Za oponou snů /POZASTAVENO/

29. Za zdvořilostními frázemi

Aaron se s vakem odevzdaně odebere za anery a Jasonem, zatímco Asha zůstává zkoprněle stát na místě, zahleděna kamsi do prázdna. Snad se jí i zalesknou oči, ale slzy rozmrká dříve, než k nějakým stačí dojít.
Váhám, zda se vydat za ostatními, ale něco mi říká, že bych tu neměla Ashu nechávat samotnou. Jenže jakmile se mi vybaví její striktně velitelský výraz, ocitnu se na vážkách, abych ji třebas svou přítomností nenahněvala. Na druhou stranu, nenazvala mě snad jejich hostem? A k těm se má chovat zdvořile.
To mě odhodlá k nádechu.
„Děje se něco?" zeptám se potichu.
Černovláska sebou neomaleně škubne v úleku, ale když spatří mě, zase se uvolní. Otevře ústa, jako by chtěla něco říct, avšak nevydá ani hlásku. Podívá se kamsi za mne a rozvážně zavrtí hlavou; nepřirozeně pomalu, nepřítomně. Jemný vánek jí čechrá uhlově černé vlasy, ale ona ho nevnímá, a stejně tak celý svět okolo. Jako by byla ponořena jen do vlastních myšlenek a úvah, za jejichž hranice platí přísný zákaz vstupu a nyní se z nich pozvolna vrací do reality.
„Ne, nic," špitne do prázdného lesa. Přesto vím, že mi neříká pravdu. Stydí se za ni? Nebo mě nechce zatěžovat svými potížemi?
„Asho," vydechnu, její jméno při tom aktu dlouze, foneticky protáhnu. Chci jí povědět, že mně může věřit a že náš rozhovor nikdy nevyzradím, ale ona sprostá lež mi utuhne na jazyku.
„Díky, Elisabeth. Vážím si tvé starosti, opravdu." Její hlas se mi zdá být jakoby něčím nakřáplý, a při tom šeredně prázdný, až mě tíží na srdci jako obrovský balvan. „Ale to je dobrý. Jsem v pohodě." Pokusí se o úsměv, ale ono pozvednutí koutků na mě má přesně opačný účinek. Cítím z něj stesk, smutek, vypovídá, jak moc hluboko je ponořena do jakési melancholie. Nakonec ještě polohlasem dodá: „Já ano."
Naše zraky se sejdou v ústrety. „Rychle se učíš, je to až neuvěřitelné," vypraví ze sebe po chvíli, jako by se nic nedělo.
„Asi nerozumím," zašeptám s nevyřčenou prosbou o vysvětlení oněch neúnosných otázek, jež mne tíží nekonečně dlouho. Žádám alespoň o jedinou větu, za níž bych s klidným svědomím mohla udělat tečku, aniž by vyvolala další mraky otazníků.
„Rychle se učíš základům, důležitým pro život tady. Už teď děláš neuvěřitelné pokroky, i když si je neuvědomuješ," hlesne - ví, že mé žádosti nevyhoví.
Uchichtne se. „O tomhle teď mluvím. Ale tak se člověk nejlépe učí, sám od sebe. A máš pravdu, nevyhovím ti. Nemohu ti vyšlapat cestu, to prostě nejde." Krátce se odmlčí, vloží svou ruku do mé levačky. „Cestu k odpovědím si musí každý najít sám. Ale mohu ti zaručit, že o její správnosti si nebudeš jistá nikdy. Stejně jako nikdo z nás. Všichni stále váháme na ostří nože, uznáváme-li tu jedinou správnou pravdu." Stiskne mi pevně dlaň a zahledí se mi dlouze, neochvějně do očí. „Víš, ono vlastně není pravda pouze jedna, ono jich existuje možná milión, a možná není žádná. Jde jen o to, co si myslíš ty, čemu ty věříš. A právě to se stane tvojí pravdou."
Chvíli stojíme bez hnutí, doprovázeny pouze vlastním dechem a tlukotem srdce. Do hrudi se mi zanoří hrot zasmušilosti a nelze jej vytáhnout. Za těmi několika Ashinými slovy, prodchnutými zádumčivostí, vězí neuvěřitelná hloubka, a při tom si plně uvědomuji, že je zčásti nechápu. Zatím, opraví mě vnitřní hlas, zatím je nechápeš.
Asha rychle zamžiká, patrně se probírá z propastného zadumání a vrací se zpět do přítomnosti. Mám pocit, jako by mi právě odhalila, byť jen maličkou, část své duše. Něco, co si lidé neukazují hned při prvním setkání. Něco, k jehož odhalení potřebuje člověk osobu, které bezmezně důvěřuje. Jak ale Asha může vědět, že jsem ta pravá? A co bude dělat, až zjistí, jak se zmýlila, až si Jason s Aaronem přečtou mé myšlenky?
„Ten sendvič zahoď, teď už nám k ničemu nebude. A ptáci si na něm jistě pošmáknou," pronese s náhlou nadneseností. Sebere mi ždibec, jejž jsem doposud svírala ve své pravačce, a jediným máchnutím paže jej zahodí dopryč.
Společně se vrátíme. Jason s Aaronem na nás již netrpělivě čekají a aneři jsou o poznání klidnější. Přesto postřehnu, že se Sfarling chová svým způsobem jinak. Prudce se ohání při sebemenším pohybu okolí a uši těkavě nastražuje do všech stran, aby mu nic neuniklo.
Elisabeth, dolehne ke mně, ve způsobu, jakým mé jméno vysloví, se zračí ostražitost, a snad i napětí.
Vzhlédnu k němu, ale nic dál už nepoví.
S každým krokem, jímž ukrajuji vzdálenost mezi námi, ostýchavě cuká nozdrami, jako by mu byla má blízkost proti srsti. Na okamžik zaváhám.
Pojď sem, zahřímá v mé mysli. S trochou nejistoty jej poslechnu.
Jeho čumák se zaboří do mých vlasů dříve, než stačím jakkoli reagovat. Strnu, netušíc, jak v takové situaci zareagovat. Ale Sfarling mi jen zlehka, škádlivě foukne na temeno hlavy, až mi pár pramenů sklouzne do obličeje. Jsi v pořádku, zkonstatuje o poznání přívětivěji, jeho obezřetnost ke mně je náhle tatam. Jako by se mu nesmírně ulevilo.
Očima vyhledám Ashu, jíž opatrně očichává Jasmine, jako by se na ní snažila najít sebeméně podezřelý pach.