Za oponou snů /POZASTAVENO/

44. Jazyky ohňů

Pak však zavrtí hlavou a všechny ty sečtené roky života v jeho panenkách náhle zhasnou a nahradí je onen prapůvodní mladistvý věk. Jako by šlo o pouhý klam, jemuž můj zrak tak snadno podlehl. Jako by to ani nemohla být pravda.
Ashiny ruce obklopí nejprve modravý dým, avšak velmi rychle se z něj barva vytrácí, až zbyde prostá tmavě šedivá. Dlaně se náhle začnou plnit nelítostným popelem, který jako by vyvstával z podivného kouře. Zprvu si onoho hromadícího se prášku nevšimnu, ale ve chvíli, kdy se ze sepjatých rukou začne sypat, ho spatřím při vší intenzitě. Hrne se do rukou, těžko říci odkud se bere. Přesto ho je čím dál více. Sype se mezi prsty černovlasé dívky, jíž se zmocnila přemýšlivá grimasa - rty se stáhly do tenké linky, oči se přimhouřily zanícením do onoho mně neznámého dění, čelo zbrotily krůpějky potu. Ona však ví, co dělá, její jistota se zdá být téměř hmatatelná.
Popel proudí plynule, skoro jako voda, tříští se o plech, po jehož povrchu se jednotlivá zrnka rozběhnou do všech stran snad ještě dříve, než se s ním střetnou.
V místnosti začíná být nepřiměřeně dusno. Jako by se veškerá vodní pára dočista rozplynula a nahradil ji neúprosně dusivý suchý vzduch - teplý a dráždivý. I když jediná prachová špetička neopustila plech, nabývám dojmu, že popel vdechuji. Že se mi plíce plní neúnosným prachem, který se usazuje na jejich dně a dráždí má ústa ke kašlání. Ono nutkání však potlačím, když mým směrem Asha krátce těkne očima. I ta milisekunda mi stačí, abych si to zase rychle rozmyslela. Stačí jediný pohled do jejích beze slov napomínajících, blesky prošpikovaných očí.
Donutím se odvrátit tvář a sžíravé plameny ve svých plicích zadusit pouhou myšlenkou. V krku mě škrábe, tak moc toužím vykašlat ze sebe všechny ty ohavné látky - klidně bych spolu s kašlem ze sebe vydávila i vlastní útroby, jen aby mě nerdousil prach, který jako by ulpěl i na mém jazyku a šimral mě v krku.
Nejspíš jde však o iluzi, i když si ji zcela nedokážu vysvětlit. Nedusím se, i když bych teoreticky vzato měla. Jenže tento svět se už zkrátka vymyká běžným fyzikálním zákonitostem.
Ashiny ruce popel rozsévají po plechu, nyní již plným do výšky několika mála centimetrů. Pod mdlým světlem se občasně matně zatřpytí, povětšinou však zůstává jen fádně šedý.
Když se Asha spokojí s množstvím oné šedavé látky, její paže se rozletí od sebe a veškerý smog kolem nich se v mžiku vytratí, stejně jako prach, na nějž místo na plechu nezbylo. Onen jev doprovází záblesk, načež zářivka nad námi několikrát krátce blikne.
Vzhlédnu k ní, takřka bezděky se má hlava zvedne. Na maličký moment mě zář oslepí a před očima mi vyskákají tancující mžitky. Jenže pak si všimnu nepatrného, kmitavého pohybu. Pomíjivý, padne mi na jazyk jako olověné závaží znenadání, aniž bych si ono slovo mohla nejprve rozmyslet. Přimhouřím víčka do úzkých štěrbin, jako by mne mohly před zákeřnými paprsky ochránit vlastní řasy. Avšak to, co spatřím, mi vyrazí dech. Pod malou, skleněnou kupolí, připomínající nevšední zářivku, zůstává krytý komíhavý zdroj světla. Lehce sebou mrská jako neposedný jazýček hadího dráčka, když nás spatřil poprvé a neměl nejmenší tušení, co jsme zač. Nepatrně se cuká, skoro se zdá, že se spoutaný chce vysvobodit z popruhů, onyž mu brání v pohybu. Trvá mi, než si uvědomím, čeho to vlastně jsem svědkem. Nejde o ledajakou žárovku, nýbrž o křehký plamínek, který jako by žhnul a mihotal se vzhůru nohama. Vypadá to, že se s každičkým sebemenším poryvem vánku zachvívá, příliš slabý a pokořitelný, přesto krásný. Bez prosklených stěn, jeho brnění, by uhasnul a obývací pokoj by se již dávno propadl do tmy. Jeho světlo však není rozechvělé nebo vrtkavé, narozdíl od něj samotného. Ona zář je překvapivě mocná a silná natolik, aby prosvítila celou místnost. A dokonce i lehce nažloutlá jako obyčejná žárovka - sice se zdaleka slunci nevyrovná, přesto jde o průměrné umělé osvětlení, jaké bych od maličkého plamínku nečekala.
Jenže to už mou pozornost upoutá ohňostroj jisker, načež veškerý obsah pekáče jako na povel vzplane. Ozve se tlumený, vzletný zvuk, jaký by se dal přirovnat údernému nárazu vichru o překážku. Zděšeně nadskočím, i navzdory vysoké teplotě mi náhle naskočí husí kůže a já se zatřesu. Nikdo tomu však nevěnuje pozornost. Zraky všech přítomných se upírají do nevysvětlitelného ohně. Tento ale nezáří jako maličký plamínek nad našimi hlavami a narozdíl od něj se zdá být o mnoho krvelačnější a hladovější. Nepochybuji, že spolyká vše, co mu přijde do cesty.
Asha nad ním bez sebemenší známky strachu příkře mávne a čas se jako by zastaví. Musí uplynout několik vteřin, než se odvážím vydechnout. I oheň se zastavil, ustrnul. Jeho plameny tmavnou, až neberou jakéhosi vínového odstínu. Nepohybují se, jakoby zasaženy bleskem. Ohníček zajišťující osvětlení ale ve svém škubání pokračuje bezelstně dál.
Jason svou ruku, jíž mi dosud svíral rameno, odtáhne a mně se náhle podlomí kolena. Okolí se pojednou stane rozmazanou šmouhou. Jako by mi tak sebral i cosi, co mě drželo na nohou.