Za oponou snů /POZASTAVENO/

43. Mít v žilách magii

Jason se k nám připojí až při zpáteční cestě. Věnuje mi zářivý úsměv, když mě spatří, načež ospravedlní Feyere svůj pozdní příchod. Prý ho zdržel srnec. Nic víc se nedozvím.
Tma postupně přikryje krajinu a skrze černotou natřenou oblohu prokouknou první hvězdy, zatímco měsíc zůstane našim očím skryt. Jason vyčaruje menší svítivě modrou kouli, která se nám stane jediným zdrojem světla. Její zář není oslňující, avšak dosáhne překvapivě daleko. Ochladí se, ze západu se k nám žene studený vánek. Překvapivě mi však zima není - dost možná přičiněním Feyere nebo Jasona. Mráz mě obklopí, ale skrze mou kůži neprostoupí. Jako by mě pouze laskal po kůži.
Dlouho kráčíme, než před námi vytane mdlý žlutavý svit - důkaz, že chaloupka není daleko.
Ve chvíli, kdy k ní konečně dojdeme, sotva pletu nohama. Lýtka mě bolí, jak jsem byla dlouhé hodiny bez přestávky na nohou.
Jason s Feyere mě zavedou do skromné jídelny, obývacího pokoje a kuchyně v podobě rohové kuchyňské linky v jednom. Starobylý nádech tu nepostrádá zhola nic - vše je vyrobeno ze dřeva a spolu s jeho druhy se tu střídá i velká škála odstínů hnědé. Na rozdíl od mého pokoje to tu přímo srší životem, o zabydlenosti svědčí halda papírů a knih rozházených na stole, všelijaké dřevěné sošky a ozdoby na parapetech a špinavé nádobí ve dřezu. Rozhádaná Asha s Aaronem sedí na zemi u rozehraných šachů, jako by stálo přílišné množství práce poklidit stůl. Přes šedivou pohovku je ještě ke všemu přehozené nějaké triko a na podlaze se ladem povaluje ponožka. Ona nedbalost mě svým způsobem zahřeje u srdce. Stane se mi důkazem, že ať už jsou tito lidé zač odkudkoli, s mocí jakoukoli, stále si stačili zachovat svou lidskost.
„Ještě, že už jste tu," vychrlí na nás Asha místo pozdravu, načež vypískne jako malé dítě. „Aaron strašně podvádí!"
„Jaký podvádím!?" oboří se na ni Aaron, „To, že jsi úplně marná, není moje chyba!"
„Tak se zase utišíme, ano?" vecpe se mezi jejich spory Feyere se svým obvyklým nadhledem.
Jason ležérně složí ruce na prsou. „Přesně tak. Pozabíjejte se, až tu nebudem."
Asha obrátí panenky v sloup, na znamení příměří zvedne ruce nad hlavu. Přesto si i z tak nevýhodného postavení zachovává svou důstojnost. „Dobře, dobře." Na Aarona se při tom ani nepodívá. Onen slib míru je určen nám, nikoliv jemu. Asha se vzdává hádek pro nás; spor s bratrem pro ni nadále zůstává neukončený. Tímto ho pouze odkládá na později.
„Tak co ten slíbený ohnivý koláč?" Navzdory nenucenosti, s jakou Jason otázku vysloví, nezastře ve své intonaci doslova sžíravou chuť.
Při zmínce o jídle se mi sevře prázdnotou zející žaludek, svraštělý a vyhládlý. V ústech se mi vzpění sliny, tak moc prahnou po byť jediném soustu potravy.
„Ach, ano," ožije Asha. Prudce se postaví a jediným máchnutím ruky vyklidí zaházený stůl. Stačí letmé gesto, a veškerý nepořádek se sám sune stranou, jako by se chtěl klidit před Ashinou rozvernou náladou. V mžiku se ony sešity, knihy, třpytné různobarevné kameny a další mně neznámé předměty nahrnou na jedinou hromadu na kraji stolu. Šustot papírů protne Ashino tlesknutí. „Tak, to by bylo," pohodí rameny.
Do boku mě žďuchne Jason při vší své rozpustilosti, jeho rty se téměř důvěrně otřou o mé ucho. „To ti pomůže na ten tvůj hlas," řekne potichu. Ani na vteřinku nezaváhám, moc dobře vím, co tím myslí. Můj hlas je ochraptělý, zmožený předvčerejší ztrátou Ronyho. Kdykoliv promluvím, hlasivky kolísají v nepřirozených tónech jako nezdařená melodie - jako vrzání smyčce nezkušeného dítka o struny houslí. Cítím, jak mi po tváři rozlévá ruměnec. Potupující intonace, která mě provázela a stále provází, kdykoliv promluvím, se mi nikdy nezdála více ponižující. Vědomí, že nejsem sama, kdo si struktury mých občasných slov všiml, se zdá být úděsné, i když mi to mělo být jasné. Jenže nebylo. Dokonce jsem na několik dlouhých hodin zapomněla.
Zdánlivě soukromý rozhovor se ukáže být veřejnějším víc, než by mi bylo milé. „A taky ti to dodá spoustu energie," vloží se do toho Asha. I když naši chvilku zničila, jsem jí vděčná za okázalé odvedení téma.
O desku stolu zařinčí plech. Téměř nadskočím, když onen nelibozvuk náhle pročísne do klidu pohrouženou místnost.
Asha se k němu téměř znalecky vrhne. Prsty nad ním zatřepotá ve vzduchu, jako by ji jen zajímala teplota nesoucí se nad ním. Pak se obrátí k Feyere a položí jí ruku na rameno. Ta jen odevzdaně přistoupí blíž, v řetězové reakci stiskne Aaronovo rameno a ten zase Jasonovo. Po takřka stejných intervalech se jejich ruce zvedají; sehraně, jakoby vedeny jakýmsi vnitřním hlasem. Na mé rameno dopadne Jasonova teplá dlaň - i přes svetr cítím, jak zní doslova sálá podmaňující teplo. Příjemnému konejšivému horku se bez váhání poddávám.
Vedle mě už nestojí nikdo, abych mohla posunek zopakovat po ostatních. Naštěstí to po mně ani nikdo nechce.
Asha však vzápětí ruku od Feyere odtrhne, načež ji rusovláska popadne za paži, jako by se tak mohl náš řetězec přerušit.
Mým tělem koluje žár, podlamují se mi pod jeho přílivy klena. Proudí z Jasonovy ruky, abych mu ho následně odevzdala - v nekonečném cyklu. Nechávám se jím laskat, nebráním se mu, a on na oplátku nechává mě.
Až když se pod Ashinými dlaňemi objeví podivná tmavomodrá látka plynné konzistence, připomínající páru, pochopím, že nejde o ledajaké teplo. To, co můj organismus tak plavně přijal za své, to, co mi v žilách pění adrenalin, není obyčejné teplo, nýbrž energie. V mých žilách cirkuluje magie.
Ono prozření mi vezme dech ode rtů. Vžívám se do naprosto nemístně přirozené nadpozemské síly, která se stala součástí i mě samé. Jak je možné, že si to ani neuvědomuji? Jak je možné, že se mi to zdá stejně samozřejmé, jako třeba dýchání?
Škubnu sebou v náhlé touze se podivným jevům vykroutit. Tohle nejsem já - tohle nemůžu být já. Zatoužím se tomu čemusi vymanit, vyklouznout ze spárů onoho nepojmenovatelného zvěrstva, ať už jde o cokoliv.
„Elisabeth," řekne Jason a k mému překvapení to vůbec nezní jako napomenutí. Spíše v onom slově postřehnu cosi připodobnitelného k pochopení. Na malý okamžik dlouze sevře oční víčka, jeho už tak výrazné lícní kosti vystoupí snad ještě o něco víc. Když oči znovu otevře, jsou zakaleny tím, co běžně vídám u starých lidí. Poznamenány proudem času, jakoby procitlé a znavené životem. Jako by zestárl o mnoho let; nikoliv však tělesně, nýbrž duševně.