Za oponou snů /POZASTAVENO/

18. Spřadený most

Napočítám deset promlčených vteřin, než Aaron odpoví. „Jsi si jistá?" otáže se s náhlou mírnou nejistotou.
Nerozumím s čím nebo v čem. Zdá se mi, jako by měli svůj vlastní jazyk, do jehož tajů se jen tak ledajakému smrtelníkovi proniknout nezdaří; ani mně. Netuším, co přesně Aarona znepokojilo na Ashiných slovech vyslovených s naprostou sebejistotou a vyrovnaností, jako by nad něčím podobným ani nebylo třeba přemýšlet, ale zdá se, že toho je ještě hodně, co nevím. V hlavě si bleskově přehraju jejich rozhovor znovu, jako by mi to mohlo pomoci s pochopením nejnovějších událostí. A co ta řeka? O tu už se postarám. Jenže otázek spíš přibývá.
„Jo, jsem," odbyde ho nepřiměřeně stroze Asha.
„A zbytek cesty tě jako ponesu coby křehounkou princezničku nebo co?"
Další pauza. Několik sekund na sebe jen hledí, skoro jako by diskutovali pohledy nebo spolu mluvili skrze pouhé myšlenky.
„Kontaktuj Benjamina nebo řekni Fey, pokud bude mít čas a nelítá zase někde za draky. Nabízí se ještě leda tak Darren nebo Jason, ti by teď mohli být doma, ale možná jsou zase zaneprázdněni těmi povrchními kočkami," rozjímá již umírněněji Asha, ale nakonec jen s hlubokým teatrálním povzdechem odbyde své návrhy jako mávnutím rukou. „Prostě ať to Benjamin nějak zařídí." Potom natáhne paži směrem k Aaronovi. „Vodu." Její bratr z postranní kapsy batohu u jeho nohou bleskurychle vytáhne láhev a hodí ji přímo do dlaně Ashe, stojící čtyři metry od něj. Vzdálenost to není veliká, přesto mě zaujme, s jakou přesností se jeho ledabylý hod zformuje do otoček, načež naprosto perfektně vklouzne Ashe do ruky. Připomene mi to, jak málo toho o nich vím, zatímco oni mají navrh, a to zřejmě nejen ohledně informací.
„Dík." Asha odšroubuje víčko a bez okolků ho pustí na zem. Vodu vylije do míst, kde končí řeka a začíná pevná zem, načež i láhev odkopne stranou jako nepotřebný odpad. Na vodní hladině u břehu se vykreslí shluk kruhů, které postupně zanikají.
Z čerstvě pokropené půdy vyraší pobledlé zelenožluté výhonky. Zprvu si myslím, že se mi to jen zdá, že zde tyto výrostky byly i předtím, skryty okolní zelení, jen unikly mému nepříliš ostřížímu zraku. Mohla je odhalit Ashina sprška, která zknotila okolní trávu. Vynadám si za nedostatečnou pozornost, neboť i právě takové drobnosti by mě mohly varovat před jediným chybným krokem na stezku vedoucí přímo do chřtánu mé záhuby.
Jenže maličké výrostky nezůstanou v klidu. Vrtí se podobně jako neposedné malé děti. Pomalu rostou do výšky, stonky odhalují pupeny, které se vzápětí rozprostřou jako docela maličké vějířky a zrodí se tak čerstvé, ještě pomuchlané, zkrabacené listy. Lodyhy se zaplétají nejprve v copy, později v rozsáhlejší spletě, které se čím dál s větší vervou sápou k azurovou politému nebi.
Nezmůžu se na více než zatajený dech a vytřeštěné oči nejen v náhlém překvapení, ale také v pozoru, aby mi neunikl ohromující vznik jediného lístečku. Dokonce si uvědomím, že napjatě vyčkávám, co se bude dít dál.
Uzlovité motanice se navzájem prorůstají, až vznikne jediná neustále se zvětšující změť stonků a listů. S velikostí se víc a víc naklání nad řekou. Chvíli mi trvá, než pochopím, že nejde o nedostatek stability, ale o něco zcela žádoucího. Až nyní zaměřím pozornost i na Ashu. Její tvář křiví grimasa soustředění, a prsty do vzduchu vykresluje podivné, snad i smysl postrádající obrazce. Její ruce obklopuje nazelenalý mlžný opar, který po sobě zanechává letmou, blednoucí stopu.
Sítě zeleně se během několika mála minut překlenou přes řeku, aby na druhém břehu mohly pevně zakotvit své šlahouny a vpustit kořeny. Jednotlivé rostliny se rozvětví o postranní větévky, které zpětně prorůstají sebemenší mezírky v provizorním mostě. Jakmile do sebe všechny bezpečně zaklesnou, výsledek o pár odstínů ztmavne do barvy již starší, nikoliv čerstvě vypučené, rostlinky.
Ashe se podlomí nohy. Aaron bleskově zareaguje; dřív, než stačím hnout brvou. Vrhne se k ní, ruku jí ovine kolem ramen a řádně ji podepře. Naprosto vysílená dívka se klátivě, povážlivě zakymácí, když se snaží nabrat sílu, vzdorně odmítajíc se plně oddat bratrově pomoci, ale nakonec se za něj přeci jen po řádce zmařených pokusů smířlivě zavěsí.
Můj zrak spočine na jejím díle. Jednolitá masa všelijakých rostlin se nyní okrouhle táhne přes celou šíři toku v podobě neobvyklého mostu. Na mysl mi vytane jediné slovo. Nádhera.
„Jak jsi to udělala?" vydechnu sotva zřetelně. Ohromení a úžas se v mém nitru mísí. Jenže Ashino přičinění na překročení řeky nepostrádající vynalézavost, důvtip a věci, jimž asi nikdy tak docela nepřijdu na kloub, si vyžádalo svou daň. Pohled na strhanou holku mě naprosto odzbrojí. Kam se poděly její úsměvy i výtky? To, co od skácení na tvrdou zemi dělily jen Aaronovy silné paže, nemělo s tímto stvořením společného takřka nic. Z její tváře jako by vyprchal život, nepřirozeně bledá pleť a tmavé pytle pod očima z ní vytváří spíše oživlou mrtvolu než-li tu dívku, kterou jsem znala.
Pomalu, ale jistě, mě objímá hrůza. Co se to tu stalo?
Daň.
Všechno si žádá svou daň. I tohle.
A ona to věděla. Věděla to dříve, než se rozhodla. A přesto tak učinila. Pro nás. Pro mě.
Daň.
V tomhle světě je zjevně třeba vysokých daní. Chci vůbec vědět, co si vyžádá sproštění z mé surreální kletby?