Za oponou snů /POZASTAVENO/

56. Úhel pohledu

Jason na můj prohřešek zareaguje letmým úšklebkem. „Asi něco mezi. Možná jde jen o iluzi, ale domnívám se, že na tom něco skutečného být musí. Mám takovou teorii." Zuby lehce zavadí o ret, jako by se prvoplánově chtěl do něj kousnout, avšak na poslední chvíli si to rozmyslel. Onen nepatrný posunek dává najevo zdráhavost. „Asi prostě všichni spíme a tohle se odehrává jenom v našich mozcích, ale musíme být nějak propojení. Já nevím, bude to znít šíleně..." zadrhne se, v koutku mu cukne v potlačované grimase.
„Pokračuj," pobídnu jej s nucenou trpělivostí. Potřebuji vědět pravdu. Přede mnou leží jedna z mnoha stěžejních otázek, válí se tu v lánech trávy jako zlenivělé kotě. Jedna z otázek, onyž mají dát smysl mému bytí. A to i když na ni přímou odpověď najít nelze. I kdybych dnes odpoledne měla zakusit byť jen jediný střípek a v touze zmocnit se ostatních ještě musela objet celý vesmír, zvolila bych si tuto cestu. To vše s jediným cílem - zjistit, co je tento svět zač.
Jason zakoulí očima. Najednou mi onen chlapec připadá příliš zranitelný, skoro, jako by se měl před mými zraky rozplynout. Jako by odhaloval něco neskutečně soukromého, tajného. Sice promluví, v jeho hlase však zaznívá ostýchavost. Jenže proč by s něčím podobným začínal, kdyby se s tím svěřit nechtěl?
„Třeba všichni zdejší živočichové žijí v dimenzi jedna a tohle místo navštěvují pouze ve spánku. Možná existují tam i tady, jako rozdvojené duše balancující na pomezí života a snění. Kdoví, kora může být ve skutečnosti buď nějakým neznámým zvířetem žijícím ve zcela neprobádaných oblastech, nebo jen vypadá jinak. Třeba pouze kráčí o nějaký druh kočky. Zkrátka a dobře jsou ale všichni tito tvorové nějak podvědomě propojení, chápeš?" hlesne, navzdory prvotní gradaci. Pak zavrtí hlavou, jeho oči potemní, jako by právě zhasl lucernu. „Říkal jsem, že je to kravina," prohlásí nuceně ležérně. Sklopí pohled ke svým rukám; až nyní si všimnu, že jsou plné čerstvě utrhaných stébel trávy.
„Není to kravina," odporuji, jenže on zůstane zádumčivý. Zatvrzele hledí na své ruce. Možná mi to dělá naschvál. Možná mi to chce oplatit stejnou mincí. „Jasone," naléhám. Musí to dopovědět. Nesmí teď couvnout. Mám pocit, že jinak onen svírající pocit zcela rozdrtí můj hrudník. Avšak on mlčí. Namísto toho se nakonec vrátí zpět k samotným dimenzím. Jako by na na ten svůj názor zcela zapomněl. Přesto se to na něm podepsalo, i když netuším, jak si můžu být tak jistá. Snažím se z jeho výrazu vyčíst odpovědi na své otázky, avšak marně.
Udělám to takřka omylem, aniž bych si to uvědomila. Zlehka zabrousím k jeho mysli, není to složité. Mám ji přímo na dlani, jako by byla všude a zároveň nikde. Její přítomnost vycítím; snažím se skrze její vrstvy dostat dál. Jde to snadno. Zvědavost mě žene vpřed. Nabádám se k opatrnosti, jen jemně vnikám do jeho emocí. Postupně se nořím do oné tmavé, mrazivé a nelítostné vody, již v nemilosrdném proudu divoké řeky pohání tok jeho myšlenek.
Bolest.
Zasáhne mě, jako by byla má vlastní.
Pak však strnu hrůzou. Jasonovy temné oči se upírají na mě. Ví, o co se snažím? Hrkne ve mně. Proč se ale nebrání? Rychle se vědomím vrátím, dozvuky oné mně tolik známé trýzně ztráty však přetrvávají. Až nyní na mě dopadá váha mého činu. Jen jsem byla zvědavá, potřebovala jsem to vědět, snažím se přesvědčit. Jako bych nezradila ani tolik Jasona, nýbrž sebe. Když včera udělala Asha totéž mně, nenáviděla jsem ji za to. A teď jsou hříšné skvrny na mé košili. Útroby se mi z té představy zlověstně stáhnou.
Snažím se odhadnout, jestli Jason alespoň něco tuší, nicméně pokračuje ve výkladu, jako by si ničeho nevšiml. Možná, že se přeci jen opatrnost vyplatila, mihne se mi hlavou, ale rychle tu myšlenku zaženu. Nesejde na tom, co ví - onen prohřešek je nesmazatelný. Já vím a to stačí.