Za oponou snů /POZASTAVENO/

40. Pojmenovat

Vybavím si Sfarlinga a zarazím se. „Ona ještě nemá jméno?" Jak se určí, jaké zvíře ho kdy a od koho dostane?
„Ne," vypraví ze sebe Feyere zaraženě, jako by nemohla přijít na to, jak jsem k něčemu podobnému přišla.
„Sfarling ale jméno měl," namítnu spěšně, „A krom toho, není to trochu... já nevím... podřazující? Když já už jméno mám a mám vymyslet ještě to její?"
„S anery je to o něco obtížnější," hlesne nuceně. Nejspíš nemá náladu mi vše vysvětlovat do nejmenších podrobností, ale moc dobře ví o mé zvědavosti. A tak své chutě po zabrousení k něčemu jinému velmi rychle potlačí, dokonce se jí jich věrně podaří zastřít. Přesto je mi jasné, že by tak rychle a zničehonic názor nezměnila. Obdivuji její smysl pro herectví i obětavost. „Aneři bývají zpravidla nezávislí, milují svobodu. Jména v jejich jazyce vznikají od charakteristických rysů osobnosti nebo třeba nálad. Většinou jim první zástupce dané živočišné třídy, kterého uznají za způsobilého k tomuto důležitému činu, dá přezdívku ve svém jazyce. Oni si její znění přesně zapamatují, a poté ji přenesou do tvé mysli spolu s pocitovou komunikací. Narozdíl od jiných se ale na nikoho neváží, aneři nikdy a nikomu neslibují doživotní věrnost, jakou skýtá ochranitelské pouto. Vlastně je to pocta, když ti něco podobného umožní, ale v jejich očích to žádná privilegia neznamená."
Nejistě přikývnu na znamení, že mi to takto stačí. Nechci ji obtěžovat. Bojím se, aby její milosrdenství nevyprchalo podobně, jako tomu bylo u Ashy, i když ji Feyere už teď překonala na plné čáře. O to dřív by mohla její trpělivost dojít. Nezbývá mi tak, než si její výklad nějakým způsobem přežvýkat sama.
„A jestli to není podřazující?" přejde samovolně k druhé otázce. „Ona již disponuje jménem, ale ne v lidském jazyce. Stejně jako tomu je u anerů, tvým úkolem je ji pojmenovat podle svého úsudku. Ona zase dá vhodné jméno tobě, ve své řeči. Budete se tak navzájem nezaměnitelně oslovovat. Vzhledem k vašemu společnému původu to ale budete mít snazší."
Ona poslední věta, vyřčená zamyšleným polohlasem mě přivede na vážky. Co tím má Feyere na mysli? Záleží snad na místě, odkud pocházíme? Je možné, že tato liška žila nedaleko mého domova? Uznám to jako nejpravděpodobnější možnost. Nechci se vzdalovat od tématu, a tak si v hlavě udělám poznámku, abych tento roj myšlenek na Feyere vychrlila, až bude ta správná chvíle.
„Takže jí prostě mám dát nějaké jméno?"
„Přesně tak," souhlasí, ale už když se nadechuje, vím, že v tom bude nějaký háček. „Podmínkou však je, že bys ho měla vymyslet. Existující jméno by nebylo vhodné, dokonce bych jej nazvala neslušným. Abys dala svému ochránci najevo, že je pro tebe jediný, musíš jej pojmenovat nezaměnitelně. A stejně tak to udělá i on."
Hlasitě polknu. Nikdy mě nenapadlo dumat nad novými jmény, hledat neprobádané spletě písmenek, aby tak vznikly originální slova - natožpak přezdívky. Už nyní tuším, že najít vhodnou souhru hlásek nebude jen tak. O tolik jednodušší vždy bylo používat jmen, jejichž vznik ležel na bedrech někomu jinému.
„Ale jak? Jak mám vytvořit zcela nové jméno? A jak poznám, že je..." Zavrtím se, zatímco dumám, jak své myšlenky zformulovat. Nakonec se rozhodnu pro užití stejného slova, jako Feyere. „Vhodné? To pravé?"
Feyere se prudce zarazí v půli kroku. „To se prostě nedá říct," zakroutí bezradně hlavou. Zastavím také, ve zpětném rázu, sotva metr před ní. Hledí neurčitě kamsi do dáli, jako by se přehrabovala ve svých myšlenkách a zabrána do nich sotva vnímala okolní svět. „Máš času kolik budeš potřebovat, aby ses dobře rozhodla. Zkus naslouchat svému srdci a taky jí. To je vše, co ti dokážu říct." Pak se náhle ostře nadechne, zmateně zamžiká a neurčitě zavrtí hlavou. „Promiň," špitne, rty při tom sotva pohne, a pohlédne mi do očí. Nevím, za co se omlouvá. Jestli jde o její náhlou indispozici pohybu, či cože to vlastně bylo, nebo ji mrzí nedostatek rad, jež by mi mohla dát. Možná obojí.
Pomalu se rozejdeme. „Něco ti ukážu," vyhrkne sotva po pár sekundách. Koutky úst roztáhne do úsměvu a odhalí tak svůj nedokonalý chrup. Přesto se mi onen úsměv zdá o nesmírně moc upřímnější, než jakákoliv řádka rovných zubů jako z kdejaké reklamy. Najednou se zdá být o tolik veselejší, že na ni okamžik jenom překvapeně hledím. „Tohle prostě musíš vidět." Doslova září.
Zrychlí. Musím popoběhnout, abych ji dohnala a srovnala s ní krok. V její přítomnosti se veškeré pochyby nebo dokonce strach z neznámého vytrácí. Namísto toho mě doprovází zvědavost, touha poznávat nové věci. Klestíme si cestu planinami, poháněny veselou písní větru. Chvílemi dokonce klušeme a naše boty tlumeně dusají. Přidáváme, až nakonec volíme výhradně běh. My obě, ne jenom Feyere.
Můj dech se krátí nepřiměřeně rychle v porovnání s Feyere, ale nespěchá na mě. Nechá mě nastolit volnější tempo, bez sebemenšího náznaku otálení se mi přizpůsobí.
Zaujme místo po mém boku; jako bychom si byly rovnocenné a nezáleželo na zkušenostech ani schopnosti vytrvat v rychlosti. Na rozdíl od Ashy se svými sklony velit a stavět se do čela kdykoliv a kdekoliv.
Doprovází nás chuť znát, co se nachází na konci našeho běhu, v podobě čiré radosti.