Za oponou snů /POZASTAVENO/

17. Něžné hrátky vod

Časně z rána, asi před osmou hodinou, těžko soudit bez hodin, dorazíme k vodě. Široká, krajinou se líně valící, řeka se táhne až kamsi do dáli za horizont. Nese s sebou listí, klacíky, jehličí a jiné přírodní nečistoty, jako by je přepravovala na míle daleko a doručovala tímto způsobem zásilky z různých koutů rozsáhlého lesa. Mlžně odráží stromy coby vlnkami a listím zbrázděné zrcadlo, ale ona jistá zastřenost odrazu jí spíše dodává na přirozenosti, ne jako uhlazené fontánky a umělá jezírka s vodou třpytnou, blyštivou skoro jako samotný křišťál ve vší své kráse. V jejím okolí se vyjímá rákosí, orobince a další rostliny libující si v okolí vodních ploch, a do světa křičí svou skoro nepřirozenou jedovatě zelenou barvou. Žijí si ve stínu statných, nyní docela olysalých dubů, buků, javorů i jehličnanů - borovic a smrků -, přesto zdaleka nepůsobí dojmem, že by živořily nedostatkem slunečních paprsků. Nejspíše se mají lépe, než samotné stromy.
Není to podívaná přímo z pohádky, ale mé srdce si tak získala o to více. Několik dlouhých vteřin se kochám klidem, který přímo čiší z toku, že mi zprvu nedochází zásadní fakt.
Ta řeka nám kříží cestu.
Ale jak se přes ni dostaneme? V dalekém okolí se přes ni neklene žádný most ani nic jemu podobného, co bychom mohli použít k překročení překážky. Okamžitě se obrátím na Ashu s Aaronem v naději, že budou vědět, co dělat. Jenže oni nasadí podobně bezradný výraz, jaký se musel zrcadlit i v mé tváři. „Co teď?" zasýpu. Zaplaví mě vlna zmatku a zklamání. Nemůžeme to teď vzdát! Zahledím se na poklidnou hladinu, která nám zatarasila cestu. Navzdory mrazivému vzduchu mi není chladno, ale při představě ledové vody, která se líně sune dobrých deset metrů širokým korytem, nepotlačím zachvění. Copak je to naše jediná alternativa? Naše tůra se zdá být nekonečnou, avšak kdybych k tomu připočetla ještě nachlazení, naše plány by se naprosto vyhrotily.
Přesto mi tu něco nedává smysl. „Jednou už jste se přeci na druhý břeh dostat museli." Moje hlasivky podivně vržou a chrastí, skoro jako dlouho nepoužívané dobové dveře, a v krku mi žhne. Nicméně teď není nejvhodnější chvíle to řešit.
Po několik okamžiků mi nikdo neodpovídá, až nabudu dojmu, že mou otázku neslyšeli, ale těsně před tím, než ji stačím zopakovat, promluví Asha.
„Desky se pohnuly," pronese šeptem a vláčně, slova protahuje bez špetky emocí, jako by si ještě ani ona sama nerozmyslela, jaké city cítit. Nebo jako by ony emoce byly natolik dynamické, že je ani nedokázala vložit do mluvy.
„No, vidíš, stejně na tu teleportaci dojde," prohodí Aaron směrem k Ashe.
Zbystřím. Teleportaci? Musím si několikrát sama pro sebe zopakovat, že tohle je sen, abych si uvědomila, že tady jsou podobné jevy reálné. Vlastně by mě nemělo překvapovat, že Asha s Aaronem tyto prvky ovládají, ale proč jich dosud neužili? Dokáží se ti dva skutečně pohybovat z místa na místo pouhým lusknutím prstů?
„Ne, ne, ne," odsekne Asha rázně. „Ne a ne. A ty víš proč. Měl jsi štěstí, že jsem tě s tím neotravovala o té přestávce, ale to jsem si nemyslela, že budeš i nadále tak lehkovážný. Sledoval jsi Elisabeth, aniž bys obhlídl, zda je vzduch čistý."
„Taky že čistý byl."
„Zapomněl jsi! Ostatně jako vždy. Kdyby ses trochu rozhlédl, zjistil bys o dvou kočkách, které tou dobou před třemi hodinami byly jen o dva bloky dál. Takové chyby si nemůžeme dovolit!" běsní Asha s jednou rukou v bok a druhou přehnaně máchající ve vzduchu, až se mi z toho naježí chloupky na zátylku. Aaron zůstává jako obvykle stoicky klidný. Zády vyhledá oporu v podobě kmene vysokého stromu, aby se mohl pohodlně opřít se založenými pažemi. Batoh nechá ladem odhozený vedle sebe.
Připadám si nepatřičná, ale to se zdá stále lepší, než být součástí šarvátky. Připomene mi to vstup do lesa, který doprovázela podobně vypjatá situace.
„Taky, že jsem o nich věděl. Nepřipadaly mi nebezpečný," nevrušeně pohodí rameny.
Jenže Asha vede svou. „A taky by sis všiml mě."
Trefa do černého. Aaron se ošije a nonšalance z jeho obličeje na malý okamžik vyprchá. „Samozřejmě, že jsem si tě všimnul," zatvrdí se opět.
„Aarone! Ty nikdy nepřiznáš chybu!" zaúpí Asha.
„Proč bych měl přiznat chybu, které jsem se nedopustil?"
„A přestaň se přede mnou uzavírat. Stejně poznám pravdu."
Aaron obrátí oči v sloup, ale nic nenamítne. Místo toho řekne jen: „Nechápu, proč to musíme probírat právě teď. Nechceš spíš vymyslet, jak se dostat přes tu zatracenou řeku?"
„Chci tím říct, jak moc neponaučitelný rozum postrádající tvrdohlavec jsi." Ashin hněv pomalu vyprchává, rysy v jejím obličeji viditelně povolí. „Vážně si myslíš, že jsme v situaci, kdy si můžeme dovolit volnou teleportaci s novým členem? Jacob se v tobě šeredně spletl, když tě poslal do terénu. Měla jsem mu to rozmluvit. Však já věděla, proč tě sleduju. Jedna chyba za druhou, a jen díky tvé lehkovážnosti a roztržitosti."
„Senzace. A co ta řeka?"
„O tu už se postarám."