Za oponou snů /POZASTAVENO/

27. Marná snaha

S ústy otevřenými dokořán civím na ono stvoření, jež mi pohled oplácí z několik metrů vzdálené menší skalky, a nemůžu si pomoci, musím lapat o dechu. Srdce mi podivně plesá, když se snažím uvěřit tomu, co mé oči vidí. Copak tento drobek podobnější hadovi než drakovi mohl tak hlasitě lkát, nebo dokonce vzbouřit celý les?
„Elisabeth," pronese Asha tiše, v náhlém palčivém tichu je její hlas takřka narušitelem. Upřu na ni zrak a ona na mne krátce pokývne. „Pojď sem."
Váhavě se ohlédnu po Jasonovi, jako bych v jeho tváři chtěla najít odpověď na otázku, co se teď bude dít, ale on mne jen očima pobídne, abych ji následovala. Sklouznu tedy dolů z anerových zad a rozklepanými kroky dojdu k ní. „Kde je?" otážu se nejistě, stále se nemůžu smířit s faktem, že by oním strašlivým drakem mohl být onen rudý uzlíček. Nemusím ani zmiňovat, o kom mluvím. Vím, že pochopí i tak.
Asha se tajuplně zazubí. „To je on, ty hlupáčku," zahihňá se, s náhle nasbíranou novou dávkou bezstarostnosti. Z ramen shodí batoh, chvíli se v něm přehrabuje, než vyloví sendvič. Vyprostí jej z potravinářské fólie a část z něj utrhne. „Pomůžeš mi?" Netuším, jestli tato věta byla zamýšlena jako otázka či ne, ale rozhodně to jako otázka nevyzní.
Podá mi onen ždibec jídla, a tak jej rozpačitě sevřu v prstech. „Musíme ho chytit. Pravděpodobně přišel o matku, protože jinak by tu už dávno byla. Buď je to vyděděnec, nebo je jeho máma mrtvá," informuje mě stručně. Když nechá sendvič položený na svém batohu za sebou, bez otálek pokračuji v jejích stopách. Všimnu si, že našlapuje nadpřirozeně potichu, těžko říct, jestli záměrně, nebo tak chodí vždy, jen jsem to nepostřehla. Snažím se kopírovat její tichý krok, ale v křupavém listí se mi nedaří.
Asi půl metru od zvířátka, které by se jen stěží dalo nazývat drakem, se zastaví. Tvor strne, v jeho uzounkých zorničkách, jevících se jako pouhé svislé čárky utopené v žíhané pronikavě tmavozelené, jaká by se svým odstínem dala přirovnat k brčálu, se zablýskne strach. Jeho útlé jemně šupinaté tělo se lehce zavlní na místě, jako by se chystal k úniku, přesto zůstává na místě. Proč se nám ale nesnaží utéct?
Odpověď přijde takřka sama, když z jeho ostře tvarovaných čelistí vystřelí teňoučký rozeklaný jazýček mým směrem. I když, vlastně ne tak docela mým směrem. Trvá mi, než si uvědomím, že jde o onen drobet sendviče v mé ruce. Převrátím jej v dlani a mládě skoro až úlisně zakmitá v půli rozdvojeným hadím jazykem tmavošedé barvy. Musí mít hrozný hlad. A Asha chce tento kousíček pro dráčka tolik vzácné a toužené potravy použít coby návnadu, dojde mi.
„A co s ním budeš dělat, až ho chytíme?" V podtónu mého hlasu se zablýskne rozvážnost a snad i náznak starosti o toto nebohé stvoření.
„Věř mi, že mu nehodlám ublížit," protočí panenky Asha, na níž je dobře patrné, že jí pomalu dochází trpělivost. Jenže mě její slova tak snadno nepřesvědčí.
Nemusím nic říkat, buď se mé rozpoložení odráží ve výrazu nebo Sfarling zrušil štíty mých myšlenek. Zhluboka se nadechne, na můj vkus až příliš teatrálně, s dobře patrnou frustrací. Najednou už není tak vstřícná jako včera, z mé možná až přílišné obezřetnosti se zdá být podrážděná. Moc dobře si uvědomuji, jak ji mé chování vytáčí, jenže si nemůžu pomoci.
„Až se vrátíme, předáme ho Fey a ta už se o něj postará," praví s nucenou trpělivostí, která se chvílemi zvolna mění v popuzení. „Již pár let provozuje něco jako dračí útulek, pomohla podobným drakům snad milionkrát. Jsem si jistá, že ti všechny ty šťastlivce ve své péči ráda ukáže. To se nám ho ale nejprve musí podařit lapit." Přikrade se k dráčkovi blíže, až se šupinky na jeho těle naježí, podobně jako srst vyděšené kočky s prohnutým hřbetem a nevraživě vyceněnými tesáky. „No tak, neboj se, broučku," konejší ho jemně. Potom se obrátí na mě. „Nastražíš před něj ten sendvič a v okamžiku, kdy nebude dávat pozor, ho chytím. Jen dávej pozor, ať o tvou pokožku byť jen neškrtnou jeho tesáky, a jen co za sendvičem vystartuje, rychle ruku odtáhni. Pak ti řeknu, kdy mu ho máš dát, až nastane vhodný čas, ale teď opravdu nepotřebujeme, aby kolem sebe prskal jed."
Kousnu se dortu. Jed. Vypadá to, že má dráče k hadům ještě blíže, než jsem předpokládala. A to i z těch negativních stránek. Jenže proč si pro podobnou riskantní práci zvolila Asha právě mě? Proč ne třeba Jasona nebo Aarona? Ti mají v podobných věcech zajisté mnohem více zkušeností.
Zvednu do vzduchu onen ždibec, dráček rázem zbystří. Ani si nevšimne, když se s Ashou přiblížíme, nebo to při nejmenším nedá najevo. Jen fascinovaně hledí na návnadu. Skřivím čelo při představě toho, že mu ani tento kousíček jídla nemůžu dát, ale snažím se o neochvějnost. Asha na mě kývne, že můžu začít.
Polykám pochybnosti, div se nezalknu. Nezbývá mi, než věřit v Ashiny dobré úmysly a její obranost, až bude třeba. Pokud takto maličký dráček dokáže vyvolat celou vzpouru, co dalšího je v jeho schopnostech?
Pomalu, abych ho nevyplašila, pokleknu před balvan, na němž se krčí, připraven vystartovat za potravou. Uchopím jeho vysněnou trofej mezi ukazovák a palec a natáhnu ji k němu. Jeho kmitavý jazyk se sotva dotkne toastového chleba, když ticho pročísne zaržání. Po dračím naříkání mi i z tohoto zvuku zalehne v uších.
Dříve, než se stačím zorientovat, dráček sklouzne ze své kamenné vyhlídky a listovím za ním sotva šustne. V tu zachytím rychlý pohyb před sebou a Ashiny ruce se střemhlav zaboří do listové podušky.

Páni, já se nějak činím :D
Opět platí, že obrázek je pouze ilustrativní, každopádně tato zmije vlasatá se ze všeho nejvíce z toho, co jsem našla, podobá mým představám. Fotku jsem objevila hned ve třech barevných provedeních, v originálu je zelená, ale i tak jsem si tuto zmiji zamilovala pro rádoby dračí vzhled. Co na ni říkáte vy? A jak se Vám líbila kapitolka? :)