Za oponou snů /POZASTAVENO/

19. Nechuť

Přinutím své plíce ke spolupráci - krotím přerývaný, zrychlený dech a snažím se ho ukáznit k mělké, neuspěchané pravidelnosti. Nádech. Výdech. Daří se mi, pomalu klidním své smíšené pocity spílající ve vroucí břečce agónie. Aaron pomáhá Ashe ve vratké chůzi po mostě, který sebeméně nepodléhá jejich tíze; ani se nehne, když po něm přechází. Mě nezbývá než zahnat úzkost; ponořit ji hluboko do spleti emocí; a pomalu se sunout za nimi. Konečně mám příležitost si prohlédnout most zblízka - je spřadený pevnou, nezlomnou rukou, ale také jistě silnou a nebezpečnou. Všechny lodyhy do sebe dokonale zapadají, přeříznout jedinou a celé dílo se zhroutí do kalné vody pode mnou. Přesto se zdá být neotřesitelný, mnohem odolnější než spousta mostů, které jsem za svůj život tolikrát překonala bez sebemenší újmy.
Na druhé straně Aaron opatrně položí Ashu na zem. „Do půl hodiny by tu měl být Jason i s anery," oznámí prostě a sedne si do jakéhosi polotureckého sedu. Pak se obrátí směrem ke mně, až pod tíhou jeho bezcitného pohledu sklopím oči a do tváří se mi k mojí nelibosti nahrne krev. Gestem ruky mě pobídne, abych zaujmula místo po jeho levici.
„Jela jsi už někdy na koni?" vypraví ze sebe, jakmile se octnu vedle něj, rukou se ležérně opře o koleno.
Jako dítě jsem párkrát seděla na poníkovi, ale na dospělém statném koni nikoliv. Je tohle však to, co chce slyšet? Co když mě jen zkouší? I z těch pár hodin naší známosti soudím, že čisté úmysly v tom rozhodně nebudou.
Se sebezapřením se násilím donutím zvednout zrak k jeho tvrdým rysům nevypovídajícím špetku zájmu, ale přeci jen z nich něco čiší... Samolibost. Chuť si se mnou z dlouhé chvíle zahrávat. Chce se mi snad vysmívat?
Zaryju nehty do dlaní. Tohle se mi nelíbí. Přistup na jeho hru, zvonivě mi napovídá vnitřní hlas, nedovol mu si z tebe dělat srandu. Proto tu přeci nejsi.
Pokusím se alespoň zdánlivě napodobit jeho netečný výraz a pozvednu obočí. Ne, žádné kníkavé odpovědi, jaké jistě očekává, se konat nebudou. Nejsem ta uťáplá chudinka, za jakou mě považuje a jaká by zcela jistě zajistila požadované pozdvižení. Takovou radost mu neudělám. Nemůžu. Nesmím.
Nadechnu se.
„Vážně tě to zajímá?" Můj chraptivý hlas zní překvapivě vyrovnaně, a dokonce přidrzle, až mě samotnou vyvede z míry.
Aaron skřiví otevřená ústa, z jeho hrdla se vydere pár skřehotavých stenů, při nichž tuhne krev v žilách. Zaskřípu zuby, když vzdoruji instinktu klidit se co nejdál, ale tím bych ukázala slabost. A tak jen polykám křik, zatímco lesem se nesou podivné krákoravé zvuky, jaké velmi vzdáleně připomínají smích. Směje se snad?
S oněmy ohavnými skřeky rychle skončí, avšak grimasa mu ze rtů nezmizí. „Kampak zmizela naše ustrašená holčička?" Použije pohrdavý, hrdelní tón, jenž v sobě nese i cosi ohavného.
Odpor, zdrcující, podmaňující odpor se ve mě vzedme jako lavina. Do krku mi stoupne žluč při pohledu do jeho ukrutných očí.
Své nově dosažené sebevědomí shledám s jistým zadostiučiněním. Vezmu ho do hrsti, abych mu ho mohla vzápětí zaprskat do tváře. „Mluvíš o sobě? Ejhle, a já myslela, že jsi kluk," ťaju do tuhého, ale nemohu si pomoci. Nevidím na sebe, i tak vím, že mou tvář zhatil škleb, jaký by mě v zrcadle jistě vyděsil.
„Jsi šílená," pronese s naprostým klidem, avšak překvapení se mu z tváře tak docela smazat nezdaří. Vím, co tím chtěl naznačit - stahuje se. Vyvede mě z míry, že bych se jeho ofenzivním narážkám vyhnula tak snadno. Kdyby chtěl, dokázal by mě rozdrtit v pouhopouhý prach máchnutím ruky, tím si jsem jistá. Pokud jeho sestra dokázala tohle, já bych pro něj musela být jako otravná moucha, jíž stačí zaplácnout plácačkou ke zdi. Jenže on se vzdal. Proč?
Zavrtím nad svými myšlenkami hlavou - odložím je na později. Místo toho se zaměřím na Ashu; její tvář se zdá být průsvitná, ale je na ní vidět, že se dává dohromady. Z lehu se vztyčila na rukou, s očima zavřenýma, rty stočenými v jakémsi poloúsměvu a hlavou mírně zakloňenou připomíná spícího, jenže něco mi říká, že rozhodně nespí. Snad za to může mírně nepravidelné nadouvání a vydouvání hrudi či občasné zachvění řas, co mi napovědělo a vyvrátilo mne z klamného omylu spící holky. Nebo snad jde o intuici? Těžko říci.
Povzdychnu si a na chvíli se zaposlouchám do šumu vánku prohánějícího se mezi větvemi a zbytky po listech v korunách stromů.