Za oponou snů /POZASTAVENO/

2. Ve svitu akvamarínové modři

S trhnutím se probudím. Do očí mě uhodí modré světlo zpoza pootevřených dveří v mém jinak potemnělém pokoji. Jeho paprsky akvamarínové modři narušují příjemný noční klid, ťají jeho hustou černotu, když se sápou po nábytku a mé posteli a zanechávají po sobě v pruhu mdlé mihotavé šmouhy na podlaze, nočním stolku a mém polštáři. Procitnu takřka okamžitě.
Deku odhodím stranou a čile - až příliš, jako bych snad předtím vůbec ani nespala - se vyhrabu z postele. Do bosých chodidel mi proniká chlad z podlahy.
Obezřetně ukrajuji z té vzdálenosti, která mě dělí ode dveří, snažím se nenarušit stoické ticho, které tu panuje a napíná atmosféru jako střelec tětivu luku. Našlapuji zlehounka a pokud možno neslyšně. Mám pocit, že i můj vlastní dech je příliš hlasitý. Jako bych tak ohrozila své bezpečí. Krev mi z toho tuhne v žilách.
Vstoupím do pruhu světla, jež padne na moji pokožku a zabarví ji třpytivým namodralým odstínem.
Sevřu kliku. Ostré, leč docela tiché zaskřípění otevíraných dveří mě na moment vyděsí. Semknu rty a dodám si odvahy přejít přes práh a opustit tak bezpečí při nejmenším navozující pokoj.
Na zemi uprostřed chodby leží rozsvícená baterka, která je namířená na schodiště po mé levici, jako by na ně ukazovala, a která celou chodbu pohlcuje tyrkysovou září. Výjev mi připomíná mlhu halící vrcholky hor do křehkého závoje nevědomí - s jediným rozdílem v podobě barvy. Jako by onen opar měl utěšující účinky. Přesto nebo snad právě proto mě zamrazí v zátylku. Sehnu se, abych baterku uchopila. Stříbřitě lesklý kov políbený modrým svitem mě zastudí, až mi baterka v šoku málem vypadne z rukou. Odolám nutkání ji upustit. Domyslím si ránu, s jakou by, kdybych tak udělala, dopadla na zem. Jaká by následovala po tom, co by se zřítila na zaprášenou podlahu. Svým způsobem mi to dodává uspokojení. Řachnutí. Úder ne tolik odlišný od těch, které má na starosti šílené srdce, snažící se prorazit mou hrudí. S každým bouchnutím má žebra jakoby křupají a lámou se pod tím neúnosným tlakem, až mě bolí celý hrudní koš. 
Nějaký tichý hlásek v mé mysli na mě křičí, ať uteču. Avšak já zůstávám možná s jistou pošetilostí stát a pevně vzdoruji svému pudu sebezáchovy, a to vše jen pod vlivem pouhé zvědavosti.
Pozorně si svítilnu prohlížím, obracím ji v rukou, zatímco se na ni přenáší teplo z mých dlaní. Zklamaně však zjišťuji, že jde o skoro až sprostě prostou baterku. Až nyní mi dochází, jak moc mě ono napětí vrušovalo, a nyní, když ono svrbění postupně odeznívá, mám pocit jakési prázdnoty.
Palcem přejedu po vyrývaném podivném nápise mě neznámého jazyka, jediné zvláštnosti na rukojeti baterky, avšak ani ho nestačím přečíst, a celá místnost se ponoří do tmy. Země pod mýma nohama zmizí a já se propadnu do bezedné propasti. Údy máchám ve vzduchoprázdnu a mé uši trhá vlastní výkřik.

Otevřu oči. Jsem ve své posteli. Mrkám, abych si přivykla té troše světla. Přes závěsy se již snaží prodat první známky nového dne v podobě slunečních šlahounů, které projasňují místnost. Kéž by i noc byla tak krásná.
Donutím se dlouze vydechnout. Útržky ze snu ke mně doplouvají postupně, a chaoticky. Liščí ocásek. Pás modrého světla přes můj nárt. Kůra, jež mě dře do zad. Podivuhodný nápis. Jednotlivé dílky si skládám dohromady.
A pak se mě zmocní děs, čirá bezmoc, do níž jako bych se nořila - jako bych se nořila do oné čiré neutuchající věčné tekutiny zmaru. Rony. Sevřu víčka k sobě, jak se mi v očích hromadí slzy. Ne. Nemůžu přijít i o něj.
„Ne," hlesnu tiše. Jako by vyslovení onoho obyčejného slůvka mohlo odvrátit pravdu. Jenže ona stále zůstává, visí ve vzduchu jako smyčka, která má být určena pro můj krk. Jako hrozba. „Ne. Ne."
Zatínám nehty do dlaní, do přikrývky, do madrace. Realita na mne doléhá.
Opět. Znovu se to stalo. Znovu jsem to dopustila.
„Rony!" zaječím. Zoufalství. Sápe se po mé duši, podobně jako kočičí drápy ji řeže na nesmyslné agónií hoře zasypané pozůstatky. Nic. Místo u mých nohou, kde spal, když jsem usínala, vychladlo. V mé posteli není. Ani pod ní, ani vedle ní, ani kdekoliv jinde. I když se mi zdá nesmyslné, jak by se přes noc dostal z pokoje vzhledem k zavřeným dveřím, prohledám celý dům. Jenže zeje palčivou bolestnou prázdnotou.
Navzdory slibům jsem jej nedokázala uchránit. Zanikl v mé noční můře, podobně jako jeho předchůdci.
Zvykla jsem si. Mám na mysli tu neuchopitelnou podivnost do reality zasahujících snů. Na bolest si zvyknout nelze. A já jsem živoucím důkazem, jak moc jsou někteří lidé pošetilí. Nad sny vyzrát nedokáže nikdo. Jejich semena jsou uvnitř všech - za nocí jako je tato jen vzklíčí v noční můry, které mě obírají o vše. Ale stále jsou výplodem fantasie mého zrůdného zvráceného a zřejmě cynického podvědomí. A člověk nedokáže bojovat sám se sebou.