměje, načež se k ní skloní, aby ji mohla polaskat po hřbetě. Na malý moment však zvedne zrak; příliš rychle na to, abych se stačila přikrčit za okenní římsu. Naše pohledy se setkají. Srdce mi ihned začne bušit na poplach.
Jenže ona k mému překvapení roztáhne rty do křivého úsměvu, jako by špehování a odposlouchávání cizích rozhovorů bylo naprosto běžné. Snad na mě i povzbudivě mrkne.