Za oponou snů /POZASTAVENO/

45. Vytrvat

Země se mi obrátí vzhůru nohama, až ztratím ponětí o tom, co je nahoře a co dole. Vím, že mě čeká tvrdý náraz, přesto se mu nedokážu bránit. Všechny smysly mě najednou klamou. Zdáli slyším ozvěny zvuků, jimž nemám šanci porozumět, a zrak selhává spolu se sprškou hvězdiček a kaněk, které mi brání ve výhledu. Padám. Hroutím se však neuvěřitelně dlouho. Už jenom zavřu oči a přeju si, aby ona rána do hlavy nebolela tolik.
Jenže bolest se nedostaví. Náraz ztlumí něco měkkého a teplého. Konejšivě mě to obejme, obestře svojí útěchou.
Zalapu po dechu, nehty bezděky zaryju do látky pod svým tělem. Ale pak to ucítím. Nevoní to - ale ani nesmrdí. Přesto bych ten nezaměnitelný pach poznala kdekoliv. I když jsem si jej nikdy neuvědomila, podvědomě si jej spojím takřka okamžitě s jedinou osobou. Jason.
Snažím se všechny ty bludné pletichy svých vjemů nadobro oddělit od zbytku světa. Stojí mě to velkou dávku námahy. Jasonovy paže, svírající mě pevně a při tom konejšivě, mi dodávají sílu snažit se. V jeho náručí si připadám v bezpečí.
Během několika dalších vteřin všechno odstoupí a po chvíli jsem schopna si ke zvukům nejen přiřadit osoby, ale i rozlišovat jednotlivá slova. Přesto se mi stále všechno zdá příliš chaotické, než aby to mohla být pravda. Ze všech stran na mě padají výkřiky plné zděšení a starostí. Jako by se mé okolí míhalo.
„Klid, Elisabeth. Už je dobře," zašeptá Jasonův uklidňující hlas těsně vedle mé hlavy. Rukou mi jemně přejede po zádech, jako by se sám chtěl ujistit, že jsem skutečná a nerozplynu se mu před očima. Že jsem z masa a kostí, stejně jako on.
Ostatní tak klidní nejsou. Volají mé jméno. Shon kolem mě je čím dál zběsilejší, stíny se pohybují všude. Přesto když se odvážím rozlepit oční víčka, nic se v mé blízkosti ani nehne. Nejde o hmatatelný chaos, dovtípím se. To, co kolem mě zběsile poletuje, nejsou hmotní lidé, nýbrž jejich myšlenky a starosti. Příliš zmatené, než aby se daly uspořádat.
A v tu chvíli na mě dolehne celý svět jako lavina. Všechno se zhroutí na mě a mou myslí se mihne touha po nekonečném spánku. Jasonovo objetí se snaží nahradit neústupná tma. Nechci se jí podvolit, bojuji s ní. Jen vzdáleně vnímám, jak mě Jason pokládá na židli. Vše se zdá být příliš náročné - dokonce i dýchání mi připadá čím dál obtížnější. Přesto nutím své plíce ke spolupráci. Ať už jde o cokoliv, nahání mi to příliš velký strach, než abych to k sobě pustila. A tak se snažím udržet při vědomí. Brzy mě však opouští i schopnost racionálně uvažovat.
„Elisabeth! Elisabeth vnímej!" Jen těžko se dá uvěřit, že onen křik patří Feyere. Přesto v něm zaznamenám jen špetku paniky - zasunutou kamsi do pozadí, že se dá sotva postřehnout. To volání prodchnula pouze naléhavost. Rázně, nemilosrdně mi dívka tleskne před obličejem. Do uší se mi zabodnou neexistující jehly, které mě bryskně proberou k životu. Prudce sebou trhnu. Malátnost se rázem odplaví do zastřeného koutu hlavy, a i když stále vnímám její přítomnost, okolí se projasní.
„Díky bohu." Asha se svalí do židle po mé pravici, jako by to byla ona, na koho má můj incident největší dopad. Úlevně vydechne.
„Jsi hodně nestabilní," podtkne Feyere, která odmítá opustit své místo přede mnou i za cenu toho, že bude muset klečet, aby byla v úrovni mých očí. Jako by se bála, že nezkolabuji hned, jakmile se ke mně otočí zády. Nedokážu však cítit vděk za její obětavost - na to mi je stále příliš zle, než abych byla schopna se zabývat vlastními pocity. Nadechuji se, abych se jí zeptala na význam, ale ona mou otázku vytuší. Nebo si ji sama přečte. Uvědomím si, že má mysl už je opět ničím nechráněná. Nedokážu však pomyslnou zeď udržet - bortí se mi před očima. „To znamená, že spíš v základní dimenzi hodně neklidným spánkem. Možná se něco děje, snad za to můžou výkyvy páté dimenze."
Jenže tentokrát jí vůbec nerozumím. Jako by mluvila cizím jazykem. Vždy vše trpělivě vysvětlovala, že jsem si snad i zvykla na její přesné, výstižné shrnutí, co se to vlastně děje. Najednou si nejsem jistá, o čem mluví. Základní dimenze? Pátá dimenze? Chaos, který sotva před minutou panoval okolo mě, nyní uchvátil mě samu.
„Přesně tohle se jí stalo před tím, než jsi ji vzala na obhlídku okolí. Zdá se, že na ni má neblahý dopad každá magická odchylka. Přesto předtím dokázala zabránit mému vstupu do svých myšlenek, nechápu to." Asha si protáhne prsty, načež si s nimi začne nervózně pohrávat. Několikrát se ozve křupnutí jejích kloubů.
Feyere pomalu přikývne. „Její schopnost mě překvapila," odtuší prostě po krátké odmlce.
„Přišla na to sama, bez pomoci," pokračuje uznale Asha. „Budeš se učit rychle." Pohledem mě spěšně přelétne, načež se otočí na Jasona. „Benjamin tě mimochodem korunoval Eliabethiným učitelem, alespoň, co se základů týče. Zítra můžete začít s výukou, po ohnivém dortu bude nejvyšší čas."
Zbystřím. To mě Jason zaučí do tajů tohoto naruby převráceného světa? Zahledím se do země navzdory nutkání vyhledat ho očima. Připadám si skoro trapně z představy, že jsem se na něj zhroutila. Onu nepříjemnou emoci nedokážu popsat. Vrývá se mi snad i pod lůžka nehtů a nutí mě se odvracet, kdykoliv hrozí, že bych mu pohlédla do tváře. Co to se mnou tento svět dělá?