Za oponou snů /POZASTAVENO/

48. Útočiště pestrosti

Do tváře mě šlehají dotěrné větve, je jich snad víc a víc. I když se mezi nimi snažím ve spěchu proklestit cestu pažema, takřka pokaždé se najde nějaká zbloudilá.
Dereme se skrze zarostlý prales, zatímco v mých uších zní eufonie ptačích zpěvů. Tento les, narozdíl od jiných, jež jsem tu navštívila, se pyšní stále zeleným porostem, košatějšími stromy, bujarejšími křovisky a větší druhovou rozmanitostí. Snad na každé kůře lze nalézt při nejmenším jednoho hmyzího zástupce už jen při letmém pohledu. Zemi tu pokrývají lopuchy, některé malé, jiné metr dlouhé, a nejrůznější kvítí; a pod nohama se mi hemží temně modří desetinozí mravenci. Carvinsonova džungle se lesu nepřezdívá pro nic za nic, nýbrž z jednoho prostého důvodu, který mi vyvstává přímo před očima. Je to krásné, neprozkoumané místo. Svým způsobem nedosažitelné.
Zatímco procházím, snažím se pozorně vnímat své okolí, a tak mi neunikne spletitě se vlnící povrch lopuchů, kdykoliv o nějaký zavadím. Jako by poskytoval zázemí neviditelným zvířátkům, jaká vlivem narušitele poplašně ožívají, než se zase zklidní, aby mohla opět splynout se zelenou barvou, které je tu všude hojně.
Tento les si žije svým životem, nezávisle na zbytku světa. Tak jej Feyere popsala.
„Snažíme se udržet rovnováhu, protože třetí dimenze se vyznačuje právě svojí labilitou. A jak jinak si to nastavit, když jediné, co je nám známo, je reálný svět?" Feyere mluví bez sebemenších potíží, jako by onen nespočet překážek, připravených pro ni samotným divokým lesem, neznamenal žádnou přítěž. Její odlehčený podtón zcela kontrastuje s její rychlou chůzí, během níž se musí prodírat pletichami zdejšího pralesa. „A proto jsme si ho dost přizpůsobili. Z chaosu jsme učinili pořádek. Nastavili jsme roční období, jež je třeba důkladně dodržovat, a mnohé další. Přesto samozřejmě existují i prvky, kterým jsme se museli přizpůsobit zase my. Tak třeba čas nebo posun kasférských desek, ale co se jeho týče, hodně jsme ho ovlivnili. Dříve během několika dnů vznikala obrovská pohoří, aby následně zase lehala se zemí." Na malý moment se odmlčí a ohlédne se za mnou. I když se snaží udržet kvapný krok, stále dbá na to, aby mi příliš neutekla. Pečlivě dává pozor, jestli ji stále stíhám. Snažím se nedělat potíže a neurvale si to razit jí v patách, aby nemusela zastavovat a čekat na mě. "Celý tento svět závisí na každém jedinci, avšak my jsme jej hodně přetvořili podle svého," pokračuje v přerušené řeči i trase. „Museli jsme k tomu však spojit své síly. Šlo spíše o to najít v něm rovnováhu, nikdy jsme nezasahovali více, než bylo potřeba. A stále jsou místa, která zůstala zcela nezasažena. A právě tím je i Carvinsonova džungle. Dělá si, co se jí zachce. Na ni podnebí, které jsme tu nastolili, nepůsobí. Je prostě svá, nespoutaná, nedosažitelná. A je to tak dobře." Z poslední věty vyčtu podivné uspokojení, což ve mně vyvolá zvědavost.
„Jak to myslíš? Proč?" vyzvídám ze strachu, že se ubere k dalšímu tématu, aniž by mi osvětlila toto.
„Prostě se domnívám, že by tento svět vypadal úplně jinak, kdyby takových oblastí nebylo. Jsme příliš nároční tvorové, lidské geny v nás touží získat nadvládu nad vším. Podobná místa, která se nám na první dobrou pokořit nezdařila a znovu se to už naštěstí nezkoušelo, nám připomínají, co jsme zač. Použití magie, která by jakkoliv ovlivnila zdejší atmosféru, je tu přísně zakázáno. Ale existují výjimky, kdy se toto pravidlo dá obejít.  Nicméně, chci tím říct, že se snažíme žít v souladu s přírodou, přesto by to nejspíš bez těchto míst nefungovalo. Kromě toho, zde kouzla mívají odlišný efekt, bude to znít divně, avšak tento les je svůj a žije si svým nezávislým životem - on dýchá," vydechne ohromeně. "Možná by šlo odlišné magické jednoty sjednotit, jenže to by nebylo správné. Tím bychom tento les zabili a vypěstovali si tu něco nového, odlišného. A lidského." I když do její tváře nevidím, dokážu si představit ustaranou vrásku, jaká musela zbrázdit její čelo.
Všimnu si, že les kolem nás mírně prořídl. Razit si cestu spletěmi větví je čím dál tím snazší. Netrvá dlouho a staneme na jen pár desítek metrů dlouhé zelené pláni obsypané drobnými nenápadnými květy, ze všech stran ohraničené lesy. „To je Cassien, jedna ze tří nezalesněných částí Cassingtonské džungle," praví Feyere bez pobídek.
„Ale... Vždyť tohle džungle není," namítnu pomalu, rozvážně. Vítr si jemně pohrává se stébly trav, které se něžně kymácejí. Doprovází nás jejich tichý šum - jako by květiny mezi sebou hrály tichou poštu.
„Ano, to máš pravdu. Ale z magického hlediska patří do téhož prostoru. A kromě toho, Cassien je vlastně jen takovou výsečí, náhlým otevřeným prostranstvím uprostřed lesů."
Feyere luskne prsty pravačky a před námi se zjeví něco neuvěřitelného. Draci. Malí a barevní. Všichni jsou zmenšeninami těch, jež jsem vídala v dětství na obrázcích knih pohádek. Měří si nás prozíravými úzkými zornicemi, až mi pod jejich náporem naskočí husina.
„To je mé království," rozhodí rukama, rty se roztáhnou do šťastného úsměvu. Vzduchem se mihne čerň, která přistane přímo na Feyně rameni. „Alisson. Saznamte se," řekne s jakousi skoro mateřskou něhou. Z onoho přízraku se vyklube černý drak, jehož šupiny se na slunečním světle modrofialově lesknou. Jeho temné fialově žíhané oči prokládané srpci zelené se přivřou do úzkých štěrbin. Křídla se zdvihnou v oblouku společně se hřbetem, jako by se tak dračí mládě chtělo udělat větším. Hledí na mne s nedůvěrou smíchanou se strachem, zatímco drápky zarývá do Feyiny mikiny. A pak škytne.