Za oponou snů /POZASTAVENO/

24. Okamžiky štěstí

Jason mi pomůže se vysápat na Sfarlingův hřbet. Je o něco vyšší než jiní koně, ale o to se zdá být majestátnější - dokonalejší, než kterýkoli v porovnání s ním nezajímavý valach.
Jenže to se ukáže zároveň i nevýhodou, když prsty marně zatínám do jeho kratičké srsti ve snaze se jimi za cokoli zaklesnout, abych se mohla vyhoupnout nahoru. Trvá nekonečně mnoho úsilí, než se s Jasonovou dopomocí vyškrábu na svůj cíl. Přehoupnu přes něj nohu, abych se mohla posadit obkročmo, a najednou ztratím dech...
Mám široký rozhled. Připadám si jako na vyhlídkové věži, z oné výšky je všechno maličké, a o všem mám přehled. Anerova jemná žlutá srst mě příjemně hřeje do hýždí a přede mnou se tyčí jeho skvostná koruna - dobrých třicet centimetrů dlouhá vztyčená hříva sladkého jahodového odstínu.
Při vzpomínce na chutné jahody se mi skoro zatemní okolní svět hladem. Ozve se můj kručící žaludek, ústa lačně prahnou po soustech potravy, ale na jídlo nemám ani pomyšlení. Jen stěží odháním onen roj dotěrných otázek a potřeby svého organismu odsouvám spolu s nimi.
Jason s Aaronem vytáhnou na Jasmin znavenou Ashu, načež sami vylezou na své anery. Vyskočí, zapřou se rukama a vytáhnou se na jejich záda, jako by jim něco podobného nečinilo žádné potíže. Překvapeně se na ně zahledím; jak to mohli dokázat? Bez sebemenšího škobrtnutí, zachovávaje okázalost, bezúhonně a zároveň, jako by podobné věci patřily do jejich denního řádu.
Jen mě tato ukázka utvrdí v tom, co už dávno vím - mají nade mnou absolutní moc, cokoliv by se zvrtlo a i bez jejich kouzel by mě porazili třebas jen za použití levé ruky. Stačí jen doufat, aby vše šlo hladce jako po másle - aby svou sílu použít nemuseli.
„Náfukové," zhodnotí jejich počínání Asha, když si všimne, kam se dívám. „Magicky se nadlehčují. Asi chtějí zapůsobit." Pohne rameny a přátelsky se na mě zašklebí, a mně to připomene kamarádky, které jsem tak dlouho postrádala. Ale nyní jsem jednu našla. Snad. Nebo přinejmenším spojenkyni.
Pozvednu koutky úst v pokusu o úsměv, prsty jemně přejedu po Sfarlingově šíji.
Asi chtějí zapůsobit. V hlavě mi doznívá její šibalský podtón, cosi, co mi celých pět let unikalo.
Nerozveselí mě ani tolik obsah slov, jako jejich intonace. Hřeje mě u srdce, až nyní si uvědomuji, jak moc mi něco podobného scházelo. Pocit štěstí, pouhé radosti z takřka nesmyslných podnětů. Kdysi jsem něco podobného brala coby samozřejmost, jak se to mohlo tak snadno vytratit?
Koutkem oka si všimnu, jak Jason obrátí panenky v sloup, ale stále zachovává poťouchlý výraz. Zprvu nabudu dojmu, že již zase poslouchá mé myšlenky, ale pak si uvědomím, že jde jen o reakci na Ashin projev nesouhlasu s jejich chováním.
„Tak pojďme," pobídne nás vůdcovsky Asha, načež se její klisna dá do pohybu. Ostatní aneři ji následují, včetně Sfarlinga, který je nyní podivně zamlklý. Pro jistotu si v hlavě přehraju posledních pár chvilek, abych se ujistila, že jsem se ho ničím nápadným nedotkla.
Nejsem uražený, ohradí se ihned, Jen jsem přemýšlel. Postřehnu, že ze zabarvení jeho mluvy vyznívá spokojenost hodně podobná té Ashině.
Nad čím? vyzvídám naprosto spontánně, vlastně mi dotaz vytane bez sebemenších okolků.
Ále, to nestojí za řeč.
Jeho tělo pode mnou hraje nespočtem svalů, i když jen kráčí. Krok má klidný, neuspěchaný, obzvlášť plavný, ale při tom podle míhající krajiny nejde příliš pomalu, rozhodně ne tak, jak by mi radila intuice, kdybych byť jen na na malý okamžik zavřela oči.
Nad čím? omílám dokola.
Nad tebou. Důraz svým ač nikdy tak docela nevyřčeným slovům dodá krátkým potřesením hlavy, a mně zničehonic vyschne v ústech. Ztěžka polknu.
Nade mnou? zopakuji zaraženě, těch osm hlásek pomalu převracím na jazyku, naprosto netušíc, co si z jejich významu vyložit.
Ano, nad tebou. Asi bych nedokázal vydržet na tvém místě, zvlášť ne tak dlouho a na všechno sám, praví s projevem úcty.
Nejspíš bych měla cítit zlost nebo alespoň nelibost z narušení mého soukromí, ale nic z toho se nedostaví. Zůstane jen štěstí, ani o píď to nepřekazí příjemnou nadlehčenou atmosféru, jaká koluje vzduchem mezi celou naší skupinkou. A možná i mezi Aaronem.
Vlastně jsem nebyla tak úplně sama, namítnu trochu nerada, avšak upřímně, A teď nemyslím jenom psy...
Mínil jsem spíš ty pocity samoty, bez sociálního kontaktu, sama na své nezkrotitelné emoce. A že ty máš obvlášť hluboké emoce. Patří ti má poklona.
Mé tělo na několik vteřin jakoby vypne, ustrne v pohybu, a jediné, co pro onen okamžik existuje, je Sfarlingovo uznání. Opravdu mi právě tolik statný tvor, na něhož stačí jen pohlédnout, aby člověk pocítil posvátnou bázeň, složil poklonu? Zvlášť za tolik ostudnou část mého života?
Nejsem hodna jeho respektu, to rozhodně ne, přesto mě příjemně šimrá v podbřišku hrdost z jeho komplimentu. Jenže neprávem. Já si to nezasloužím. Vlastně jsem byla tím největším srabem. Nedokázala jsem vůbec nic učinit - dokonce ani života jsem se vzdát nedokázala.
Oslavovat mou nechvalnou neschopnost čehokoli je jen překrucování pravdy.

Já vím, že zase trochu opožděně, ale budiž... Mám k tomu své důvody (nemoc, hory...)
Budu moc ráda (pokud taky ty mé slátaniny ještě vůbec někdo čte, heh :D) za vaše ohlasy, ať už negativní či pozitivní, stejně jako vždy! :-)