Za oponou snů /POZASTAVENO/

39. V říši divů a zázraků

Čas utíká rychle - příliš rychle na to, abych ho stačila byť jen postřehnout. Důkazem jeho rychlosti je pouze slunce putující po obloze, jako by jej někdo hnal do péřových mračen nízko nad obzorem. Feyere mě provede po okolí. Povětšinou putujeme mlčky, ticho narušujeme zejména tehdy, kdy mi chce dívka něco ukázat. Je pečlivá a klidná, všimnu si, že vlastní emoce téměř nedává najevo. Za to se ale stará o mě. V její společnosti si připadám uvolněná, zbavená všech strastí.
Konečně dostávám příležitost si ji pečlivě prohlédnout. Zdá se být drobná, ženské křivky jí zatím přiděleny nebyly. Nemůže jí být více než patnáct, i na svůj věk se však vyznačuje vyspělostí v oblasti chápání druhých. Děti jejího věku, které jsem občas kdysi se steskem pozorovala zejména při cestách domů ze školy, povětšinou bývaly zahleděné do sebe, kolikrát nepokrytě sobecké.
Feyere je jejich protikladem. Představuje dílek nezapadající mezi ostatní, vyjímající se nejen nezvykle oranžovými vlasy, vedle nichž ty mé působí takřka otřele hnědě, ale také neuvěřitelnou dávkou všímavosti a empatie.
Její pleť nabírá světlejšího odstínu - přesto se Aaronově bílé kůži zdaleka nevyrovná. Mezi jemnými dětskými rysy obličeje se vyjímá pršáček, jakoby zkropený sprškou pih. Přívětivé duhovky mi připomínají barvu moře; světle modré, a při tom teplé, že mě z nich takřka hřeje u srdce. Upírá jich na mě, zatímco popisuje okolí.
Názvy mi postupně splývají a odchází z paměti takřka bez povšimnutí, přesto mi některé pojmy utkví. Vzdálené hory, kam Sfarling odešel, nesou kromě jména Tassinské vrcholky i mnohem všednější přezdívku - Aneří hory. Feyere se zmíní o nekonečných stádech anerů, která v oné stovky kilometrů táhnoucí se pahorkatině nalezla domov. Prý z ní mohu vidět pouze štíty, které ve skutečnosti obehnávají obrovské území nerovného terénu. Proto se také nazývají vrcholky - pojem pohoří je totiž přehnaný.
„Nalezla bys tam nádherná údolí, skýtající pastviny pro miliony anerů. Zavítala jsem tam jen jedinkrát, ale tu scenérii si dokážu živě vybavit dodnes. Útočištěm anerů jsou však až samotné svahy a kopce, těch je tam hojně," vysvětluje, když projevím zájem. Dychtivě ji poslouchám, aby mi jediné slůvko neuniklo. Přesto bez úspěchu.
Pro svou výjimečnost si zapamatuji Reiánské skály na severu, přímo naproti Tassinským vrcholkům. Vysutá skaliska se hrozivě tyčí nad lesním porostem, dle Feyere strmá a záludná. Ony strže, kaňony a všemožné prolákliny, z obou stran vměstnány mezi příkré kamenné stěny, skýtají nebezpečí v podobě bezedných černočerných propastí; hrůzných chřtánů, které spolykaly nejednoho turistu. Pojem bezedné propasti údajně vůbec není přehnaný. Jedna z pověstí praví, že kdo nahněvá místní obyvatelstvo, je shozen dolů. Říká se, že skončí odsouzen k věčnému pádu bez možnosti návratu. Žijí zde létavci, zejména některé druhy draků a kory, kočky obdařené o křídla.
Území, po němž se pohybujeme, spadá do Paskinské nížiny, která se proslavila rozmanitostí lesů. Mimo jiné mě také Feyere seznámí s nespočtem rostlin, avšak navzdory zajímavosti povídání o jejich léčivých a jedovatých účincích, se v nich začnu ztrácet hned u třetího květu. Překvapí mě, jak moc se zdejší flóra liší od reálného světa. Většinu rostlin jsem v životě nespatřila. I když se zdají být již povadlé, spousta bylin se ukáže být schovaná ve stínu přerostlých nažloutlých travin. Na otázku, jestli jim nevadí stín, mi odpoví s potutelným úsměvem. „Rostliny potřebují zejména jistou složku energie, jakou jim může dodat pouze Slunce, a ta se tady, narozdíl od první dimenze, pohybuje odděleně od světla."
Jen se brodíme trávou a nastavujeme tváře mdlým slunečním paprskům. Lišče nás pronásleduje. Během výpravy jsem je spatřila pouze jednou, schované v křovinách, jako by toužilo s hnědými listy splynout a stát se jejich součástí. Nemám jakýkoliv důkaz o tom, že prostě nezdrhlo, ale kdesi v hlubinách cítím jeho přítomnost. Navázalo se mnou zvláštní vztah, který snad v mém srdci jednou vytvoří vnitřní kompas jeho distance. Feyere se o něm zmínila, když jsem se jí svěřila. Mé námitky, že pouze vnímám jeho blízkost, odmávla ledabylým gestem ruky. Prý se ještě musím naučit s ním zacházet.
Uvědomím si, jak moc jsem jí prozradila. Nepotřebuje číst mé myšlenky, má mě dokonale v hrsti a vždy přesně ví, jak se zachovat, aby mě přiměla k vylití celého nitra. Její chování je klidné a nevěřím, že by se změnilo, kdybych se jí zeptala, jestli na mě používá magii. Přesto záhy zjistím, že otázku nedokážu ani zformulovat. Zní příliš urážlivě a útočně, než abych se odvážila ji vypustit z úst. A i když jsem si to nechci přiznat, existuje ještě něco, co mi nedovolí ji vyslovit nahlas - strach z odpovědi. Nemůžu se rozhodnout, jestli se jí tolik bojím nebo po ní toužím.
A tak raději držím jazyk za zuby. Stane se z toho alespoň jedna z mála věcí, které si nechám pro sebe.
Z jejích pohledů pochopím, že nejspíš tuší o mých vnitřních sporech. Přesto se do ničeho nemísí, nevypraví ze sebe ani hlásku na toto téma.
„Ohledně tvé ochránkyně, měla bys jí vymyslet jméno," nadhodí, jakoby mimochodem. Cosi z jejího podtónu mi však prozradí, že ona lehkovážnost je pouhým klamem.

Asi to vypadá, co všechno jsem si o tom příběhu už nepromyslela, že? A né, vůbec jsem ty názvy a to všechno nevymýšlela až při psaní této kapitoly. :D