Za oponou snů /POZASTAVENO/

4. V tůních žalu

A v tu chvíli si toho všimnou. Toho. Té nezvyklé barvy uprostřed ponuré šedi. Tmavohnědá asi jako kaluže bláta, přes než jsem za předškolního věku tak ráda skákala spolu s mým bratrem, Jaredem. V porovnání s okolím tato blátivá přímo srší životem, řve prázdnou a nicotnou krajinou. Příliš křikavá na to, abych ji mohla nepostřehnout, i když právě k tomu se schylovalo. Spěšně se pokárám za svoji nevšímavost.
Šlo o změti fleků a skvrn, které dohromady dávaly drobné stopy ne o moc větší než otisky kočičích tlapek, jež na schody a cestičku k brance muselo našlapat nějaké zvířátko se zabahněnými packami. Že by Rony? ozve se tam někde uvnitř mě a přese všechnu nepravděpodobnost, jíž jsem si plně vědoma, mnou probleskne jiskřička a na vteřinu mě pohltí nečekaným teplem a prazvláštním pocitem - nadějí. Nádhernou a slibnou nadějí, že Rony se vrátí a mě už nikdy nebudou čekat šíleně opravdové sny. Opravdovou nadějí, nikoliv naivitou, ale čímsi pro mě již po dlouhou dobu neznámým - skutečnou nadějí. Možná jenom planou, ale dala se odůvodnit, dávala svým způsobem smysl. Až na to, že jakékoliv další okolnosti onen smysl postrádaly.
Stisknu rty k sobě, abych nepropukla v pláč. Tohle nikdy nebylo nic příjemného. Člověk by možná řekl, že se s tím časem vyrovnám, avšak to se nestalo. Naopak, všechno na mě doléhá s ještě větší vervou, čím častěji se už podobná situace opakovala. Sice jsem si zvykla, sice už to neberu jako obrovské záhady, sice zloba zčásti vyprchala, jenže snad nikdy se s tím nesmířím.
Někdy si říkám, k čemu vůbec život je. Jestli je tak moc záhadný jako moje sny, postrádá na logice a existuje pouze z nějakého nepochopitelného důvodu. Zavrtím nad tím hlavou, ne proto, že bych nesouhlasila, ale spíše jako gesto, že se těmito úvahami raději nechci dál zabívat.
Stopy vedou na trávník, kde ovšem splynuly se suchou trávou. Zklamaně si odfrknu, neboť široko daleko není jediná známka života a při bližším zkoumání šlápěje návštěvníka už pomalu zasychají pod tíhou malátných slunečních paprsků. Zcela jistě vetřelec už dávno stačil utéct - třebas prolezl průrvou v plotě. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslela si něco jiného? Jindy všudypřítomné výčitky za naivitu se jako mávnutím kouzelné hůlky vrátí a na má čerstvě osvobozená bedra klesnou s o to větší tíhou. Pitomá a naivní, to jsem byla. Nejspíš už jsem případ uvězněný v zoufalém vězení vlastního života. Okamžitě se mi vybaví dnešní sen a neviditelné stěny. Vlastně nápadně připomínají mě v neviditelné vězení života. Měly sny nějaký hlubší význam? Mají snad všechny mé střeštěné sny někde ve skrytu schované vodítko k vyřešení celé té záhady a návodu ke zboření stěn mé pomyslné cely? Nebo už jenom blouzním, tápu ve slepé uličce?
Proud mých myšlenek však utne jakýsi zvuk.
Jeden z blízkých keřů, lemujících v hodných rozestupech stezku k brance, zašustí. Je to skutečně podivuhodný zimostráz, co si stále ještě relativně zelený (pokud se těch pár močálově zažloutlých okoralých lístků dá nazvat zelenými) roste po mé pravici, zatímco většina podobných kusů usychajíc už svěšuje větve s hnijícími zbytky listů k zemi zasypané pozůstatky jejich méně šťastných druhů. Okamžitě si vzpomenu, jak krásně zastřižený býval kdysi tento exemplář za zdánlivě dávných časů, kdy tu ještě žili moji rodiče. Vždy se majestátně tyčil v podobě jakési obrovské sedící antické kočky s křídly. Nyní však ladem neopečováván svým tvarem připomíná spíše obyčejný neforemný zvadlý keř - a jím se také stal.
Obejdu ho celý dokola ve snaze nalézt onoho narušitele, avšak když si nevšimnu ničeho podezřelého, jednoduše se vrátím domů. Nechce se mi, mé srdce stále pulzuje vyhlídkami na slibnější budoucnost, ale rozum je silnější. Kdybych se nechala zahltit příliš silným očekáváním, později by mi ono samo podrazilo nohy. Zklamaně uklidím album do šuplíku skříňky vedle zastaralé televize. Z tváře lemem rukávu mého starorůžového svetru po mamce smetu slanou kapku jako koštětem přebytečné smetí. Je na čase jít zase dál, a já to vím.
Posadím se na pohovku. Vyčkávám. Nevím na co, jen čekám. Možná až propoknu v pláč zakončený pocitem menšího břímě. Jenže najednou jsou mé oči suché a žal dusící se v mém nitru nemá šanci prostoupit na povrch. A tak jen sedím.
A čekám.
Co teď? Co teď dělat?
Pokaždé si po ztrátě psa nakonec pořídím jiného, a to hned z několika důvodů: abych se necítila osamělá a měla tak nějakou společnost, protože už tak jsem dost odstrčená od zbytku světa, zavrhnuta civilizací; abych si zkrátila dlouhou chvíli učením nových povelů a triků či čímkoliv dalším se psem; abych měla důvod chodit ven - protože bez něj bych téměř nevytáhla paty z domu, přestože mi studený vzduch pomáhá pročistit hlavu; a pak ještě spíše dřívější strach, který už nyní neplatí, ale přiznejme si - kdo by se ve dvanácti nebál doma sám ne den, ne týden, ale navždy -, aby mi někdo neublížil, a tak jsem si pořídila hlídače. Z vlastních zkušeností také vím, že mi nejvíce pomůže od dlouhé chvíle co nejnáročnější mazlíček, avšak na druhou stranu preferuji nepříliš velké psy. Takový husky Barny byl sice úžasný, ale ta drobnost mu jaksi scházela, což znamenalo spoustu nepraktičností, a krom toho jsem měla problém ho udržet na vodítku, neboť měl několikanásobně větší sílu než já.
A nyní mě to čeká znovu - dříve či později se zase uchýlím k vybírání vhodného plemene, hledání na internetu svého budoucího společníka, možná také přijdou na řadu i útulky.
Zavrtím se na prosezeném gauči. Nohy v závěru svinu do tureckého sedu, konečně spokojená s pohodlnou pozicí, lokty se opřu o kolena a hlavu kajícně zabořím do dlaní.
Co mám dělat?
Už několikrát se mi do mysli vloudila myšlenka na jiné zvíře než je pes, ale nikdy jsem nepřišla na to, jaké by to tedy mělo být. Kočku jsem vyloučila už automaticky, neboť k nim chovám neodůvodnitelný odpor. A pak tu byly jenom menší zvířata a ta mi zase připadají příliš maličká a já se strachuji, že by mi tím spíš utekla. Nebo případně uletěla. Když mi zdrhne pes, proč by neunikla i nějaká ta andulka nebo křeček, který mě hryzne do prstu a zmizí pod skříní dříve, než se stačím nadechnout? A zbyde mi po něm jako vzpomínka jizva na ukazováčku od jeho ostrých zoubků a možná i překousané dráty a tedy i věčně zhasnuté zářivky a nefunkční televize.
Psi byli zkrátka od jakživa ideální. Snadno dostupní, nepapíroví nepříliš drazí a člověka zabavilo učení takového hafana nových kousků.
A tak vstanu a odeberu se do tátovy bývalé pracovny. Už mě nebaví truchlit, jako vždycky by to tak jako tak dopadlo stejně a ve chvíli, kdy můj žal zmírní na intenzitě, seženu si náhradu za pohřešovaného společníka.
Odhodlaně stisknu tlačítko pro zapnutí počítače.

Budu moc vděčná za hvězdičky, názory a rady! Děkuju!