Za oponou snů /POZASTAVENO/

3. Zas a znova

Chvějícíma rukama otevřu kroužkový notes v pevných deskách krvavě rudé barvy. Na první pohled to je docela obyčejný sešit, ale pro mě znamená mnoho. Dává mi najevo, že čas stále plyne dál, avšak zanechává po sobě krvavé stopy v podobě vzpomínek - proto ta rudá.
Nalistuji na volnou stránku a za běsnivého popotahování k ní přiložím fotografii. Každý roh přilepím k papírovému podkladu kusem lepící pásky, a při tom se však samotnému obrázku očima vyhýbám. Mé srdce je jako v kleštích a vím, že pohled do jeho očí, ač zamrzlých, neživých, bych už neustála. Ujistím se, že fotka pevně drží, že se jí nedostane příležitosti odloupnout. Používám především hmat, víčka musím semknout k sobě, abych odolala pokušení se na ni podívat. Nesmím. Kvůli ní jsem dnes časně zrána navštívila fotografický ateliér s dříve otcovým fotoaparátem a zaplatila za její vytištění pár drahocenných mincí, nesmím ji zmáčet slzami. Tváře mám vlhké, ale onen obrázek je zatím suchý a lesklý. A tak i zůstane. Deník rychle zaklapnu. Odložím jej na polici.
Jeho černá srst se v závojích bílé vyjímala a on toho dne chňapal po vločkách, které byly veliké jako květy jetelu a jako božím požehnáním hojně padaly z nebe. Snažil se je chytit do mordy, běhal kolem a štěkal, občasně frkal, jak se mu už na čumáku začínala utvářet ledová krusta, a skákal po nich. Fotila jsem ho, radovala se s ním ze začínající zimy a ze závějí, jež pokryly zem. Smála jsem se a smála a povzbuzovala jej v jeho snažení, ale také později jej naháněla domů, aby z toho všeho neprochladl.
Jeden ze snímků z toho zážitku teď věznily rudé zdi vázání bloku, jenž rozbil štěstí sršící z něj a poskvrnil jej hořkou pachutí ztráty.
Rony. Už i jeho jsem ztratila. Zradila jsem. Přísahala jsem mu, že se to už nestane. Že jeho mi sny neseberou. A přesto se tak stalo.
Milovala jsem ho.
Byl to takový ten míšenec z útulku, o němž by nejspíš mnoho lidí řeklo, že je ošklivý. Jenže nebyl. Byl překrásný. Pro mě byl nejkrásnějším ze všech. Měl neuvěřitelně chápavé oči, drobnou postavu a delší pichlavou srst. Nebyl roztomilý, o tuto vlastnost ho obral příliš inteligentní pohled, příliš dlouhá morda, příliš skvrnitý čenich a kombinace příliš dlouhého hřbetu, velkého trupu a relativně krátkých nožiček - tuto souhru rysů běžně označovanou za vadu nejspíš zdědil po některém z jezevčích předků nebo ji mělo na svědomí křížení velkých a malých plemen. Ale právě pro všechny ty jeho nedokonalosti se mi zdál hezčí než jiní.
Možná nepatřil mezi sladká štěňátka s měkkoučkým hustým kožíškem a knoflíčkovýma očima, ani neměl blíže k plyšovému medvědovi než psovi, ani už od pohledu nevábil k pomazlení. Každým dnem mě nebudil laskáním jazýčku (za což jsem byla upřímně ráda, protože odpudivý pach z Ronyho tlamy musel bouřit snad každý žaludek) nebo nadšeně nevřískal, když mě vítal. V takovém případě mě jenom v několika kruzích oběhl za ustavičného vrtění oháňky. Po člověku skákal jenom v případě, že měl maso, jinak jen velmi nerad snášel lidský dotyk, a jeho nejoblíbenějším zvykem se stalo válení se v bahně. Byl to ale můj pes a, ať už byl jakýkoliv, jednu věc zvládl úplně na jedničku: dokonale mi přirostl k srdci i za ten jediný rok a půl. Tomuto zběhlému milovníku aportů jsem dala jméno Rony, a dokonale mi to k němu sedělo. Navždy mi otiskl bolestivý cejch do paměti.
Trýznila mě myšlenka, že už mu nikdy žádný klacek nehodím, že už ho nikdy nepohladím, ani mu už nikdy nebudu moci vynadat za to, že mi ze stolu snědl večeři, když jsem se nekoukala. Je kruté, jak se vše v jediném okamžiku může rozplynout, jako uhasne plamínek svíčky pod jediným výdechem.
Ona tíha, neskolitelný žal, dosedající na má bedra, jako by mi bránila se řádně nadechnout.
Nesnáším se za své prokletí. Nejde ani tolik o ty hrůzu nahánějící sny zrcadlící se do reality, jako o skutečnost, že jsem vždycky ztratila každého, koho jsem milovala. A Ronyho jsem také milovala a jeho předchůdce rovněž tak. Všichni mi během snu utekli do hlubin lesa, splynuli se stíny a už se neukázali. I rozjařeného papilona, jehož jsem vždycky vodila na stahovacím vodítku, čekal stejný osud, když se mi lano z mě neznámého důvodu přetrhlo. V reálu je to asi trochu divné zvláště kvůli drobnosti tohoto plemene, ale ve snu se může stát takřka cokoliv. A to je na tom to nejděsivější - nikdy nevíte, jaké změny vás čekají potom, co se probudíte. Jenže bez spánku se člověk neobejde. Možná lze vydržet bez jídla nebo vody a zemřít na podvyživenost či dehydrataci, ale spánku se nedá vyhnout - když je ho příliš málo, prostě přijde, a to za jakýchkoli okolností.
Přesto jsem kvůli svým snům nikdy netruchlila. Oplakávala jsem pokaždé pouze zmařené životy a tesknila jsem po poklidném světě, jaký jsem před pěti lety opustila, ale cestu zpět nenalezla. Pro sny jsem brečet nedokázala, spíše mnou zápolila zášť k nim. Ta mohutná a všeberoucí lavina nenávisti neměla nic společného se smutkem. Za ten čas už vztek zčásti vybublal a nahradila jej netečnost, jako leptající kyselina zažraná bolestná nenávist do hlubin nitra, očím skrytá. A nejspíš tam také zůstane navždy.
Rony byl šestý. Šestý pes během pěti let. Každý z nich byl něčím zvláštní a každého jsem milovala pro něco jiného. Ronyho, Luckyho, Destiny,  nerozlučnou dvojici Odysseu a Charlieho, Lily. Všechny.
Většina lidí tolik psů neprostřídá za celý život, zvlášť pokud má zásadně jeden čas jednoho, ale u mě to zřejmě neplatí. Dodnes mi rve srdce představa, že jsem je všechny nadobro ztratila.
Popotáhnu. Nechám vproudit do plic čerstvý vzduch ve snaze snížit svůj tep na nějaké normálnější číslo. Nutím se naslouchat chlácholivému tikání hodin, umístěných na stěně obývacího pokoje. Proč stejně mírumilovné nemůže být vše? Kde jen jsem nechala své baterky, že mé srdce zapomnělo, jak tikat?
Do ušních bubínků se mi zaryjí jehly trýznivého zvuku, když se celým domem rozdrnčí dlouho nepoužívaný zvonek. Až mi z toho vstanou chloupky na pažích. Již dlouho se mi nedostalo příležitosti jej slyšet.
Okamžitě se vydám vstříc neznámému hostu. Připadám si zesláblá, přesto se mi na roztřesených nohách podaří udržet, a navzdory svému dezolátnímu stavu se dokymácím do předsíně.
Snad by mohlo jít jen o poštu, která popletla adresu destinace, kam dostala za úkol doručit balíček. I to se mi už stalo.
Stiknu kliku a...
Za dveřmi nikdo nestojí. Zachvěje se. Instinktivně se ohlédnu za Ronym, snad kvůli vnitřní podpoře, jenže on tu není. Odkudsi ke mně dolehne zakrákání snad nějakého krkavcovitého ptáka, ale nespatřím ani živáčka. Mé srdce se poplašně zatřepetá. Co tedy mělo zvonění znamenat? Že bych měla slyšiny? Zkřivím obličej nad, v porovnání se sny, paradoxní podivností této situace.
Ne že bych neslyšela o malých klucích a holkách, kteří utíkají od domu k domu a klepají při tom na dveře, či mačkají tlačítko každého zvonku, ale to se v téhle části města neděje. Zde bydlí opravdu málo dětí, a panující tu atmosféra není nic příjemného.
Nikdy jsem v tomhle směru se svým bydlištěm nebyla spokojená - ne, že by tu hrozila kriminalita, spíše bych zdejší prostředí nazvala mrtvolným. Děsivé ticho, zaprášená ulice, po níž za den přejedou nanejvýš tři auta, řady naprosto totožných polorozpadlých chatek a domů, a i přes všechen klid spousta prachu pohupujícího se ve vzduchu, též poklidně, nevrušeně. Co se týče barev, k vidění tu je pouze velká škála odstínů šedivé. Někdy - když se nudím - jim dávám jména. Asfaltově šedivá. Štěrková. Smogově šedavá. Šedobílá jako špinavý sníh. Tmavší bílá jako plíseň. Šedohnědá jako dřevěné latě zašlého plotu.
To všechno do sebe má cosi děsivého, co téměř každého nutí zamknout dveře na dva západy a nos vystrčit ven leda tak v případě nutnosti.
Přesto mě prázdno, které ostatně panuje tam venku pořád, dosti vyvede z míry.
A v tu chvíli si toho všimnu.