Za oponou snů /POZASTAVENO/

26. Podat pomocnou ruku

Vře ve mně zmatek, prolíná se spolu se strachem v nerozlučitelný spletenec. Drak. Tato jediná slabika zastaví můj dech, který skončí ztracen kdesi ve stažené průdušnici. Představa nebezpečné bájné bestie se šesti hlavami, a jaká by se velikostí dala srovnávat s plejtvákem obrovským, mi sevře hrudní koš v neúprosných kleštích. Pohlédnu na Ashu - neměli bychom raději vzít nohy na ramena?
Dračí vřeštění se na chvíli utiší, ale sotva stačím vydechnout, ozve se s plnou sílou znovu. Zaskřípu zuby a potlačím instinkty si zacpat uši, jež snad za nedlouho přijdou o schopnost slyšet.
Pocítím, jak se Sfarlingovy šlachy napnou, když tato nelibozvučnost doprovázená ptačím orchestrem zármutku rozťaje les již potřetí. Pravděpodobně jím cloumají vědomosti, které mně narozdíl od něj chybí. Nebo je v tom snad něco víc?
Sfarlingu, pokusím se ho oslovit jemně, avšak on jako by mě nevnímal. Dlouhé vteřiny se natahují, svírají mé srdce v neúprosných pařátech, avšak on mlčí. Vlastně ani nevím, co bych mu měla říci, možná bych ho žádala, aby se dal na střemhlavý útěk nebo ho jen prosila o více informací, ale ze všeho nejvíce jsem počítala s jeho moudrými radami. Čekala jsem, že jeho všeobjímající moudrost nás všechny zachrání. Vědomí, že prostě a jednoduše není přítomen, je podpásovka. Mám dojem, jako by můj žaludek udělal několik přemetů vzad při onom beznadějném počínání, kdy stále opakuji jeho jméno. Bez úspěchu. Prsty přejedu po jeho vysoce se tyčících ztvrdlých žíních, až nyní si uvědomím, že mi pro svého koňského přítele skanula slza na tvář.
„Sfarlingu," zašeptám, hrdlo stažené. Avšak odezvy se nedočkám. Copak ho ta potvora dočista ovládla?
Z řevu podbarveného zoufalstvím proudí úzkost, která prostupuje do mého těla. Chtě nechtě mě zahltí i soucit nad muky, jaká tento tvor musí zažívat. Ať už udělal anerům cokoliv, jistě k tomu měl důvod, který jej přiměl konat zlo. Nikdo neubližuje bezdůvodně. A zvláště ne tato ať už sebevětší nestvůra, neboť ji k podobným činům musely přimět okolnosti. Okolnosti a takřka hmatatelná trýzeň, onaž se šíří jako jedovatý plyn.
A žádné ať už sebehrůznější stvoření si nezaslouží trpět. Ani tento tvor. Z jeho křiku soudím, že rozhodně nebude patřit k žádným mírumilovným zvířatům, ale rozhodně mu tento úděl nenáleží.
Nemůžeme ho tu nechat. Ta myšlenka mě zasáhne jako blesk z čistého nebe, samotnou mě vykolejí. Zasáhne mě podobně jako šíp, těžko říct, zda naplněný jedovatou směsí, nebo prozřením. 
Třeba ale potom zase on na oplátku natáhne pomocnou ruku nám. Stačilo by, kdyby vrátil Sfarlinga a nejspíš i ostatní anery do pořádku a dovolil nám pokračovat v cestě. Něco za něco. To zní fér. Přinejmenším z jeho strany.
Jenže co můžeme my, pouzí smrtelníci udělat pro samotného draka?
„Asho," hlesnu opatrně. Přes snad oním drakem poblouzněné ptactvo mě nemohla slyšet, přesto se jako na povel otočí. „Musíš... On... " hledám správná slova, ale jako bych po nich tápala ve tmě. Jak jí mám říct, že se stavím na stranu nepřítele? „Potřebuje pomoct," vyhrknu nakonec, i kdyby to znělo sebestřeštěněji. Nezáleží na jejím názoru, pokud ho lze nějak vyprostit z onoho úděsného břímě, musím se o to alespoň pokusit. „Nemůžeme ho nechat trpět."
Asha si mě změří od hlavy až k patě. Koutky jejích rtů se roztáhnou do mírného úsměvu. „Ne. To nemůžeme."
Nechápavě na ni hledím. Vlastně jsem to měla čekat, jenže to onen úsměv mi podrazí nohy. „A-ale... Proč ne?"
„Nemůžeme ho nechat trpět."
Zamrkám. Trvá mi, než ke mně dopluje plný význam této věty. Nemůžeme ho nechat trpět. Nikoli nemůžeme mu pomoci. Zahltí mě snad i náznak euforie, přestože vím, že zdaleka nemáme vyhráno.
„Kde je?" otáže se rychle Jason. Jeho duhovky se zdají být najednou tak vzdálené. I když udržuje kamenný výraz, něco mi napovídá, že jde o pouhou masku. Zástěrku před něčím daleko hlubším.
Asha nepatrně kývne kamsi doleva. „Jasmin nás povede," praví, „Nemůže být daleko."
Seskočí z anery, listí pod podrážkami jejích tenisek se se svým šustěním skrze skřípavé skřehotání a dračí naříkání ani neozve. Asha popleská Jasmin po vypjatých plecích, zatímco s ní pravděpodobně neslyšně mluví. Překvapeně zamžikám - jak je možné, že Jasmine s Ashou komunikuje, zatímco mě Sfarling sotva zaregistruje? Dělám něco špatně?
Všimnu si, že si ty dvě vymění mnoho doteků, Jasmin se nozdrami několikrát nervórně otře o Ashino čelo a ona s ní takřka neustále udržuje fyzický kontakt a rukama jí přejíždí po krku. Konverzaci ukončí Jasmin kratičkým tišším zařehtáním, načež se vydá určeným směrem.
„Následujte nás," pobídne nás Asha gestem ruky, aniž by druhou dlaň byť jen na okamžik oddálila od aneří srsti.
Aneři hned vyrazí za ní, ale nezdají se být o nic klidnější. Na moment přemýšlím, zda bych neměla podle Ashina vzoru také slézt ze Sfarlingova hřbetu a pokračovat pěšky po jeho boku, ale ani jeden z chlapců tak neučiní, a tak nápad zavrhnu. Oni zajisté vědí, co mají dělat, mnohem lépe než-li já.
Sfarling se zařadí hned za Jasmin, stále neodpovídajíc na mé pokusy jej oslovit. Nepříjemně mě mrazí z představy, co mu může být.
Vřískání se stává čím dál hlasitějším, neklamným důkazem, že se k jeho zdroji vskutku přibližujeme. A nemusíme putovat nikam daleko, aby bylo pro mé ušní bubínky čím dál neúnosnější.