Za oponou snů /POZASTAVENO/

11. Nový začátek

Když o pár minut později opouštím svůj domov, neubráním se bolesti z nadcházející ztráty. Ale tohle je jiné, než když přijdu o psa. Tento pocit neznám. Zdá se mi, jako bych o něco přicházela, jako bych nějakou silnou opojnou emoci již dlouho přehlížela, ale zároveň si na ni natolik navykla, že se bez mého vědomí stala mou součástí, a najednou bych ji měla ztratit. A teprve až teď mi dochází, co všechno v sobě ona emoce ukrývala.
Zkrabatím čelo.
Myslela jsem, že mě už k domovu nic nepoutá; že už mi na něm takřka nezáleží.
Zmýlila jsem se.
Je to přeci mé útočiště a vždy bylo. Tolik mě toho k tomuto místu váže -celý můj život.
Oči se mi plní slzami, které nestíhám rozmrkávat. Nemám chuť brečet a vzlykat, ani nemám ucpané hrdlo náručí vzlyků. Jen tu jsou ony krůpěje klouzající po mých tvářích - jako jediné symbolizují můj žal.
Musím opustit tolik vzpomínek, tolik věcí; všechno. Všechno, co jsem kdy znala.
Zamknu domovní dveře, zatímco má duše kvílí a naříká. Přesto nenacházím sebemenší nutkání mohutné vřískání vtělit do slyšitelné podoby. Tohle je můj vnitřní boj, lítý a krvelačný. Ale vynést jej napovrch by nepomohlo.
Je to daleko horší než obyčejný pláč. Tehdy svá muka vyřvete do světa, ale takhle se ve mně emoce jenom dusí a škvaří. To vědomí, že nedokážete uvolnit všechno to napětí, páru, která se hromadí pod pokličkou přibetonovanou k hrnci, je neúprosné.
Dělám skutečně dobře? Pochyby se vkrádají, zlehka a po špičkách, aby mě chytily do svých bezedných sítí.
Bojuji s nimi.
Klíče schovám pod prázdný květináč na okenní římsu, naposledy se ohlédnu po nepříliš udržovaném domu ve snaze vzbudit v sobě aspoň špetku nonšalance a vak si přehodím přes rameno. Ač by se mohlo zdát, že nemám nic, na čem by mi teď mohlo záležet, opak se blíží pravdě. Vak jsem zaplnila do půlky; místečko si v něm našlo mé drahé album skýtající veškeré vzpomínky na posledních pět let, a pak jsem do něj dala fotografii celé naší rodiny pohromadě a za každého člena jednu jeho věc jako upomínku na něj. Fotbalové boty pro mého bratra, který bezmezně miloval fotbal a musel se účastnit každičkého zápasu v širokém okolí ať už jako hráč nebo v roli zapáleného fanouška; houslový smyčec pro mého otce, vášnivého hudebníka a zvláště houslistu; a pro matku jsem si nesla starodávnou omšelou sponu zdobenou vlnkami a spirálami se vsazeným třpytivě modrým kamenem uprostřed, o níž má matka vždy trvdila, že se jedná o rodinné dědictví, neboť ji zdědila po své matce a ta zase po své a tak dále v nekonečném koloběhu, jenž zasahoval až do dávných kořenů naší rodiny - prý ji rodička vždy předá nejstarší dceři krátce po dovršení její dospělosti a do té doby jí musí opatrovat a hrdě nosit. Škoda, že já se předání nikdy nedočkám.
Zavrtím nad tím hlavou, abych myšlenky vytěsnala z hlavy - ačkoli vím, že pokud tak udělám, dřív nebo později na mě dolehnou s ještě větší vervou - a vykročím za chlapcem a dívkou, čekajících u branky. Dívka mi věnuje povzbudivý úsměv, zatímco kluk jenom protočí panenkami a kvapným krokem se vydá prázdnou šedivou ulicí pryč.
„Neboj se, neodcházíš odtud navždy," pronese konejšivě černovláska, „Jen na hodně, hodně dlouho."
Spolknu všechna slova, jež by i přes mou snahu jistě nezněla ani trošku přesvědčivě, a namísto toho se jí pokusím alespoň pevně zadívat do očí. Jsem připravena, snažím se jí mlčky naznačit a promítnout to do své tváře, prestože si tak vůbec nepřipadám.
Je to ale snažší než mluvit.
Naštěstí dívka pochopí. S tichým, chápavým „tak pojďme" mě popadne za ruku.
Můj zrak spočine na chlapcových zádech, načež se stočí kamsi do dáli mezi jednotvárně šedé domky s oprýskanou popukanou omítkou a trouchnivějícími ploty. Těžko říci, kam má namířeno.
Dívka mě zatahá za paži na znak skutečnosti, že už musíme jít. Pár kroků se nechám vláčet, ale pak popoběhnu a srovnám s ní krok.
Vyrážíme na dlouhou cestu vstříc snad lepší budoucnosti. Kráčíme mlčky, a tak ticho podporuje mé vzbouřené myšlenky v utíkání.
Ani jednou jedinkrát se neohlédnu za oním domem, který pro mě znamenal celý dosavadní život. Je načase se od něj odpoutat a jít dál novou cestou a zážitky pošramocený domov nechat daleko za sebou. Možná jsem to měla udělat už tehdy, po oněch zásadních událostech, které navždy změnily mě samou. Možná jsem měla opustit vše mi známé a společně s mojí poznamenanou osobností se vydat po neznámé stezce, která by mě třebas dovedla k novému smyslu bytí.