Za oponou snů /POZASTAVENO/

31. Závodníci nebo blázni

Choulím se ke Sfarlingovi, jako by to byl on, kdo mě má ochránit před vnějším světem. Několikrát se ho pokusím požádat, zda by nezpomalil, ale zřejmě mě nevnímá. Nechává se unášet cvalem, z jeho pohybů čiší naprostá nespoutanost, jež ho dohání k nepříčetnosti. A tak mi nezbývá, než doufat, že ví, co dělá. Snažím se nemyslet na to, co bude následovat.
Svištící okolí náhle přeruší křik. Zvednu hlavu, abych zjistila, odkud onen zvuk přichází. Oči se mi zaplní slzami z oné rychlosti, a tak mi nezbývá, než mžourat skrze ně. Přede mnou se rozvine naprosto jiná scenérie. Okolí zezelená a nade mou hlavou se klene azurová obloha nekrytá korunami stromů, obnažená, jen s několika nadýchanými obláčky jako z cukrové vaty. Sfarlingova kopyta dusají o zeminu louky, jakési mýtiny. A pak ji konečně spatřím. Několik koňských délek přede mnou se žene Jasmine spolu s dívkou s havraní hřívou v závěsu. Nezdá se však být vyděšená. Ruce drží rozpažené, mezi prsty nechává proudit vzduch, jako by šlo o něco naprosto osvobozujícího. Radostně výská, sproštěna od pozemského břímě letí s větrem o závod.
Ze strany se přižene další aner, tentokrát nese plavovlasého mladíka, jehož si spojím s Jasonem. „Přidej, Oxyl," povzbuzuje klisnu se smíchem. Řítí se vedle nás nezlomným tryskem, během sotva pár vteřin nás předhání, Ashe v patách. Proti větru se krčí podobně jako jezdec na dostihovém koni, narozdíl od Ashy se nezdá být takovým sebevrahem. Přesto se mu z mé strany pochopení nedostane. Jak tohle může někomu připadat uchvatné?
Asha se otočí, ruce nechá klesnout. „Jasone! To ti jen tak neprojde," zařve na něj zvesela přes ženoucí se vzduch. Přidá; Jason též.
Během chvilky se ze dvou jezdců stanou pouhé siluety tryskající snad nadsvětelnou rychlostí, mizící v dáli.
Doléhá ke mně jejich tlumený smích. Nebo se mi to snad jen zdá? Do srdce se mi zabodne osten čehosi zvláštního - čehosi, co bych přirovnala snad k samotné žárlivosti na jejich radost. Snažím se jej vytěsnat, zbavit se veškeré své nepřejícnosti. Přesto v mém nitru svým způsobem něco přetrvává.
Vteřiny pro mne splývají s hodinami, až mi pomíjivý čas plyne všelijak. Sfarling plavnými skoky, jakých by žádný kůň ze světa bdících nikdy nedosáhl, překonává dlouhé vzdálenosti. Vyzařuje z něj štěstí z oné mně nicneříkající svobody z volného běhu.
Snad ještě před tím, než se na horizontu objeví postavy, začne zpomalovat a spolu s jeho rychlostí se mírní i mé rozohněně bušící srdce. Z protáhlého trysku mění postupně na lehký výklus, až přejde do kroku. U čekající dvojice anerů s jezdci zastaví.
„V pohodě?" kývne na mě Asha. Její vlasy nyní připomínají chaotické ptačí hnízdo. Pravděpodobně jsem skončila obdobně.
Nevím, co říct. Ano? A proč bych měla lhát? Ne? Vypadá snad tato střeštěná dívka jako někdo, kdo by to pochopil?
„Pro tebe to je něco takového nezvyk, ale věř, že jednou si to budeš užívat. A bude pro tebe prokletím se vrátit nohama na zem," řekne s jakousi dávkou entuziasmu.
Ona ironie skrývající se za řádky mě nijak neuklidní. Něco podobného může člověku vzít cenný život a ona by ho promrhala jen za účelem trochy adrenalinu?
Pokouším se zprostit onoho nepříjemného dojmu nejen z právě prožité hrůzy, ale i odlišných názorů. Jenže svým způsobem ho nedokážu setřást - stačí na ně pohlédnout a navrátí se v plné síle.
„Ale no tak, Elisabeth. To to bylo opravdu tak hrozný?" vydechne Jason snad i s náznakem soucitu. Jeho výraz pohroužila zkroušenost, která mi k němu vůbec nesedne.
Sklopím oči. Šok pomalu odeznívá, přesto se mi o tom nechce mluvit. A tak odvedu řeč o coul jiným směrem. „Jak rychle jsme jeli?"
V jeho očích zahrají veselé ohníčky, jako by tam byly celou tu dobu, jen skryté v tonoucí devadesátiprocentní čokoládě jeho duhovek. „Hádej. Aneři dokáží dosáhnout až nějakých přibližně tři sta kilometrů v hodině, ale to jenom opravdu ti nejrychlejší z nich." Přívětivě mi poskytne nápovědu, jako by se nemohl dočkat mého odhadu.
„Tak tohle bylo aspoň tisíc," ušklíbnu se, ale zdá se mi, že jeho rozverná nálada jen velmi lehounce, jakoby po špičkách, přechází i na mě.
„Těsně vedle," přistoupí na mojí mimoděk zažehnutou hru. Věnuje mi lišácký úsměv. „Jen o něco málo míň."
„Kolik?"
„Opravdu se necháváš podat? Ale no tak, vždyť jsi už tak blízko!"
„Kolik?" lpím si na svém. Opájím se onou odlehčeností z dané situace. V srdci jako by mi vykvétaly pivoňky, rozvíjí své hedvábné okvětní lístky; pomalu, avšak jistě. „Pověz mi pravdu."
„Asi tak osmdesát, možná devadesát," poví s vážnější tváří. „Odhadem. Přesně to říct nedokážu."
Přikývnu, tato nová informace mě příliš nepřekvapí. Buď jsou ona čísla příliš prázdná, aby mě k nim po tak silném zážitku cokoli vázalo, nebo mě už snad nic nemůže udivit a já si zvykla. Jako bych se někde uvnitř smířila se sebou, uzavřela se všemi poznatky nepsanou dohodu. Mé tělo se možná začalo bránit - účinnou zbraní v podobě slastné apatie.