Za oponou snů /POZASTAVENO/

50. Strážkyně draků

„Takže Sharcey?" usměje se Fey zvesela.
„Sharcey," přitakám, nemouhouc se toho slova nabažit. Vím, že si jej budu přeříkávat znovu a znovu, jakmile budu mít volnou chvíli.
Fey mi ukáže svůj nedokonalý křivý chrup, avšak vzápětí zvážní, když se o pozornost přihlásí Alysson. Zamává křídly, jako by na sebe jen chtěla upoutat naše zraky, nikoliv vzlétnout. Fey jí nastaví předloktí a ona se jako na povel přemístí na její ruku. Vykrucuje všelijak hlavou, zatímco si mě pečlivě v náhlé blízkosti prohlíží. Její zornice mi připadají ještě užší než předtím.„Alysson se sem dostala, když ji zranily v boji kory," podotkne zarytě Fey. „I když žijí na stejném území, nikdy s nimi draci nijak dobře nevycházeli. Někdy se snesou, ale jakmile jde o potomstvo, tvrdě svou krev brání. Je to způsobeno tím, že oba tyto druhy jsou velmi starostliví rodiče, a pak to často končí ošklivými úrazy a smrtí, i kdyby jen vinou holé nesmyslné paranoie.
Alysson jsme nalezli v jedné z průrv v Reiánských skalách, vyhládlou a zraněnou, mohlo jí být okolo tří let. Vyšla z toho docela dobře, ale její dva sourozenci už takové štěstí na úkryt neměli. Jejich těla skončila rozsápána na cáry. Ty jizvy jí pravděpodobně udělaly právě kory, na místě činu jsem však nebyla, takže nevím, co přesně se tam odehrálo." Ukáže na její hruď, přes niž se zprava přes rameno táhnou dva škrábance. I když se zdají být zhojeny, ztvrdlé šupiny jsou v tom místě rozšklebeny - a nejspíše tak i navždy zůstanou. Dalšího šlicu si všimnu na krku, sápajícího se až k Alyssině čelisti, a ještě jednoho, krátkého a pravděpodobně nejpovrchovějšího, začínajícího nad nozdrou a končícího těsně vedle koutku levého oka. Sevře mě nepříjemný pocit nejen ze soucitu k Alysson, ale také při představě nebezpečí, jaké musejí kory znamenat. Zvlášť když si troufnu na draky. „Své mládě by matka podle čichu poznala, takže v tom musí vězet nějaký háček. Předpokládám, že se jí zřekla kvůli kořímu pachu, protože její tělo jsme nenašli, ale těžko se to posuzuje. V Reiánských skalách se s ní mohlo stát cokoliv. Naštěstí jsme naší malé Alysson včas poskytli pomoc. Už se z velké části zotavila, ale doufám, že si na mě nenavykla příliš." Povzdechne si.
„Proč? Co na tom vadí?"
„Potřebuje se v životě uchytit. Kdyby se na mě upnula nebo si mě dokonce zvolila za svého chráněnce, již nikdy ji do přírody nebudu moct vypustit. A to já nechci," odtuší, již zase pohroužena do jakéhosi smutečního oparu. Na slovo nechci dá zvláštní důraz, který nedokážu pojmenovat. Jako by se v ní zároveň něco přelo a ono slovo se zdá být takřka rozpolceno mezi dvě různé světové strany.
„Co je špatného na tom, když si tě zvolí za chráněnce?" hrkne ve mně. Je snad nesprávné, že si mě vybralo ono záhadné lišče?
„Musí se nejprve naučit všem dračím zvykům. A kromě toho není dobré zasahovat do přírody, to spojení mezi námi by vůbec nemuselo být čisté, ale jen způsobené pocitem ochrany, který jsem jí já uměle poskytla. Nezvolila si ona mě, nijak jsem ji nezaujala a pravděpodobně by o mě v přírodě sotva zrakem zavadila, kdyby se v klidu dožila dospělosti. Alespoň už byla trochu odrostlá, když jsem se jí ujala." Následuje krátká odmlka. Feyere na mě pohlédne se směsicí obav. „O tvého dráčka mám větší starosti."
O mého dráčka? Zbystřím. Myslí snad toho, kterého jsme nalezli po cestě? Asha měla pravdu, Feyere se o něj postarala.
„Chceš ho vidět?" nabídne. V koutcích úst jí zacuká.
Horlivě přikývnu. Fey mi pokyne rukou, abych ji následovala, a zamíří zpátky k lesu. Alysson krátce zaskučí, až mě onen náhlý táhlý zvuk vyleká, ale nezdá se být rozzuřená. Spíše jde o výkřik nedočkavosti. Nejsem si jistá, jestli Fey něco zaregistrovala, třeba jen pohyb, ale přinejmenším na sobě nedává nic znát. Rukou zašátrá v dutině jednoho ze starších dubů a vytáhne kovový kýbl, z nějž se line nepříjemný zápach směsice mršiny, syrového masa a krve. „Alysson," broukne zpěvně ke své společnici, která se napjatě vrtí. Feyere z kýble vytáhne jakési malé mrtvé zvířátko. Dráče jej zachytí do tlamy těsně po té, co opustí Feynu ruku. Střemhlavě se se svistem vrhne po potravě a vzápětí se vrátí na rameno, zatímco mému zraku splyne v jedinou šmouhu. Dívka se bezstarostně zasměje, načež hodí další mršinu do vzdálenosti několika metrů, aby si pro ni Alysson doletěla. Ta ani na vteřinku neváhá, během okamžiku již malého mrtvého tvorečka polyká, zčásti skryta v nepříliš vysoké trávě.
„Tváří se, jako by týden nejedla," nadhodí rusovláska se smíchem.
Pousměju se, k ničemu víc své rty nedokážu přimět. Vlastně zažívám něco podobného jako Alysson. Připadám si napjatá jako tětiva luku čekající na správnou chvíli, kdy vyšle osudný šíp.
„A teď koukej," pobídne mě Fey. Krátce hvízdne sešpulenými rty v drobném kroužku. Dřepne si do trávy a ukazováčkem poklepá po kůře stromu. Ohlédnu se za Alysson, ale zdá se, že se jí ani v nejmenším vracet nechce. Jen nás zarytě pozoruje, stejně jako pár dalších draků.
Syčící tráva mě přiměje sklouznout pohledem zase k Fey. Před ní leží nastražená zdechlinka a šustění svědčí o poněkud nápadném hostovi. Jakmile ho spatřím, div nevyskočím z kůže. Rudý dráček se obezřetně připlazí k nám, mezi rostlinstvem si za jeho šumu tasí klikatou cestičku jako had. Kus před kořistí se zastaví a podobně jako se zachvěje mé nitro nad pohledem na najednou tolik křehkého tvorečka, jeho rozeklaný jazýček se zakmitá. A pak vystartuje a i s kořistí během několika vteřin zmizí kamsi z mého dohledu.
Rychle, vystrašeně.