Za oponou snů /POZASTAVENO/

32. Dřevěná chaloupka

Nebýt Jasonova návrhu na kompromis, pravděpodobně bychom pokračovali onou nezlomnou rychlostí blesku. Jenže takhle jsme se dohodli tak, aby obě strany včetně anerů byly spokojené.
Sfarling se nyní ubírá mnohem pomalejším tempem, v poklusu se najednou můžu uvolnit. Za normálních okolností by mi i z tohoto naskočil abnormální tep, ale po nedávné zkušenosti jsem za volnější běh vděčná. Krajina utíká rychle - ale ne natolik, aby mi to způsobilo závratě či hrůzu - pouze se plynule táhne a v mém srdci narůstá harmonie. Prokousáváme se dlouhými lány travin, jaké by mi sahaly až do pasu, nebýt Sfarlinga, musela bych se oním lučním mořem doslova brodit. Pro jednou jsem ráda, že nemusím jít po svých.
Sfarling se zdá být o něco málo zklamanější, ale i tato rychlost mu působí radost. Poznám to z jeho pohazování hlavou, spokojeného frkání i občasného švihnutí ocasu.
Pokračujeme chvílemi po loukách, jindy zavítáme do pestrého lesa, ale stále nenacházím stopy po lidské civilizaci. Kam máme namířeno? Vybavím si Ashu, jak mluvila o jakýchsi hranicích koček a o domově. Jenže co budeme dělat v pustém lese?
Když mi bylo asi šest, zdálo se mi o tom, jak jsme kempovali v lese pouze s Jaredem a několika kamarádkami. V tom snu mě uprostřed noci probudil jekot a mí společníci, až na moji nejlepší přítelkyni, byli mrtví. Spolu s Margaret, jak se ta dívka jmenovala, jsme se pak schovávaly a hledaly únikovou cestu; všude svítily střašidelné rudé oči, které nás děsily na každém kroku. Držely jsme se za ruce a klepaly se hrůzou, když na nás vyskočila jedna z rudookých bestií. Přede mnou se mihl záblesk bílých tesáků a tím snový zážitek končil. Procitla jsem se slzami v očích, máma mě pak musela dobrou hodinu konejšit, než se mi podařilo usnout znovu.
Pokaždé, když se mé myšlenky uberou podobným směrem, mi Sfarling opakuje, že se nemám ničeho bát. Je mi oporou, i když se děsím každého následujícího okamžiku, aby ho opět cokoli nedohnalo k jeho duševní nepřítomnosti, s níž jsem se i za tak krátkou dobu již dvakrát setkala.
A pak, snad po nekonečné věčnosti, dáli před námi spatřím lidské stavení. Jak se přibližujeme, mám příležitost si jej lépe, podrobněji prohlédnout. Je to jakási starodávná chaloupka, s jednoduchou doškovou střechou a se zdmi ze dřeva. Uprostřed krajiny zanechává nostalgický dojem, zatímco se krčí v přerostlé trávě a trsech vysokého plevele. Vzbuzuje ve mně cosi, co mi zanechá úsměv na tváři. To je náš cíl. Vím to, a nejen to - cítím to. Tohle velebné místo se stane mým domovem.
Ano, potvrdí Sfarling mé domněnky, zde se naše cesty rozejdou.
Strnu při pomyšlení na to, že mě opustí. Stal se pro mne symbolem pomíjivé jistoty - jistoty všudypřítomné, jen v některých okamžicích schované za rouškami přetvářek. Přesto tu až doposud pro mě byla. A nyní se jí mám vzdát.
Měla jsem čekat, že zase odejde, stejně, jako přišel.
„Uvidím tě ještě?" špitnu se staženým hrdlem. Ačkoli slyší mé myšlenky, vyřčená slova se mi zdají živější, vhodnější pro danou situaci. Pouhá myšlenka je příliš nepatrná.
Samozřejmě, naše životní cesty se zkříží ještě mnohokrát. A tebe čeká zdárná budoucnost, nepromrhej ji, zarezonují mou lebkou jeho pevná, utěšující slova.
„A kam teď půjdeš?"
Musím se vrátit domů, do hor, pohodí hlavou. Nejprve si myslím, že jde jen o neurčité gesto, ale pak pochopím, že v sobě jistou určitost skrývá. Šlo o ten směr.
Zvlněné louky lemují lesy, za nimiž se jako mohutné pilíře tyčí hřebeny hor. A na ně chtěl Sfarling poukázat. „To je tvůj domov?" kývnu k nim téměř bez emocí, s nenuceností násilím přišitou k tváři.
Ano, praví. Tady naše konverzace zaniká.
Sfarling mě mlčky odnese až k chaloupce, oba nevíme, co říct.
„Jsme tady!" zatrylkuje Asha spontánně, slova dlouze, melodicky protáhne.
„Navrhuju dát večer ohnivý dort," přidá se k všeobecnému pozdvižení Jason. Aaronův aner přidusá jako poslední a jeho jezdec se tváří ještě ledověji, než je u něho zvykem. U aneřího boku se kroutí hnědý vak, zmítající se životem, a zdá se být na některých místech mírně zčernalý. Jako by ho Aaron ožehnul v jiskřícím ohníčku.
„Dělal problémy?" zeptá se vesele Asha, ale podtónu jejího hlasu příliš nerozumím. Skýtá posměch, nepřejícnost a snad i chtíč se se svým bratrem hašteřit.
„Příště si ho neseš sama, to ti garantuju," zavrčí na ni Aaron, podobně jako postarší rozladěná šelma.
Jason podotkne něco ve smyslu, že teď už je to na Fey, ale dobře si všimnu jeho výhružného pohledu, kterým oba sourozence počastuje.
Během následujících minut se rozloučíme s anery a poděkujeme jim za jejich pomoc. Připadám si jakoby v mrákotách, vše kolem mě plyne vláčně, nepřítomně. Jako bych nebyla přítomna já, nebo mé okolí.
Sfarlinga nechám jít jen pod příslibem, že se zase vrátí. Vysvětlí mi, že kdykoliv ho budu potřebovat, můžu na něho zavolat a on mne uslyší, ať už bude kdekoliv, a přijde si pro mě. I přes to všechno, mě však znatelně píchne v hrudi, když ho pozoruji při odchodu. Z mého srdce se ulomil další střípek a tentokrát si jej odnesl tento podivuhodný tvor; na jeho místě nyní zeje jedna z mnoha černých děr do sbírky.
Snoví koně se nadšeně ženou po lučinách, ohony za nimi vlají coby majestátní vlajky. Odchází s toutéž hrdostí, s jakou přišli. I takto nadálku ve mně budí pokoru, majestátnost z nich doslova sálá; ale nyní cítím i něco jiného, než to, co jsem cítila zprvu. I za tak krátkou dobu se mi dosud jen neznámý žlutý kůň vryl do paměti jako někdo velmi blízký a vím, že stejně, jako on pronikl do mé mysli, já jsem dostala příležitost poznat tu jeho. Stal se z něho můj přítel. Přítel, který mi postupně zaniká v dáli, až nakonec zcela zmizí kamsi do neznáma. Naposledy očima zabloudím ke špičatým vrcholkům, avšak rychle se zase donutím se odvrátit. Je čas jít dál.