Za oponou snů /POZASTAVENO/

38. Ochránce

„Jak to myslíš?" zeptá se ostře Asha a věnuje mi jeden z pohledů, jejž bych s klidným svědomím mohla nazvat zhrozeným.
Zkřivím tvář v nastálém zoufalém duchu. Tutéž chybu už jsem udělala osmkrát, nemůžu ji udělat znovu. A už vůbec ne tomuto sladkému liščeti.
„Musí to jít nějak zvrátit. Proč sis mě jenom vybrala?" Opakovaně bořím dlaně do oranžových měkkých závojů, zatímco na mě lišče zmateně hledí. Naklání hlavu na stranu, občasně zacukaje vousky, s nechápavostí a snad i touhou po útěše přílivu mého žalu.
„To nejde," pronese Feyere svým hladkým, sametovým hlasem. Chce něco doplnit, ale z otevřených úst nevyjde ani hláska, když ji Asha přeruší.
„Proč si přeješ pouto ochránců zvrátit?" zaúpí zděšeně, jako bych vyslovila něco zakázaného. Opět se pokusí o vpád do mých myšlenek, avšak pouze jemně, jako by čekala, že se jí podvolím a ukážu jich sama. Skončí však neúspěchem. Přestože by jí náhled do mé hlavy možná mohl pomoci k porozumění, stále k ní chovám jakýsi druh hněvu za její zradu. Nemyslela to ve zlém - a stejně tak ani teď, avšak je mi proti srsti vpustit ji do vlastního soukromí. A možná tomu tak bude navždy. Nezbývá mi, než se o vysvětlení pokusit slovně.
„Všichni mí psi dopadli špatně. Prostě zmizeli v hustém lesním porostu téhle dimenze, či cože to vlastně je. Už se nevrátili." Můj ochraptělý hlas povážlivě zakolísá, jako by plánoval selhat a nechat mě v tom celém utopenou samotnou. „Já... Nemůžu ji zcela v klidu přijmout coby mazlíčka, když vím, co se stane. Nedopustím, aby ji čekalo totéž, co mé psy." Nadechuji se k dalším slovům, avšak z mých úst už nevyklouznou. Zrádnými hlasivkami skončí pohřbeny kdesi v sutinách mého hrdla.
„Ochránce není totéž, co mazlíček," zareaguje zrzka na volbu mých slov. Narozdíl od Ashy nedává najevo znepokojení, nýbrž z ní proudí cosi nepojmenovatelného - uklidňujícího, i když mírně přísného. „V tom je obrovský rozdíl. Už jenom tím, že ty si jej vybrat nemůžeš, to on si tě vybírá. A nutno podotknout, že byste si měli být spolu rovni - není tedy tvůj, ale oba jste si stále svoji - a vzájemně spolu ladit, což s obyčejným mazlíčkem příliš nelze. Zvířata si své chráněnce totiž volí podle jejich povahy a morálky; to umí vyčíst z aury." Je mi sympatické, jak se zaobírá něčím, co bych nazvala maličkostí. Nikdy jsem nepovažovala mazlíčka za cokoliv podřadného, avšak něco na tom přeci jen bude. Jenže v situaci, která se mi zdá nanejvýš složitá, mě potěší, když řeší pouhé nesprávné užití pojmu.
Asha si znatelně odfrkne, i jí to nejspíš připadá jako nepodstatná drobnost, jenže ona ji narozdíl ode mě vnímá negativně a jako zbytečnou ztrátu času. Od chvíle, co přišla Feyere, se její chování proměnilo - jako by veškerou zodpovědnost za mě hodila na její bedra a sama se tak mohla uvolnit a zastat funkci někoho jiného než opatrné průvodkyně. Vůdcovstvské sklony jí však zůstávají nadále. „O ty psy jsi ale přišla ve snu, ne tady," protáhne s náznakem otrávenosti. Chci na ni vychrlit salvu otázek, jak to myslí, a jestli si neprotiřečí, ale můj prudký nádech zadrží gestem ruky. „Určitě máš pravdu, ale nejprve mě nech domluvit. Svět se dělí do několika typů dimenzí, mezi něž patří jak tato, tak snová. A kromě toho nezapomínej, že od toho tu jsme - abychom zajistili, aby se podobné věci neopakovaly."
Její slova vyřčená s notnou dávkou netrpělivosti mě příliš neuklidní, přesto se snažím udržet chladnou hlavu. Nezbývá mi, než se snažit věřit a úpěnlivě doufat.
„Neboj se," ozve se Feyere a stiskne mé rameno, impulzivně a povzbudivě.
Asha obratem změní téma. „Kam vůbec Jason zmizel? Neříkal, že chce jít s vámi?"
Dívka se dvěma rusými drdoly pokrčí rameny. „Za chvíli tu určitě bude. Klidně běž, ať můžeš jít Benjaminovi žalovat, co všechno Aaron provedl." Spiklenecky na kamarádku mrkne.
Ta se zaculí, až mě překvapí její prudká změna nálady. „No jo, to máš pravdu," laškovně se zašklebí, „On mu jinak nakecá bůhvíco."
Krátce se rozloučí a rozběhne se nejbližší trasou do lesa. Cestu si neohroženě proráží plevelem, zatímco nás nechává daleko za sebou. Lišče se za ní smutně zahledí, jako by si přálo ji střemhlavou rychlostí následovat. Přesto zůstává se mnou. Ani na moment nezaváhá, ani se jeho svaly nenapnou v úpěnlivé touze po běhu. Jako jediný důkaz onoho přání mu zůstanou povadlá světýlka v očích.
A pak mi to konečně dojde. Ona pomíjivá, neuchopitelná chvíle, kdy jsem tento zrzavý přízrak viděla před dveřmi domu, jež kdysi býval mým domovem, probleskne před mou maličkostí, ještě pomíjivější a neuchopitelnější, než původně byla. Najednou přesně vím, proč mi korálková očka připadala tolik povědomá. Jenže nespočet nových vzpomínek tento zdánlivě vzdálený zážitek dokonale přehlušil.
„To jsou správní sourozenci," zhodnotí Feyere, její slova však sotva vnímám. Jedním uchem jdou dovnitř, abych je druhým mohla vypustit zase ven. „Ti se tak moc milují, až se nenávidí."
Nejspíš si všimne, že ji neposlouchám. Ztichne, nechá mě se vypořádat s překvapením.
Pár vteřin na sebe s liškou zíráme, jako bychom byly přáteli, kteří se po desítkách letech znovu poznávají. Asha měla pravdu, musela se plahočit celou tu dobu za námi. Přesto si jsem jistá, že bych ony korálky s ničím nezaměnila. Musí to být ona.
Feyere mlčí, až nabydu dojmu, že odešla. Když se však ohlédnu, sedí stále na tomtéž místě a ani nedutá. 
Netlačí na mě, abych se s ní podělila o ústřední bod mého vyjevení. Přestože z ní srší touha po znalosti, nenabádá mě, ani mi neprohlíží myšlenky. Nechává na mém úsudku, co uznám za vhodné. Jako by pro mě toto uvědomění bylo pobídkou k jasnému rozhodnutí.
„Viděla jsem ji doma, nějakou dobu před tím, než se objevil Aaron." Úlek z Aaronova příchodu se zdá být stále živý, že se mi chloupky na zátylku zježí i teď.
Neodpovídá, jen pomalu přikývne. „Chceš se podívat po okolí? Trochu tě provedu," nadhodí nakonec. „Jason nás dožene."