Za oponou snů /POZASTAVENO/

41. Nevysvětlitelné jevy

Zatímco se řítíme loukou, slunce se pomalu připravuje ke spánku. Jen letmo si všimnu oblohy, těsně nad horizontem zahalené do lehkého růžového oparu. Ve chvíli, kdy konečně zastavíme, z kdysi energicky zářícího kotouče zbyde jen naoranžovělý půlkruh, zčásti skrytý linií korun stromů v dáli. Nebe stačilo ztmavnout do takřka chmurné šedivé a celý svět jako by uchvátilo příšeří, rušené pouze úkosem dopadajícími zbytky světla.
Před námi se rozprostírají obyčejné pláně, občasně s nějakým výstřednějším stromem či keřem, až mě přepadne zklamání z něčeho tak otřelého a všedního. Něčeho, co na zajímavosti rozhodně strádá.
Snažím se popadnout dech, ale zdá se, že se můj hrudník roztahuje do prázdna. Plíce vyžadují kyslík a já se jim s vypětím sil snažím vyhovět - avšak bez úspěchu. Jako bych vdechovala vakuum a s každým výdechem přicházela o veškeré dosavadní pozůstatky vzduchu. Chvíli trvá, než se mi zadaří rozehnat mžitky před očima a zklidnit svůj dech.
Teprve nyní konečně dostanu příležitost k poctivému rozhlédnutí. Jenže nic se neděje. Poslední sluneční paprsky se mi opírají do zad a vykreslují v trávě dva nepřirozeně protáhlé stíny, jakoby malované třesoucí se rukou. Mezi stébly se mírně ztrácí, se všemožných rostlinstvem vytváří chvějivý, skoro pomíjivý dojem. Přesto ať se snažím sebevíc, neobjevím v nich nic zvláštního.
A pak si to konečně uvědomím. Ony travnaté kopce se pomalu pohybují. Mžourám na onen nepochopitelný výjev, jako by mi to mělo pomoci zbavit se nesmyslných halucinací. Nedokážu si něco takového vysvětlit, příliš nelogicky se scenérie přímo přede mnou šine pryč. Živě, až neuvěřitelně lidsky si ač pomalu razí cestu světem. Jako by tady pro ni už nezbylo místo a bylo zapotřebí, aby se posunula někam dál, na nová místa, kde vyplní prázdnotu po jiných kusech země.
Trhaně se nadechnu, na víc se nezmůžu. Stále mrkám, avšak scéna se nemění. Ba dokonce louky zrychlí, nemohouc se dočkat svého cíle. Zkoprněle na ně zírám, neschopna ze sebe vydat jedinou hlásku. Co to je? Stále čekám, kdy se vše náhle zastaví a mě dojde, jak moc mě šálí zrak. Jako by to byla chyba mých očí, nikoliv ubíhajících lučin. Cítím, jak s nabývající rychlostí lánů travin, i můj tep přidává. Srdce nabírá i na intenzitě, doslova se do mých cév valí snad celé litry krve, impulzivně a nárazově. Onen jev si nedokážu vysvětlit.
Očima pátrám po záchytných bodech. Půda pod mýma nohama je pevná a stálá - najednou její nehybnost vnímám intenzivněji, než kdykoliv dříve. Hledám zlom, kde nastává střetnutí dvou protikladných zájmů zemské kůry. Musí se nacházet kdesi schován mezi travinami, jen pár metrů ode mě.
„To jsou kasférické desky," uvede Feyere onen neznámý název, jako by se tím vše mělo vysvětlit. Přesto má v mém nitru onen podtón jistý důvod - dává mi najevo, že domněnka mystifikujícího zraku byla jen klamná.
Zavrtím nechápavě hlavou. „Jak?" dostanu ze sebe a jen stěží svá ústa zase zaklapnu. Čelist mi mimoděk klesá sama. Myslí mi prolétne souhra událostí; řeka, Ashina překvapená tvář i odhodlání, most spřadený z lodyh neznámých rostlin. Desky se pohnuly. Tak to řekla. Myslela kasférické desky? Ty, jejichž přičiněním mi krajina utíká před nosem?
„Myslím, že jsem se tvářila podobně, když jsem to viděla prvně," podotkne Feyere nadneseně. Sálají z ní mírné, téměř nepostřehnutelné vlny podivného, mně cizího druhu radosti. Přesto jsou tolik upřímné a pravdivé, že si vyčítám, že jsem si jich málem nevšimla. Jako by šlo o neviditelná vlákna, zastřená a svým vlastním způsobem uzavřená, propustná pouze pro zasvěcené osoby. Napadne mě, že k nim možná patřím i já. „Tady to tak prostě funguje. Nic netrvá věčně, vše se stále mění. Čas, desky, počasí..." pokrčí lehce rameny, „Bez našeho zásahu by i roční období bylo každý den jiný."
Teprve nyní si uvědomí, kolik pozornosti si tímto u mě získala. S líčením začne sama od sebe, aniž bych ji k tomu musela povzbuzovat. „Ten název vznikl od dvou slov. Asi tě nepřekvapí, že druhým z nich je právě sféra. To první má však původ o mnoho zajímavější. Ve starověké kaelijštině znamenalo casso něco jako proměnlivý nebo nestálý. Kasférické desky pracují na podobném principu jako litosférické desky, jen ten výsledek se trochu liší. Ber to tak, že tahle dimenze je jen výplod fantazie - a to fantazie tolika lidí a zvířat, že se tolik odlišných názorů a představ neustále předhání a pře. V důsledku něco vzniká, aby to mohlo následně zaniknout a uvolnit místo dalšímu prvku."
Zkřivím tvář, víčka pevně tisku k sobě, jako by mi to mohlo pomoci poskládat si vše dohromady. Jenže namísto porozumění se tímto nechávám strhnout do víru otázek. Neříkala Asha snad něco jiného? Že tohle je další realita? Nikoliv jen výplod fantazie? Jak je možně, že si tolik odporují?
Jenže potom se vrátím k jejímu výkladu o pravdě a jejích různých možnostech. Konečně se mi rozsvítí. Alespoň něco se vyjasní - různorodost názorů na pravdu. Je jen na mně, jakou z možností si zvolím já.