Za oponou snů /POZASTAVENO/

37. Zrzavý přízrak

Prostor, který mi Asha poskytla na ptaní, tímto definitivně hasne. Její tón mi to dá jasně najevo.
„Toho maličkého jsem předala do péče Fey, prý byl dlouho bez matky a je podvyživený," nadhodí jakoby mimochodem. Něco mi však říká, že se jen snaží odvést téma. „Myslím ale, že to zvládne. Fey mu poskytne prvotřídní péči." Na malý moment se mezi námi rozhostí ticho, ale netrvá dlouho a výřečná Asha nevydrží a urychleně jej ukončí. „Musím říct, že jsi mě potěšila. Nikdy by mě nenapadlo, kolik potenciálu by se v takové osiřelé neznalé holce mohlo ukrývat. Nejen, že se ti povedlo mě vyhnat z myšlenek, ještě ke všemu slyšíš draky. To je úžasné." Doslova se rozplývá, její papenky takřka září.
„Ale," namítnu dříve, než stačí pokračovat, „Vždyť jsi ho taky slyšela." Potřebuje snad člověk trénovat k tomu, aby slyšel tak trýznivě odporný pláč?
Asha se na mě rozvážně podívá. „Víš, slyšet draky je obrovský dar. Ne každý jím disponuje."
„Takže existuje někdo, kdo jinak běžně slyší, ale takhle hlasitý řev už ne?" Nedokážu skrýt ironii, jež z mých dovětků přímo čiší. Vím, že tím rozpoutávám novou diskuzi a možná až příliš intenzivně vnímám Ashinu nevoli mi vše vysvětlovat. Zdá se být netrpělivá. Zvědavost mi však nedává jinou volbu, než prahnout po nových poznatcích.
„Ano, třeba takový Aaron ani Jason to neslyšeli," odvětí.
V hlavě se mi vynoří výjevy z lesa, kdy mé uši naříkaly spolu s oněmi hrůznými zvuky. Oba chlapci byli naprosto zmatení a dezorientovaní, jediná Asha věděla, co se děje. „Ale ty ptáky slyšeli."
„Přesně tak. Jenže draci narozdíl od ptáků používají křik, který dokáží postřehnout pouze vnímavější jedinci."
Najednou jako by něco zapadlo do sebe. Jejich nechápavé pohledy, dokud jim Asha neobjasnila přítomnost draka. Dar, který oni nedostali. Skřípavý dračí jekot, jenž nikdy neslyšeli a nejspíš ani neuslyší.
„A v čem spočívá ta výhoda? Div jsem tam neohluchla," stojím si zatvrzele za svým.
„No, to máš pravdu. Je to nesnesitelné a lze jen těžko uvěřit, že by lidé s byť jen špetkou sluchu mohli nevnímat něco takového, ale je to tak. Jednou se v tom naučíš vidět i jiné stránky, ty pozitivní." Chci ve vyzvídání pokračovat, jenže to už mě Asha hrubě chytne za předloktí a odvláčí mě ven.
„Na tohle rozprávění nehodlám plýtvat časem," prohlásí, zatímco mě táhne ven. Nechám ji, věrně klopýtám v jejích stopách. „Budu se muset vrátit za Benjaminem, takže tě tu po okolí provede Fey. A možná ti toho poví víc."
Venku dřepí ona rusovláska na zemi tvořenou pošlapanými lány plevelu, provokujíc lišče šiškou. Zrzavé štěňátko po ní chce chňapnout, avšak jeho čelisti skousnou na prázdno, když mu šiška v zrzčině zpětném manévru proklouzne mezi zuby. Z jeho hrdla se vydere cosi mezi vrčením, ňafnutím a štěknutím, k němuž má však ještě hodně daleko.
Pohled na ně má pro mě osvobozující účinky. Jako by kdesi v hlubinách mé duše tály ledovce napěchované žalem, pomalu se rozpouštěly v nevinnou břečku, prozářenou paprsky štěstí. Právě to bylo důvodem, proč jsem si pokaždé pořídila nového psa v naivní domněnce, že by se mi třeba tentokrát podařilo uniknout onomu prokletí, jež mě na každém kroku pronásledovalo. Psi dokázali léčit vnitřní rány.
Lišče zacuká zčernalými oušky a otočí se na mě. Ona korálková očka mě naprosto okouzlí, ale zároveň mi něco připomínají. Jsem si jistá, že jsem je už někde viděla. Jenže kde?
To už se však lištička přiřítí ke mně, podobně jako lavina rudého sněhu, vábícího k pohlazení. Zabořím prsty do záplavy rezavých chlupů tak jemných, že blahem přivřu oči. Tolik heboučký kožich mohla mít jen mláďata.
Zvířátko se po mě doslova střemhlav vrhne, div mě nepovalí na zem. Během vteřiny se octnu ve směti liščích polibků, rudooranžových barev a měkké srsti. Odpoutá mě od trýznivých starostí, na svém huňatém kožíšku je odplavuje kamsi za moře, na zapomenutý břeh.
Tvář mám během chvíle zvlhlou od liščích slin, zatímco opakovaně zajíždím rukama do oné sametové slasti pro hmatové vjemy.
„Tohle je Feyere," zarazí Asha mé nadšení z liščího shledání. Proderu se směsicí laskání jazykem do reality a ohlédnu se za černovláskou. Kývne k oné zrzce - má bledou pleť a nos zdvižený nahoru. Usměje se na mě, předvede mi tak řádku křivých, vedle sebe nedbale poskládaných zubů.
„Ty musíš být Elisabeth," prohodí. Krátce přikývnu.
Jako by tak chtělo dát najevo, že mu mám věnovat víc pozornosti, začne mi lišče s mlaskáním olizovat bradu. „Líbíš se jí," zasměje se Asha.
Zanořím nos do jeho kožichu, abych mohla plnými doušky nabrat do plic jeho pach. Voní svým štěněcím způsobem. „Je to miláček."
Asha však zvážní. „Možná si tě bude chtít vybrat." Zní lehce nejistě, jako by se nemohla rozhodnout, jestli je to vlastně dobře nebo špatně.
„Ne," hlesne rusovlasá Feyere nadneseně, takřka pateticky. „Ona už si vybrala."
Na malou chvíli obě ztichnou, jako by se musely vypořádat s liščím výběrem. A já opět nemám sebemenší tušení, o čem se baví.
„Koho? A jak jako vybrala?" vyhrknu s jistou dávkou neomalenosti. Svitne ve mně paprsek naděje, že bych se třeba mohla od oné rusovlásky dozvědět o něco víc. A má předtucha nezklame.
„Někdy se stává, že si zdejší tvorové vyberou někoho, nejčastěji z řad lidí, za svého chráněnce. Proč zrovna lidi? Nevím, jak k tomu přišli, ale ta zvířata se domnívají, že náš druh potřebuje pomoci. Možná, protože jsme příliš slabí nebo je lákají dobrodružství s námi, těžko říct." Na chvíli se odmlčí a smutně, hlasitě si povzdychne. Teskně se zahledí kamsi k lesu, a když se naše pohledy znovu setkají, její oči se lesknou touhou po něčem velmi vzdáleném, snad nedosažitelným přáním. „Zpravidla si volí blízké osoby, často s podobnými povahovými rysy nebo se vzájemně se doplňujícími vlastnostmi. Vztah mezi chráněncem a ochráncem by měl být pozitivní - když vyjde najevo, že si ochránce vybral nesprávně, považuje se to za selhání. A takové selhání znamená smrt. Jde závazek na celý život, nikdy se jej nezbavíš. Máš možnost ve svém ochránci nalézt dobrého přítele nebo si z něj vytvořit úhlavního nepřítele, to pak znamená boj na život a na smrt. K tomuto závazku se upsala i tato liška. Vlastně bych ti měla pogratulovat, že ses jejím chráněncem stala právě ty." Povzbudivě se na mě usměje. V pokleku se posune o něco blíž, aby na lišče dosáhla a mohla jej polaskat po sametových uších.
Uvědomím si, že nevím, co si tom myslet. Toto lišče se rozhodlo být mým novým společníkem a vyplnit onu propastnou strž v mém srdci. Upírá na mě ony své korálky, zatímco mnou lomcuje spleť pocitů. Nakloní hlavu na stranu, a cosi uvnitř mě exploduje štěstím. Nedokážu ho nenávidět, tím si sem jistá. Nikdy bych s ním nedokázala bojovat.
Jenže pak mě zasáhne myšlenka ostřejší než ten nejnabroušenější ocelový břit. Cosi se roztříští na tisíce maličkých krvavých kousíčků, a mě dochází, že si ho nechat nemůžu. Mé štěstí se sesype jako chatrný domeček z karet.
„To nejde."

Strašně moc vám děkuju za 100 hvězdiček, neboť i když to jsou jen pouhá čísla, pro mě to znamená hrozně moc!