Za oponou snů /POZASTAVENO/

10. Vzhůru do neznáma vstříc svému osudu

Zhluboka se nadechne, zatímco pohled upře kamsi do prázdna, jako by zvažovala slova. Jako by je dlouho a pečlivě vybírala.
Nakonec se na mě zběžně zadívá, načež beze všech okolků a zábran vychrlí skutečnost, která bolestivě ožehne mé nitro.
„Víme o tvých snech.“
Řekne to prostě, jednoduše. Stručně. Jako by šlo o docela obyčejnou větu, jakou používá každý den.
Do mých zad však právě tato věta krvelačně zatne rožhavenou dýku, jíž ještě před chvílí olizovaly hladové jazyky ohně.
Jak to může vědět? Vidím ji poprvé v životě.
Srdce se v mé hrudi vzbouří, roztřepetá se. Zdá se, že každou chvílí exploduje na trilióny zrníček popela.
Prudce se vysmýknu z jejího sevření a osvobozené ruce sevřu v pěsti, abych zamaskovala jejich třas.
Ustoupím od ní.
Nechá mi chvíli času, abych se s tou myšlenkou vyrovnala. Netlačí na mě.
Zdánlivé přečtení myšlenek se dá ještě překousnout, ale teď jako by ze mě strhala veškeré ochranné vrstvy, všechna má tajemství se zbortila a ona najednou má možnost vidět samotné mé moly zkaženosti a nicoty prožrané jádro, jež čas přetvořil v dutou, bezduchou černou díru.
Byla jsem před ní naprosto obnažená. Stejně tak bych tu mohla stát nahá.
„Jsme tu od toho, abysme ti pomohli je ovládnout,“ vysvětlí zlehka černovláska, když mě pohladí po paži, „Naučíme tě s nimi žít v souladu - a bude se ti to líbit, uvidíš.“ Věnuje mi povzbudivý úsměv.
Ve spěchu si v hlavě přerovnávám různé informace. Sny. Schopnost ovládat je. Mám šanci nad nimi konečně získat nadvládu.
Cosi uvnitř mě se rozjásá. Konečně přijde spása. Už nikdy se nebudu muset potýkat s potížemi, jako jsou opravdové sny.
A stačí jen s nimi odejít.
Je to tak snadné...
„A teď si běž pro věci, které si chceš vzít s sebou. Vyber správně, vracet se už nebudeme.“
Nabízejí mi pomoc a je jen na mě, zda ji přijmu. Tak či tak, nemáš, co ztratit, nabádá mě svědomí. Vytěžit však můžu hodně.
A to za ten risk stojí.
Vím, že půjdu s nimi.
„Nemyslím peníze,“ pokračuje dívka, ač jí příliš nevnímám, „Myslím to, co má cenu pouze v očích jediného člověka na této planetě - v těch tvých. Je pouze v tvém zájmu, aby sis tyto předměty vzala s sebou. Rozumím tomu, že nám asi tak docela nedůvěřuješ, jenže zkrátka se budeš muset spolehnout na nejistou vidinu své budoucnosti, protože není v našich silách tě nutit.“
Za mými zády si nápadně odkašle onen chlapec. Nevypadá to však, že by chtěl pouze upozornit na svoji přítomnost, ale spíše šlo o dívčina slova, na něž se snažil poukázat. Zpozorním. Co se mu na nich nezdá?
Dívčiny oči potemní, když jimi tvrdě šlehne po chlapci jako by ho práskla bičem. Její pohled je zničehonic ostrý coby břit a až nápadně obdobný s chlapcovým ve světle modré verzi. Rysy v obličeji surově ztvrdnou.
Najednou si je nadpřirozeně podobná s chlapcem. Černé vlasy; pronikavě pichlavý pohled, který se vám dostane pod kůži.
„Vy... Jste sourozenci?“ vydechnu užasle, ale hned vzápětí toho zalituju, neboť se jejich ledové zraky obrátí přímo na mě. Zalomcuje mnou panika.
Dívka však k mé úlevě hned zjihne, zatímco její maska se rozpadne v prach, a rozesměje se. „Mohu ti pogratulovat. Většina lidí si myslí, že jsme zamilovaný pár. Myslím, že bysme se k sobě vůbec nehodili.“
Pak mi předá vak, jež jí podal chlapec, a tentokrát už s vážnějším výrazem mi sdělí: „Pospěš si, už na nás čekají.“ Poklepe na černé hodinky na levém zápěstí.
Rty stáhnu do tenké čárky. Je čas.
Avšak stále mě tíží obavy. Nedělám hloupost? Skutečně jsem zvolila správně?
Koneckonců získat mohu mnoho a to přebije i pud sebezáchovy. Jediné, co ještě vzdoruje, je rozum.
Jenže můj život tak či onak bude hrůzný a tohle je možná má jediná naděje na jeho záchranu.
Všestravující strach pomalu nahrazuje jistota, i když po něm zbývá jemné nervózní šimrání v podbřišku.
Neznamenají hrozbu. Kdyby mi chtěli ublížit, dávno by to udělali. Sice by asi nedorazili jenom kvůli mému zisku - určitě by něco takového nedělali jen tak zadarmo, ale na tom teď nesejde. Třeba si jednou vyžádají nějakou daň, splátku, něco za něco, ale pokud mě skutečně osvobodí z toho ohavného prokletí, tak ať.
A s touto myšlenkou odhodlaně zamířím zpět do domu.