Za oponou snů /POZASTAVENO/

9. Rozpolcenost

„Jsi v pohodě?“
Strnu. Tento hlas je mi neznámý.
Na muže se zdá příliš jemný, na ženu moc hluboký. Je však starostlivý, plný citu, že by ho ledajaký muž dokázal použít jen stěží.
Ohlédnu se za ním. Vlevo, asi dva metry ode mě stojí černovláska se starostmi zarmouceným obličejem. Její přítomnost mě zalekne. Najednou se zjevila až nebezpečně blízko, musela se sem nenápadně připlížit. Z té představy mi začne tepat ve spáncích.
Couvnu.
Je lepší si od neznámých lidí udržovat odstup. Zvlášť když se vám vkradou do domu a ještě předstírají, že jim to tam všechno patří.
Radost z úspěšného doskoku nahradí strach z reality a přistřihne mi křídla. Shodí mě z výsluní radosti, štěstí.
I tohle bych mohla už navěky pozbýt. Zvlášť, když to vypadá, že těch vetřelců je více. Obklíčili snad celý dům? Naprázdno polknu. Tohle se mi ani coulem nezamlouvá.
„Nemusíš se nás bát,“ řekne něžně dívka a s porozuměním ke mně vztáhne ruce. Neubráním se bezděčnému zachvění.
Nás. Jako by tak nade mnou vyřkla ortel, již dopředu mě uvěznila do klatby bez možnosti úniku. Západka robusních železných dveří klapla a já nedokážu myslet na nic jiného než na to, co se mnou teď bude.
Skočila jsem s vizí svobody do pasti, aniž bych si to bývala uvědomila.
Nyní na mě však pravda dolehla ještě tíživěji, než bych kdy čekala. Dobrovolně jsem se vzdala, když jsem se pro svou hloupost nechala chytit do léčky. Jak jsem mohla udělat tak strašlivou chybu?
Otázka však je - kdybych se zachovala jinak, byla by skutečně větší šance na záchranu?
Dívka se o krok přiblíží, zatímco já chci ustoupit vzad, avšak nohy mě neposlouchají. Strnuly. Zakořenily na místě a nepustí mě pryč. Nedokážu jimi pohnout. Snažím se, vzpírám se jim, ale dívka je už příliš blízko...
Jemně mě uchopí za zápěstí. Chci vykřiknout, ale křik mi uvízne kdesi hluboko v sůženém hrdle.
„Něco ti povím,“ pronese s jistou shovívavostí černovláska. Pokusím se jí vyškubnout, ale nenechá se vyvést z konceptu.
„Zkus mě jenom vyslechnout, nic víc po tobě nechci.“
Na co asi čeká? Ale odpověď si uvědomím sama.
Čeká, až se zklidním.
„No, to jsem teda zvědav,“ prohlásí onen chlapec, jehož zaznamenám, jak se po pas provokativně vyklání z okna, ze kterého jsem před chvílí sama skočila. „Schválně, že nebudeš o nic lepší než já.“ Při těch slovech vyřčených s ledovým klidem; prodchnutých opovržením; předvede jakousi grimasu, která nejspíše měla být zazubením, a vyzývavě zakmitá obočím, skoro jako by šlo o flirt. V kombinaci s jeho zabředlýma očima to působí docela paradoxně, skoro jako nepovedená komedie.
Jindy bych se smála, ale v tuto chvíli si nedovolím nic jiného, než zarytě mlčet.
Dívka na něj vzhlédne, v její tváři se zračí hněv. Z profilu si všimnu jejího mírně prohnutého špičatého nosu, jehož špička míří lehce kamsi vzhůru. Ač plnoletosti už určitě dosáhla, její nos jako by stále znamenal jakousi cestu do dětského světa.
„To říká ten, co ji přiměl skočit z okna.“ Najednou je dívčin tón striktní a tvrdý, sám o sobě si vymáhá kázeň, ale při tom podbarvený mírným výsměchem.
Její náhlá změna nálady ve mě probudí bázeň, ale na druhou stranu jí musím vzdát hold, jak rychle se dokázala přeladit.
„Tak to se těším, až mi názorně předvedeš, co přesně bych měl dělat, abych ji nevyděsil.“
„Buď tak laskav a nech si ty svoje řeči pro sebe,“ vyštěkne dívka, ale nepouští mě.
„Až po tobě,“ odbyde její snahu zařekle chlapec, „Ale nejprve chci názornou ukázku toho, co mi nikdo nebyl hoden vysvětlit.“
Jejich chování mě překvapuje. Neměli by tito dva spíš spolupracovat v týmu, než soptit a pokřikovat po sobě?
Je v tom však cosi lidského, co mě trochu ukonejší, zmírní mou konsternaci strachem.
Černovláska protočí očima, ale rezignuje. „Pojď dolů,“ zvolá se značnou známkou frustrace, „A dveřmi pokud možno, když už tu mluvíme o tom, jak ji nevyděsit.“
Ji.
Mě.
Mám sto chutí na ně zařvat, ať nemluví o mě jako o té, zatímco já tu pořád stojím, avšak - netroufnu si. Kousnu se do rtu a aspoň se snažím si chvilku užívat skutečnosti, že se jejich pozornost konečně nesoustřeďuje na mě.
Budu celou dobu poslouchat jejich hašteření, zatímco ve mně zbude malá dušička?
„Stejně už určitě něco tuší,“ uchichtne se kluk.
„Slez dolů,“ spraží ho rázně černovláska.
Kluk otevře ústa, jako by chtěl dívce ještě něco vmést do tváře, ale nakonec je jen zaklapne a s hlubokým afektovaným povzdechem se stáhne do pokoje. Za chvíli slyším dusání, když sebíhá schody.
Dívka se teď pro změnu důležitě zadívá na mě. Teprve až nyní si uvědomím, jak moc zajímavé jsou její zelenožluté oči. Pozoruhodné. Jadeitové s vetkanými přízemi citrínu a jantaru. Ještě nikdy jsem nikoho s tak podivnou barvou duhovek nespatřila. Připomínají poklidnou rozkvetlou louku, rozhodně se mi zdají mírumilovnější než chladné oči onoho kluka.
„Je důležité, abys šla s námi, ale musíš vědět, že tě k ničemu nenutíme a děláme to jenom pro tvé dobro,“ vysvětlí mi líbezně, mámivě. Chová se ke mně trochu jako k malému dítěti, jež nemůže pochopit, že když mu na zem upadl kopeček jahodové zmrzliny, je už jeho oblíbená pochoutka nenávratně ztracena, ale zároveň je nevtíravá a rozhodně z ní nesrší taková hrůza jako z chlapce. Trochu mi svým postojem připomene lišku. Musím si ale přiznat, že mě její přítomnost spíš uklidňuje, než znervózňuje.
Její prsty ovinou mé dlaně, snad abych se jí nemohla vytrhnout.
A v tu chvíli mě to napadne.
Myslí to se mnou opravdu dobře nebo jde jenom o podlou manipulátorku?
Manipulátorka.
Naskočí mi husí kůže, vlasy na hlavě se mi zježí.
Z myšlenek mě vytrhnou její slova.
„Potřebujeme, aby ses vydala do světa, jež leží za hranicemi tvého rozumu. Vše pochopíš, chce to jen dopřát tomu čas. Rozhodně tu nejsme proto, abysme ti ublížili či tě jinak poškodili, jen se ti snažíme pomoct.“
Pomoct.
A co když pomoc nepotřebuju? Co potom?
Její pohled mírně ztvrdne, prsty obemknou mé ruce silněji. Napřímí se. „Věz, že osud si to tak přál.“
Mé plíce na malou chvíli zapomenou dýchat.