Za oponou snů /POZASTAVENO/

21. Na světlo vyplavená tajemství

„Dle plánovaného konceptu se neměla dozvědět nic takového," uškrne se Aaron. Je vyrovnaný, lhostejný jako vždy. Zdá se mi skoro absurdní, jak může zachovat svou nonšalanci, vydržet neprojevit sebemenší náznak soucitu k osobě v tak úzkostné situaci. Záleží mu vůbec na něčem?
Následuje krátká pauza. Rozhodnu se jí využít, bezmyšlenkovitě, dříve, než můj prostor pro otázky skončí.
„A dozvědět jsem se to měla kdy?" vyštěknu neodměřeně.
„Až na to budeš připravená, že by?" zasyčí. Jeho ledové oči žhnou, mám dojem, jako bych se popálila o led. Zachvěju se.
Nutím se ke klidu, k hlubokým nádechům a nižšímu tepu. V hrudi mi narůstá tlak, skoro jako bych se dusila ve vzduchu. Co mám dělat? Slepý útěk bez zásadní vědomosti by se mohl stát mým neblahým koncem, takovou chybu si nemůžu dovolit. Jenže později už k němu nemusím dostat příležitost. Balancuji na scestí, aniž bych měla tušení, kudy se vydat. Instinkt mi velí dát nohy na ramena, ale rozum zmáhá zvědavost. A té se také podřídím.
„Ráda bych si tu super tajnou informaci poslechla,“ prohlásím se zdánlivě sebejistým výrazem, nebo přinejmenším v pokusu o něj. V hloubi duše se však klepu jako osika.
„On tě ten smích brzy přejde," podotkne Aaron skoro až vesele z cizího neštěstí. Hajzl.
Bezejmenný kluk mě počastuje váhavým pohledem, jako by si nebyl jistý, zda jsem dostatečně věrohodná osoba, abych se takové tajemství mohla dozvědět. Rty semkne do tenké linky a do obličeje se mu vloudí zamyšlení. Když dojde k závěru, ať už jakémukoliv, do tváře se mu vrátí nepochybně násilím vydobité sebevědomí.
„Jak sis asi všimla, ve snové dimenzi jsme schopni my, vyvolení - a ano, i ty, až se tomu naučíš - ovládat jistý druh energie, na jaký tak docela nejsi zvyklá,“ vysvětlí s pomocí pomalé gestikulace rukou. Zorničkami občas nervózně těkne kamsi za mě, nejspíš po Aaronovi, který musí stát kdesi za mými zády. Odolám nutkání se tím směrem podívat. „Jsme schopni jevů, jimž se říká magie. Dokážeme s její pomocí odečítat od úst samotné budoucnosti, ovlivnit, nebo dokonce ovládat živly a soubor prvků nadpřirozených schopností či se naladit na vlnu daného člověka a..."
Můj pulz vynechá. I za onen krátký moment však prozřu. Celý svět náhle ztmavne, v uších mi zalehne a bez trochy štěstí bych ztratila i půdu pod nohama. Zamrkám ve snaze zbavit se náhle objevených mžitek, jež mi tančí v zorném poli. To nemůže být pravda. Jenže realita se staví proti mně. Všechno sedí.
Má ústa jako by promluvila za mě, jako bych nad nimi ztratila kontrolu a ona si dělala, co chtěla. „A číst v myslích jiných,“ vyklouzne z mých rtů téměř nehlasně. Stojím tam, naprosto paralyzovaná onou skutečností, která ze mě vysála svobodnou vůli. Dílky skládačky do sebe skoro bolestivě zapadnou, jako by se mi vypálily do čela spolu s veškerými mými osobními tajnostmi a vlastními úvahami.
Kluk pomalu přikývne. „No, ano," vypraví ze sebe opatrně, „Vidíme do myšlenek každého, umíme je zaměňovat za jiné a veskrze tohoto principu manipulovat s člověkem a ovládat ho.“ Mluví tiše a klidně navzdory tomu, že klid je tím posledním, co ve mně vyvolává náhlá upřímnost.
Postupně na mě doléhá tíha jeho slov. Dovedou si hrát s člověkem jako s loutkou, a to nejen s jeho tělem, ale také s jeho myslí. Dovedou ho změnit, aniž by si to uvědomil; dovedou mu sebrat vědomí; dovedou ho přimět k jakýmkoliv věcem, a on nemá sebemenší šanci na svou obranu. Naopak mu to připadá přirozené. V hlavě mi vyskáká scénář katastrof. Ničit. Mučit. Týrat ostatní. Sebe. Vraždit. Zabíjet nevinné lidi, dokonce svou rodinu. Seberou mi vlastní vůli, a pak zničí poslední střípky mé osoby.
„Tak zaprvé, nepřicházíme se zlými úmysly, natožpak, abychom svévolně vraždili lidi nebo jim kterýmkoliv jiným způsobem ubližovali," reaguje chlapec seriózně na mé myšlenky. V tu chvíli se ve mně cosi zhroutí do prachu beznaděje. Naskočí mi husí kůže z otázky, co všechno slyšeli. Veškeré mé domnělé soukromí se vmžiku rozplyne a mně nezbývá než čelit krutým deziluzím. „Za druhé, ne, nehodláme na tebe aplikovat tyto metody, i když Aaron to navrhoval. Jenže my tu jsme od toho, abychom ti pomohli a přijali tě mezi nás, pokud tedy budeš chtít. Ne abychom ti brali možnost svobodného uvažování. A za třetí, když už jsme u toho, jsou i daleko horší způsoby, jak někoho přimět k poslušnosti." Mluví stroze, téměř sproštěně od emocí. Skoro jako Aaron.
A jaké třeba? otážu se v duchu, nenacházím v sobě sílu, a vlastně ani chuť hledat ztracený hlas. Pokusím se tedy alespoň o pevný, vzpřímený pohled, i když k vyrovnanému má stále ještě na míle daleko.
„Třeba když tě někdo ovládá zvenčí, ale stále si uvědomuješ svou existenci. Vidíš svýma očima, jak provádíš ukrutné věci, ale tvé tělo tě neposlouchá.“
Brrr, děsivá představa.
Ale co když mě ovládají už teď? Hrkne ve mně. Jak se dozvím, že mi změnili myšlenky? Na druhou stranu, pak bych o tomto tématu nemohla příliš přemýšlet...
„Jen tak mimochodem, já jsem tě upozorňoval, že je strašně přecitlivělá," ozve se Aaron samolibě, „Tak to vidíš. Přesně z toho důvodu se to měla dozvědět, až bude potřeba. A tu manipulaci jsi jí fakt říkat nemusel. Stejně je to zastaralá, v téhle době, kdy se už všichni umí obrnit, nepoužitelná metoda, na kterou si dnes sotva někdo vzpomene.“
Naježím se při jeho posměšcích na můj účet a potenciálních lžích, avšak dříve, než stačím jakkoliv zareagovat, cizí chlapec pokrčí rameny: „Myslím, že si zaslouží vědět pravdu. Tak či onak nad ní máme převahu, a to nejen početní, takže nechápu, co řešíš."
To mi z plic vyrazí všechen kyslík. Jeho náhlá apatie vůči mým pocitům je jako rána do břicha, nečekaná a drsná. Palčivá. Ona čerstvě nabitá a tolik křehká troška důvěry se roztříští o zem na tisíce malých střípků společně se vším zbytkem mé důstojnosti. A zbyde tu jen mé já, krysami ohlodaná, na cáry rozervaná má maličkost.
„Já jsem to říkal,“ zazní jakoby zdálky břitce.