Za oponou snů /POZASTAVENO/

53. Bez možnosti úniku

Rána. Úderná a dunivá.
Ohromná síla mne odhodí. Máchám v jednom víru údy, dokud zády nenarazím o tvrdý povrch. Zem. Otřesný náraz. Vyrazí mi dech z plic. Přesto však osvobozující.
Lapu po dechu. Jako by byl vzduch něčím neuchopitelným, prokluzoval mi mezi prsty. Nedokážu myslet na nic jiného, jen na to beznadějné škytání připomínající slepé tápání ve tmě. I kolem mě je tma.
Prudký nádech, dodává mi tolik síly. Bojím se znovu vydechnout, bojím se, že už se mi onen blahodárný kyslík nepodaří do plic nasát znovu. Jenže pak se začnu dusit. Výdech. A pak... Nádech. Výdech. Nádech. Otevřu oči. Několik vteřin zůstanu nehybně ležet. Žiju. Nevím, jestli se radovat či plakat. Mám sto chutí udělat obojí.
Otevřu oči, vzepřu se na loktech.
Drak klesl do trávy. I on žije. Rozezleně zakmitá jazykem, zakončeným hadí vidličkou. Co se stalo?
Jeho šupiny se zježí, až ve mně zatrne. V očích se blýská. Potřese hlavou. Fey stojí asi metr od něj. Hrkne ve mně. Jenže ona si je jistá, co dělá. „Neboj se, Rinson," zašeptá. Natáhne ruku před sebe, dlaň propne a jistě přitiskne k vzduchoprázdnu. Jako bych se ocitla zpátky ve svém snu, kdy jsem ztratila Ronyho.
Nemůže pryč. Až nyní si plně uvědomím význam té věty. Bolestivě na mě dolehne. Je uvězněna, bez možnosti úniku. Stejně jako já jsem byla oné osudné noci. Obklopena čtyřmi zdmi, kolem les, a pak - mihnutí zrzavého ocásku. Její výběh možná dosahuje větších rozměrů, jinak mi připadá takřka totožný. Příliš podobný.
Pomalu se sbírám na nohy, nepřestávám však dvojici pozorovat. Stále se mi nedaří předcházející dění vstřebat.
Rinson přitiskne čumák k přepážce, jako by se jím chtěla opřít do Feyiny dlaně. Přivře oči, jejich pouto, i když netrvá dlouho, je najednou jaksi důvěrné. Odtáhne se, při čemž frkne, kolem jejích nozder se rozprskne spousta drobných sotva patrných jiskřiček. Sleduji, jak mizí. Jednou tu, a pak zas pryč. Není zlá, dokonce vypadá mírumilovně. Působí spolu s Fey jako dlouholetí přátelé.
A najednou se v ní cosi zlomí. Cosi hluboko uvnitř zahořkne, náhle její oči propadnou ještě sžíravější, ještě drtivější zášti. Co se stalo? Zachvátí mě panika, když drak mátožně zvedne hlavu a zarejdí jazykem. Vystartuje příliš náhle. Plnou silou se vrhne na Fey - jenže ona přepážka mu v tom zabrání. Zapomněl na ni? Věděl o ní? Ozve se dutý zvuk, ne o moc odlišný od toho, jenž pročísl vzduch před chvílí. Tentokrát je však znatelně tišší. Neznámá energie mě málem odmrští znovu, jsem však připravena jí vzdorovat. Vše se kolem přežene jako jedna vlna. Fey zavrávorá. Rinson se zhroutí, již podruhé skolena neexistující zdí. Zlost v lávových očích žhne. Nehýbe se, jen několik dlouhých vteřin hledí na Fey. Nedovolím si hnout se. A ani Fey se z místa nehne. Dokonce ani pohledem neuhne, jen ho dračici úpěnlivě, zoufale vrací. Rinson se hbitě otočí a pokořeně zmizí, plazíc se jako had. Přesto její vystupování mluví jasně - tohle není konec, ona neprohrála. Jednou se vrátí, jednou to vrátí nám oběma. Tohle je jen začátek její pomsty.
Všimnu si, že Fey za celou dobu neodlepila dlaň od stěny. Konečky jejích prstů zbělely; neodtahuje se. Jen zkoprněle hledí do prázdna, do míst, kde ještě před několika okamžiky zuřila Rinson. „Myslím, že jako mládě měla s lidmi nějakou špatnou zkušenost, proto je taková," promluví jaksi přepadle. Otočí se na mě, jako by si až teprve nyní uvědomila moji přítomnost. „Ach, promiň. Neměla jsem tě sem brát. Bylo zřejmé, že bude rozrušená." Hluboce si povzdychne. „Chtěla jsem, abys ji viděla. Víš, tomu alainareonovi, co jste přinesli, chybí drak, který by se o něj postaral. Říkala jsem si, že bys ráda viděla jeho budoucí adoptivní matku, jíž se, jak doufám, stane právě Rinson." Její dlaň se odlepí ode zdi. Napnu se.
„Co když mu ublíží?" namítnu. Neubráním se nedůvěře. Proč se o něj nemůže postarat Fey?
„Rinson ztratila své jediné mládě v Reiánských skalách. Prý byla strašně hlučná. Díky Ashe se nám ji podařilo zachránit - měla tři zlomené obratle a tedy nedokázala létat. Měla ohromné štěstí, že se zrovna tou dobou potulovala Asha kolem," pustí se do vypravování Rinsonina osudu. „Strašně zatrpkla, pravděpodobně šlo o její první mládě. Zapadlo kamsi do pukliny ve skále a nejspíš se nedokázalo dostat zase ven. Jeho tělíčko už tlelo, když jsem tam byla, každopádně Rinson je odmítala opustit. Musela ho tam strážit týdny. Nedokázala se od něj odpoutat, ta ztráta je pro draky příliš vysoká. Zvláště, když byla matkou poprvé. Takové rodičky, které přijdou o své první mladé, hodně často čeká špatný konec. A ten málem postihl i Rinson." Bolest v hlase Feyere sžírá, takřka ji tráví za živa. Jako by to prožívala s Rinson.
Zlomené obratle. K tomu zvíře nepřijde každý den hlídáním zesnulého mláděte. „Co se stalo?"
„Strážila ho," pokrčí rameny. „Mám takovou teorii, že se odmítla hnout z místa. Dokonce za tu dobu nic nepozřela. A pak se objevila jiná nareonka s mláďaty a ona se rozhodla, že se ujme jednoho z nich. Zesláblá nedokázala bojovat, a tak ji čekala ošklivá prohra. Nareonka ji musela vylákat někam vysoko, a svrhla ji dolů. Při tom si Rinson poranila páteř." Smutně se pousměje - i když vlastně koutky úst roztáhne, mám pocit, že jsem tesknější posunek již dlouho neviděla. „Ležela tam a kvílela, jako by si přála jen, aby to nějaký predátor už zkrátka ukončil. I když přežila, mám strach, že udělá nějakou blbost, až ji vypustím. Zdá se mi zatvrzelá, věčně vzteklá, ztracená... K lidem je zlá, ale k dráčeti by taková být nemusela. A takhle malé dráče nedokážu vychovat tak, aby se mohlo vrátit do přírody, je staré jen sotva pár dní." Protáhne si prsty, to gesto se mi zdá strašlivě nepatřičné. „Každý sám za sebe se asi neuchytí. Ale jako by jejich cesty chtěl spojit sám osud, spolu mají naději."