Za oponou snů /POZASTAVENO/

51. Slastné vzpomínky

Možná mě poznal. Možná právě proto unikl z mého dohledu dříve, než bych se stihla nadechnout. Není jako blesk - rychlý a střemhlavý jako Alysson - přesto bych jej nikdy nedohnala, i kdyby se nemohl ztratit v hustém lučním porostu. Špetka zklamání mě píchne u srdce, navzdory tomu však dobrý pocit nevyprchá. Připadám si nabita čímsi připodobnitelným radosti ze splněného přání, předčily tomu však jisté oběti.
V mysli mi vytane obrázek domečků a ulic jako na dlani, výhled do ulice z okna pokoje mého bratra. Najednou se ocitnu o sedm let mladší, coby desetiletá holčička. Kolem ramen mě ovine Jaredova paže - hřejivá a utěšující, stejně jako jeho slova. Vše je k něčemu dobré. A nic dobrého není bez obětí. Jen některé oběti jsou o něco méně příjemné, než bychom si přáli. Tak to řekl. Prostě na mě vychrlil něco, čemu jsem nerozuměla. Byla jsem příliš zaneprázdněna brekem, než abych se o to byť pokoušela. Toho dne jsem dostala z testu z matematiky trojku s ocáskem. Zdálo se mi to jako nejhorší věc, co mě mohla v životě potkat. Bála jsem se zlosti rodičů, truchlila jsem, aniž bych si byť sebeméně vážila Jaredova pokusu poskytnout mi útěchu. Nedocházelo mi, že může nastat i okamžik, kdy už tu můj hodný starší bratr nebude.
Tu hloubku jsem tehdy nedokázala pochytit - a možná ani dvanáctiletý Jared, který poučku nejspíš jen od někoho zaslechl - a ani dodnes jsem se této myšlence nezavdala. Přesto na tom něco je; něco nádherného a nadějného. I navzdory žalu, kterým je protkána, se tato vzpomínka řadí mezi mé nejkrásnější okamžiky s Jaredem.
Hrkne ve mně, když si uvědomím, že se snad i lehce usmívám. Chci se za to pokárat, jenže pak si vědomím, že nemám za co. Je to důkaz. I když mě to stále tolik bolí, dokážu na onu trýzeň dokonce i na chvíli zapomenout a jen si vychutnávat Jaredovu oporu. Vše je k něčemu dobré.
Z tranzu mě vytrhne Feyin hlas. „V pořádku?" otáže se jemně, starostlivě.
Škubnu sebou. Trvá mi pár drahocenných okamžiků, než plně procitnu zpátky na prosvětlené louce plné draků. Spěšně přikývnu. „Jen jsem přemýšlela," hlesnu. A pak raději rychle změním téma. Zvolím otázku, jež mi jako první vytane na jazyku. „Jak je možný, že někteří draci vypadají jako draci - a jiní zase ne? A to jsou všichni takhle maličcí?"
Feyere se zazubí. Nejspíš tuší, že tohle nebyla věc, která mi vrtala hlavou, ale nenaléhá na mě. „Prostě druhy draků. Každý pes, jiná ves. Draci to mají stejně. Říkáme jim také reoni - podle jednoho z bájných bohů boje a sveřeposti. Dle pověsti byl Reon původně válečný drak, jenže Tamissera, strážkyně míru, jej za hříšné a krvelačné chování zaklela do lidského těla." Vstane, z černých kalhot si opráší neexistující smetí. „Měl pět synů, jimž byla přidělena jména Nareon, Lareon, Kareon, Knareon a Tareon. Podle nich draky dělíme na jednotlivé druhy." Následuji ji po louce. Kolem se hemží okřídlení ještěři. Jakmile Fey dá potravu prvnímu, obklopí nás dobrý tucet různě velikých draků. Někteří nedosahují ani jedné stopy, najdou se však dva, kteří mi sahají až do pasu, a jeden dokonce s hlavou v mé úrovni. Každý je něčím zvláštní, přesto se všichni zdají být draky jako z pohádek. Samotnou mě překvapí, když mi dojde, že se jich nebojím. Jako by Feyina jistota všechen strach pohltila.
„Nejběžnější jsou tareoni, ty vidíš všude kolem sebe. Určujeme i něco jako plemeno - přidáním předpony před druhový název. Třeba Alysson je sintareon; ti jsou známí svojí rychlostí. Dokáží ve svých očích zpomalit čas a sami se jím pohybovat běžně, takže je vnímáme zrychleně." Jeden z větších zelených draků sýpavě zaskřehotá, když mu po ocase skočí jiné mládě. Ožene se po něm a vzduch pročísne ledové cvaknutí zubů. Zapomenu dýchat, dokud si nejsem jistá, že jeho čelisti sklaply naprázdno. Jde o výhrušku, ne o pokus ublížit. Fey jim oběma hodí po mršině, aby je usměrnila. „Pak tu jsou nareoni. Nareonovou matkou byla údajně hadí žena Täina, proto jim byl přidělen hadí vzhled. Někteří z nich mívají zakrnělé drápky, ale u většiny plemen je tělo čistě hadí. Nenech se však mýlit, dokáží létat i bez křídel. Je to opravdu pozoruhodná podívaná. I náš malý ainareon se to bude muset naučit.
A pak tu máme i méně časté Lareony, ti běžně disponují několikero hlavami, potom kareony, čili vodní draky, a nakonec knareony, což je vodní verze nareona."
Z kýble potrava rychle ubývá, zatímco draci mají hostinu. Čím déle je pozoruji, tím více mi připomínají psy. Jejich způsoby nejsou o moc odlišné. Dokonce jednotliví jedinci mívají podobné povahy těm psím. Někteří se chovají jako rozverná, čiperná štěňata, jiní se zdají být mírně podráždění, další čistě hladoví, že se nedovedou soustředit na nic jiného. Jako psi. Hladoví jako smečka vlků.
„A proč jsou tak maličcí?" pokračuje Fey řečnickou otázkou, „Všechno to jsou mláďata, která pošlu zpátky do přírody, až se zotaví." I v oné lehkovážnosti zaznemenám tíhu skrytého břímě.
Až nyní postřehnu, že většina z draků disponuje nějakým dobře patrným postižením v podobě jizev nebo zjevně omezeného způsobu pohybu. Všimnu si, že šedivý dráček nedokáže hýbat jedním křídlem a zelenému chybí přední noha a její místo zaujímá pouhý pahýl. Cosi se ve mně sevře.