Za oponou snů /POZASTAVENO/

58. Neuchopitelná (bez)moc

„Snaž se trochu!" napomene mě Jason, ale nezní to rozezleně. Spíš lehce netrpělivě, a snad dokonce prosebně.
Jenže já se snažím. „Asi nejsem tak dobrá, jak si myslíš," procedím. Snažím se to nedávat najevo, ale každým okamžikem mě ta skutečnost ubíjí. Zažírá se mi do kůže jako leptající kyselina, vpíjí se mi do morku kostí. Co když nejsem dost dobrá? Co když se do dimenze pět nikdy nedostanu? Pochyby mě uvrhají do svých sítí. Zatnu zuby. Snaž se, zavrčím na sebe. Stále to nejde? Snaž se víc. Ta jízlivost mě pobuřuje. Chci svému pochybujícímu vnitřnímu hlasu dokázat, že na to mám. Že nemá o čem pochybovat.
Narovnám se v ramenou. Nutím se to celé zopakovat, i když cosi ve mně již zmučeně spílá. Představuji si, jak mými cévami proudí magie, jak mě obklopuje, jak se mi hromadí v rukou. Soustředím se na ni. Mermomocí se snažím do svých nastavených dlaní nechat vproudit tu kýženou energii, přesně podle Jasonových instrukcí. V onom zápalu mi na čele vyskáčou drobounké krůpějky potu, lehce mě studí a rozptylují mé už tak roztříštěné vědomí. Nedokážu to. Mé představy nestačí. Musím je vtělit do skutečnosti. Víčka pevně stisknu k sobě, přesto vím, že tento boj je předem prohraný. Navzdory tomu úpěnlivě doufám. Jenže onu jiskřičku naděje prudce zhasí pravda, když oči otevřu. Mé ruce jsou prázdné. Bledé, z onoho soustředění a neustálého zatínání pěstí z nich z části vyprchala krev, a prázdné.
„Nedokážu to," zašeptám, hlas prodchnutý zoufalstvím a pocitem zatracení.
„Dokážeš. Musíš si jenom věřit, Elisabeth," řekne potichu, a povzbudivě. To jméno mě prudce bodne do uší. Teď už nejsem Elisabeth.
Chci věřit, že ona uťáplá, emocemi pohřbená Elisabeth je pryč. Zavřela jsem za ní dveře. Ona by to vzdala ihned, nevěřila by ničemu ani nikomu. Jen by si nalezla nějaký kout, jenž by mohla věnovat sebelítosti. Ta dívka zanevřela na lidi, jedinou oporu hledala u zvířat - a ta se jí přímo bortila pod nohama. Jenže byla vždy příliš ustrašená, než aby se zcela utopila v mrazivé vodě zoufalství. Pokaždé, když tak chtěla učinit, se nakonec opět vynořila nad hladinu, jako by to tak rozbouřené proslzené vody chtěly. Nezvládla si ani vzít život. Tak ztracená byla.
Ta dívka, co na mne ráno hleděla ze zrcadla s odhodláním, nemá s Elisabeth nic společného. Na její místo nastoupila Sharcey, která se rozhodla přestat schovávat, nýbrž začít bojovat. Teď už nejsem Elisabeth, ta již dávno zmizela.
„Sharcey," řeknu a zpříma se mu zahledím do očí, jako bych si mu tak přála dokázat, že jsem toho jména hodna. Neuhnu pohledem ani pod tíhou jeho panenek, jen na něj úpěnlivě upírám zrak a snažím se mu všechnu tu váhu oplatit, i když je to on, kdo na mne hledí svrchu.
Zatváří se lehce nechápavě. „Odteď už jsem Sharcey," odpovím pevně na nevyřčenou otázku. Přistupí blíže a já si se zatajeným dechem uvědomím, že nás nedělí velká vzdálenost, nýbrž jen pár stop. Jeho tmavé oči putují po mém obličeji, rozvážně, zamyšleně.
Kousnu se do rtu, když nejprve neodpoví. „Nelíbí se ti?" Záleží na tom, jestli se mu líbí? Není to snad moje věc? Při té myšlence se neubráním ruměnci, který se mi rozlije po tváři.
„Ne, právě naopak," zazubí se zničehonic naprosto odzbrojujícím způsobem. Když znovu promluví, jeho slova zní jemně, procítěně. „Je krásné," zašeptá, „Zní něžně a křehce, a při tom skýtá jakýsi skrytý druh čehosi ďábelského, moc, sílu..." Nadechne se, jeho oči naplní jiný druh jiskřiček - tento je mi neznámý, ale svým způsobem ho mám radši. „Jako ukrytá šelma pod křehkou skořepinou přetvářky." Těch pár vět laská mou duši. Šelma. Sharcey. Pro jednou neexistuje nic než ony; zapomenu na svoji minulost, na přítomnost, na budoucnost. Na pár vteřin zmizí mé okolí, dokonce i liška pozorující nás z dálky se ztratí kdesi v hloubi mé mysli. A začne nás obklopovat nový, důvěrnější svět. Svět dle mého gusta. Kolem nás se utváří jemná, narůžovělá mlha, skrze niž sluneční paprsky prostupují s nevídanou krásou. Dříve však, než se stačí rozptýlit a odhalit, co skrývá, mě Jasonův hlas vyvrhne zpět do reality.
„Sharcey!" vykřikne zděšeně. Kolem nás se opět vynoří ony dobře známé stráně s lesy a lány. „Co jsi to udělala?" Najednou se v něm nevyznám. Třeští oči a já si nejsem jistá proč - ohromením? Zděšením? Překvapením?
„Nic jsem neudělala!" rozhodím rukama. V jeho tváři pátrám po záchytných bodech, ale propadám se zoufalství.
„Dimenze dva," prudce se nadechne. Zcela vyveden z míry si prsty zajede do zlatých vlasů a mé srdce buší o překot k zešílení. „Musíš se naučit ovládat!" Vyčítavost.
Jenže já nemám nejmenší tušení, o čem mluví. Zvorala jsem snad něco? „Udělala jsem něco špatně?" zeptám se, z mých úst to však vyzní spíše jako zachrčení. Ztrácím hlas, jak moc se mi svírá hrdlo. Mám vztek i strach zároveň, společně vřou a bublají, nerozeznatelně se proplétají do sebe, že se ztrácím v určování, který je který.
„Ne, právě naopak," zavrtí hlavou, čelo ustaraně zkrabacené. Konečně však alespoň jedinou z emocí s jistotou poznám. Z očí mu srší úžas. „Dokázala jsi nemožné." Přesto ta tři slova vyřkne s neskrývanou úsečností.
Zmateně zamrkám. „Co jsem udělala?" dožaduji se odpovědi. Vůbec ničemu nerozumím. Mé dlaně jsou stále prázdné, co se tedy stalo? Copak to Jason nechápe? Ať už šlo o cokoliv, to jsem neudělala já.
„Přenesla jsi nás oba do druhé dimenze, dimenze snů. Vytvořila jsi prostředí, zcela bez cviku." Na jeho tváři se začne rýsovat úsměv, nepřestává vrtět hlavou „To je neuvěřitelné. To ty jsi neuvěřitelná."
A pak mi to dejde. Ta mlha...
„Ne, já..." zběsile kroutím hlavou. Nezasloužím si obdiv, ačkoliv mě hřeje u srdce. „Já jsem nechtěla... Já..." Ta mlha se tu zjevila sama od sebe.
Přiloží si prst na rty. „Chápu to. Neudělala jsi tak záměrně, ale tvé podvědomí to tak chtělo. Jiné by to stálo měsíce tréninku."