Za oponou snů /POZASTAVENO/

14. Labyrinty cest

Les se podle mého očekávání ukáže skutečně rozmanitým. Chvílemi se snažím rozeznávat různé druhy rostlin z toho, co si pamatuji ze školy a z atlasů nalezených na půdě, jimiž jsem z nudy prolistovala, ale mě známých tu není mnoho. Jindy jenom vyhledávám zajímavá místa nebo nasávám příjemnou lesní atmosféru, která je jako led pro mé bolavé srdce. Cesta se zdá zdlouhavá, avšak nedovolím si stěžovat. Vím, že také bych mohla sedět doma a bulet jak malá holka. Konečně se nade mnou osud slitoval. A tak jenom zatnu čelisti a pokračuji dále po lesní pěšině.
Nezastavíme ani, když padne tma a svou rouškou temnoty nám zastře stezku. Tehdy chlapec vytáhne z batohu lucernu a na knotě svíčky za sklem zažehne plamínek. A jde se dál. Zastřené světlo nás doprovází, obychom viděli na vlastní kroky. Zář však není natolik jasná, aby prosvítila okolní černotu na více než tři metry.
Překvapivě to vypadá, že dnešní noc bude na poměry posledních týdnů mimořádně teplá. Přesto by mi nejspíš byla zima, kdybychom nerázovali takovou rychlostí, neboť by mě před mrazem chránil jenom svetr. Takhle ale pociťuji příjemné teplo, zatímco jdeme zvlněnou lesní krajinou.
Zanedlouho se na temnou oblohu vyhoupne srpek měsíce, jejž spatřím mezi korunami stromů. Po hvězdách ani stopa. Jako by se ta propastná černá díra mého nitra zobrazovala na nebi a onen měsíc jako by značil mou naději.
Všichni tři ponořeni do ticha postupujeme nekonečně dlouho. A nejhorší na tom je vědomí, že ať už ono místo, které se stalo naším cílem, bude jakékoli, bude dostatečně odlehlé, abych se už sama nevrátila.
Občas se pokusím udělat na cestu nějakou nenápadnou značku botou nebo kouskem niti z obruby svého svetru, ale zároveň dávám pozor, abych se vyvarovala nepatřičné extravaganci stop i jejich tvorbě. Pokud si jich chlapec nebo dívka všimli, nedali to najevo, jen dál nepřítomně upírali pohled do prázdna.
Tato vodítka mi mají posloužit k pomoci s případným hledáním cesty domů. Ačkoli věřím, že by mi kluk nebo dívka neublížili, stále jakási část mého nitra požaduje jistotu. Nemůžu se bezhlavě vrhnout do neznáma, aniž bych měla sebemenší možnost v případě nouze udělat krok zpět. A ačkoli tuším, že v případě návratu tu již mé indicie nebudou nebo skončí dostatečně skryty ve spadaném listí, abych je již nenalezla, dodávají mi alespoň nějakou útěchu a klid.
Po dalším nespočtu zdánlivých let chůze dorazíme na travinami řídce porostlý malý palouček ze všech stran obklopený lesním porostem. „Je čas na pauzu," pronese dívka. Po dlouhém mlčení se její slova zdají zbytečně rušivá. Nazapadají do němého křupání seschlého listí a větviček pod podrážkami našich bot, ani do občasného vzdáleného zahoukání sovy.
Přesto se po prvotním mírném překvapení mírně pousměju. Troška odpočinku rozhodně mým svalům na nohou pomůže zhasit ten všespalující žár, který je stravuje. Jestliže si můžeme udělat pauzu, cíl již nejspíš nebude daleko.
Chlapec přikývne. Batoh shodí ze zad, aby z něj vytáhl do ruličky srolovanou menší piknikovou deku. Jakmile ji rozprostře na plácek, všichni tři se posadíme a po trošce vrtění ve snaze nalézt pohodlnou pozici v terénu a pichlavých travách, od nichž nás dělí jen kostkovaná látka, se uvelebíme. Aaron mezi nás položí svítilnu, abychom aspoň něco viděli.
Protáhnu ztuhlý krk a ramena. Vak ukrývající mé nejdražší předměty si položím na na nohy složené v tureckém sedu a ovinu ho pažemi. Celým mým tělem prostupuje vysílení, únava a vyčerpání. Zápasím s těžknoucími víčky, zatímco si vak tisknu k tělu, abych ke svým pokladům měla ještě blíž.
Dívka ve svém batohu najde do alobalu zabalené tři sendviče se šunkou, sýrem, ledovým salátem a možná ještě něčím, co ale nevyčuhuje zpod toustových chlebů. Jeden z nich mi nabídne, avšak odmítnu zavrtěním hlavy. Ačkoli můj žaludek zeje prázdnotou, mám pocit, že kdybych spolkla jediné sousto, ihned bych ho zase vyzvrátila.
„Jsi si jistá? Budeš mít hlad,“ opáčí dívka. Opět rázně zakroutím hlavou. „Ty toho asi moc nenamluvíš, co?"
Odpovědí jí je pokrčení ramen. Žádná lepší odpověď mě nenapadá.
„Nechám ti ho napotom,“ rozhodne nakonec za mě, načež podá chlapci jiný sendvič a oba se pustí do své pozdní večeře.
„Mimochodem, jsem Asha,“ řekne dívka mezi spousty, jako by to ani nebylo zvláštní uvést své jméno až nyní. „A tohle,“ ukáže na chlapce, „To je Aaron.“
Nadechnu se, abych se i já představila, ale dívka, Asha, mě přeruší. „My víme, kdo jsi, Elisabeth.“ Pousměje se, ačkoli mě to až tak úsměvné nepřipadá. Vybaví se mi, jak mě ještě kolem poledne doma v předsíni oslovil mým jménem Aaron, zatímco drtil mé rameno. Od toho okamžiku jako by uplynuly týdny a měsíce. Nikdy by mě v tu chvíli ani v nejmenším nenapadlo, že bych mohla jít doprovolně s ním, a přesto jsem tu. A zase se objevují ony otázky, zda jsem skutečně udělala dobře.
Oni o mně zřejmě ví mnohonásobně více než já o nich. Kousnu se do rtu. Pokud jim jsou známy i mé sny, co všechno dalšího nezůstalo před nimi utajeno?