Za oponou snů /POZASTAVENO/

8. Nespoutaným pádem

Očima se nemůžu odlepit od země pokryté vrstvou oněch zhynulých listů. Nezbývá než skočit. Vím to, moc dobře to vím, ale zároveň jako bych si neuvědomovala význam tohoto činu.
Skočit.
Krásné slovo skládající se ze dvou sklabik po třech hláskách.
Ze šesti písmen.
Skočit.
Sloveso čtvrté třídy v infinitivu. Skočit.
Nezní vůbec tak děsivě, jako ve skutečnosti je.
Není to přeci tak vysoko, přemlouvám samu sebe, ale nějak mi to nejde. Připadá mi, že se listová poduška stále vzdaluje, s každým mým nádechem mezi námi vzniká čím dál větší propast. Zaryju nehty do desky parapetu, čekajíc, že mi to snad dodá odvahy. Musím to udělat, žádná jiná alternativa neexistuje. Leda bych v klidu odešla s tím klukem a s úplně čistým svědomím ho nechala, aby mi ublížil, co rovnou mě připravil o drahocenný život. Jenže má ještě opravdový smysl žít? Co když jde jenom o oddalování konce, kterého se příliš bojím, a tak si žalostně nalhávám nesmysly o vzpomínkách na rodinu a nadějích? Má vůbec nějakou cenu můj vlastní život? Můj současný život?
Rychle zhasím maličkou svíčku černých myšlenek, než její vinou vznikne všespalující požár.
Má.
Musí mít.
Stisknu rty k sobě, oční víčka pevně semknu. Nejsem ještě připravena zemřít.
Jenže skočit taky ne. Je to příliš vysoko; příliš daleko.
Avšak někdy je třeba dělat i věci, na než ještě nejsme připraveni. Čeho se vůbec bojím?
Teď nebo nikdy. Ruce, připravené mě vrhnout do bezedných spárů hnědého listí pode mnou, se napnou.
Ticho, narušované pouze poklidným šustěním listů, protne hlas, který se mi zařízne do morku kostí.
„Tak aby ses k tomu odhodlala ještě dnes," ozve se za mnou. Srdce mi vynechá úder. Nemusím se otáčet, abych viděla jeho, ale přesto tak učiním. Z hrdla se mi mimoděk vydere podrážděné zavrčení, když jej spatřím s rukama založenýma na prsou, jak se ležérně opírá o trám dveří. Na tváři se mu usídlil spokojený výraz se stopou po škodolibosti. „Nebo bys mě taky mohla zkusit poslechnout." Jeho intonace je probarvena jízlivostí, až je mi to odporné.
„O co ti jde?" procedím skrz zuby, když ho počastuju nevraživým pohledem. Hrůza neustupuje, neochvějně se mě ale umocňuje ještě další emoce - hněv.
„Snažím se jen plnit příkazy," zamumlá, zatímco předstírá, že si zpod nehtů vybírá nečistoty, „což bych ostatně doporučil i tobě, pokud se chceš dožít zítřka." Řekne to lehkovážně a neskutečně povrchně. Utahuje si ze mě. V žilách mi vzteky zpění krev, ale zároveň mnou pulzují záchěvy strachu. Obsah jeho slov skutečně mírně zahýbe mou psychikou, i když si nejsem jistá, zda-li se mě nesnaží jen rozviklat skrze lži. Nechci si to nechat líbit, ale mám takový titěrný pocit, že nemám na výběr. Nejspíš si to uvědomil také, protože na rtech mu pohrává vítězný úsměv. Všimnu si však, že jeho oči zůstávají stále stejné - kamenné a nestrané. A ledové. Jako by tyto uštěpačné emoce hrál. Jako by se pod nimi skrývalo něco ještě daleko, daleko horšího.
Má krev během milisekundy ztuhne v led. Cosi uvnitř mě exploduje.
Neodpovím.
Místo toho se odvrátím k zahradě. To je má šance.
Cítím, jak do mého těla proudí přívaly adrenalinu. Strach mě pomalu opouští a nahrazuje ho odhodlání.
Odstrčím se od pevné desky.
Padám.
Vítr mě pohladí po tváři, něžně, a při tom spěšně. Mé vlasy rozvíří v širokém oblouku, najednou jsou všude závoje oranžové. Proudí mezi mými prsty, protéká jimi jako tekutina. Připomene mi vodu, když si ráno myju obličej. Vzduch zhoustne, skoro jako by mě nadnášel.
Jsem ve stavu beztíže, nic mě nepoutá k zemi, prestože vím, že padám volným pádem. Připadám si jak ve zpomaleném filmu, zatímco se řítím vstříc svému osudu. Na okamžik letím, užívám si ten úchvatný zážitek. Najednou jsem svobodná a nezávislá na zbytku světa. Ta nespoutanost mě pohltí, chci si ji užít v plné míře. Nemůžu se jí nabažit.
Ale všechno jednou musí skončit. Sen; štěstí; láska; dokonce i slunce jednou vyhasne; neštěstí. I pád. Po dlouhém hledání radosti z pouhého bytí mě dokonale naplňuje, jenže i krásno má někde svůj konec. A právě tady je ten můj: konec jménem dopad.
Zaskočí ve mě, když si všimnu nenávratně se přibližující země.
Snažím se duševně připravit, avšak beznadějně.
Panikařím při představě bolesti z nevyhnutelného nárazu, a vím, že ať už skončím pochroumaná jakkkoli, hned se budu muset zase zvednout a vzít nohy na ramena, dokud je čas.
Místo toho se stane zázrak.
Mé špičky se zaboří do listoví a já plavně sklouznu až na paty, podobně, jako list dopadne mezi své druhy. Pod mými chodidly se ozve kouzelné zakřupání seschlých listů, načež kadeře klesnou zpět na má ramena, některé prameny mi vítr vmete do tváře. Reflexivně pohodím hlavou, abych je setřásla. Na víc se nezmůžu.
Žádná rána, žádná bolest. Ani neklopýtnu, naopak se dostaví pouze jistota, energie a rovnováha bez jediného zavrávorání, bez sebemenší potřeby pochytit balanc. Hned stojím vzpřímeně, jako by tu zákony gravitace vůbec neplatily.
Připadám si lehká jako vítr, půvabná jako víla. Jsem jako znovuzrozená. Jak je tohle možné? Jaká je pravděpodobnost se po skoku z druhého patra udržet na nohou?
Přesto zůstanu stát neschopná pohybu, paralyzovaná šokem.
Tohle nebyl pád.
Tohle nemohl být pád.
Padala jsem už nesčetněkrát, ať už z třešně nebo z rozhoupané židle.
Tohle bylo něco docela jiného.
Já jsem letěla.